Dobrodružné putování podzemní řekou v jihoasijském Laosu

Dají se tu koupit potraviny, které u nás jen tak neseženete, a vždy mne tady něco překvapí. Dnes pro mne byli novinkou svazky netopýrů a mravenčí vajíčka. Docela jsme si už zvykli na sušené žáby na špejli, mísy plné roztodivných brouků a čerstvě stažených potkanů. Tentokrát kupujeme trochu čerstvého tropického ovoce a spěcháme na výpadovku za město. V této oblasti se stmívá vždy okolo šesté a tak nám nezbývá moc času na to, abychom se dostali do 40km vzdálené vesničky Konglor. U vesnice se nachází jedna z největších jeskyní v Laosu, kterou protéká podzemní řeka Nam Hin Boun dlouhá přes 7 km.

Ráno přicházíme k řece pod vysokými stromy mezi prvními. Zatím tu na lavičkách posedává jen několik průvodců, kteří čekají na své zákazníky a pod širým nebem koukají na televizi. Předák otevírá kasu a nejdříve zapisuje jména převozníků. Potom je řada na nás, fasujeme plovací vesty a platíme vstupné, na naše asi 40kč na jednoho a 250kč za celou loď. Do lodě se prý vejdou jenom tři pasažéři a dva průvodci. To nám vyhovuje, protože jsme tady právě ve třech. Necháváme batohy v kase u předáka a jde se na věc. Můžeme si tu za malý poplatek půjčit čelovky, ale s díky odmítáme, máme svoje.

Vzhůru do hlubin

Sestupujeme k řece po betonových schodech po nedávno zpevněném náspu na nízký bambusový mostek na druhý břeh. Je odtud výhled na masív hory a na otvor ve skále, z kterého řeka vytéká. Jsem celý natěšený a plný očekávání, jak to tam vypadá. Stoupáme k otvoru a průvodce s dřevěným úzkým pádlem jde před námi. Při vstupu, na nás dýchne vlhký teplý vzduch, asi něco jako když vlezete do skleníku, čekal jsem, že tu bude chladněji. Oči pomalu přivykají šeru a to co je vidět předčí mé představy. Nad řekou se tu klene ohromný přírodní tunel a na pláži vpravo je několik pramic. Pod slabým svitem žárovky tu kormidelník připravuje loď na vyplutí.

Nasedáme do pramice a hlavou mi bleskne nedávná vzpomínka, jak jsme před několika dny s dalšími cestujícími přejížděli řeku Mekong na druhý břeh. Když jsme byli asi tak v polovině, vznikla na přídi mírná panika. Z divoké gestikulace a záplavy cizích slov jsem vyrozuměl, že do lodě teče a pozvolna se potápí. Naštěstí byl na dohled malý ostrůvek, u kterého jsme zastavili, přeskupili cestující a rozmočená zavazadla, vylili trochu vody a šťastně dorazili na druhý břeh.

Z úvah mne vyrušilo jemné pobublávání motoru, průvodce na zádi nastartoval a jedeme. Při pohledu na hladinu vody od okraje lodi mi dochází, proč na loď neberou více cestujících. Ještě se ohlédnu, jak se zmenšuje světlo vstupního portálu a pohlcuje nás tma. Světla čelovek jen chabě osvítí ohromné prostory a jen občas svitem olíznou skalní pilíř nebo kameny v řece. Trochu znejistím, když vidím, jak těsně je míjíme, ale lodivod jede s naprostou jistotou.

Nejširší nabídku průvodců a map Laosu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Období dešťů nebo sucha?

Za jednou zatáčkou se objevuje slabé světlo, slyšíme hukot vody a průvodce na přídi začíná horlivě přitahovat. Zastavujeme u písečného náspu a vystupujeme. Loď odjíždí tmou proti proudu. Průvodce nás vede k rozvaděči, kterým se marně snaží rozsvítit osvětlení v nejzajímavější části jeskyně. Světlo vždy jen blikne, to aby nás navnadilo, ale tma převládá.

Nehodlám se smířit s tím, že nic neuvidíme. Tahám z brašny malý kapesní nožík, na kterém je něco jako šroubovák. Podávám ho Martinovi a Běla mu svítí čelovkou. Martin zručně rozebírá vodotěsný vypínač a ladí neposedný kontakt. Konečně: “Budiž světlo“. Podařilo se. Před námi se rozprostírá nádherná jeskynní výzdoba plná stalaktitů a stalagmitů. Zdá se, že i náš průvodce má radost a s pádlem v ruce nás vede jeskynním labyrintem. Obdivujeme rozlehlost jeskyně i stalagnáty propojené od stropu až k zemi. Překvapuje mne, že i tak hluboko v nitru hory je příjemné teplo. Po nějaké době kličkování mezi krápníky se zase objevuje řeka. Na břehu na nás s lodí čeká náš lodivod. Je tu trochu mělko a tak se brodíme v sandálech po lýtka řekou k lodi a nasedáme. Zase nás pohlcuje tma a pokračujeme dál proti proudu řeky.

Chvílemi překonáváme drobné peřejky, několikrát vystupujeme z lodi do proudu a pomáháme průvodcům přetáhnout loď přes mělčiny a úzká místa. Teď je v Laosu období sucha a hladiny řek jsou na nízké úrovni, proto tu mají asi na dvou místech pytle s pískem, které z části přehrazují řeku, aby zlepšili v jeskyni splavnost. Tak si říkám, že v období dešťů tu může být návštěva ještě o trochu zajímavější. Plujeme jeskyní už přes hodinu a pořád žasnu nad její rozlehlostí a marně se snažím osvítit její zákoutí.

Honem do Laosu

Za jednou z dalších zatáček se objevuje světlo a vyjíždíme ven z jeskyně. Tady se řeka zakusuje do skalního podloží, aby se po sedmi a půl kilometrech objevila na druhé straně. Vjíždíme do skalního údolí porostlého tropickou vegetací. Zastavujeme u mola a vylézáme na zvýšený břeh. Je tu několik stánků s občerstvením a vládne tady pohoda. Nikdo nám nic nevnucuje. Sušíme sandály a rozmočené nohy. Chvíli čekání si krátíme pozorováním domorodců z nedaleké vesnice Natane přicházejících k řece. Nasedají na volná místa v pramicích a nechávají se provézt skrze hory na druhou stranu k silnici.

Průvodce na nás kýve, že už je čas. Navlékáme na sebe znovu vesty a nasedáme do lodi. Je zajímavé, že domorodci žádné vesty nemají, že by uměli lépe plavat, nebo si tu turisty více cení? Po chvíli nás jeskyně opět pohlcuje a zpáteční cesta už probíhá bez zastávek. Peřeje po proudu lehce projíždíme, pokaždé, když nás nacucnou, lodivod zvedne šroub motoru, aby ho po překonání mělčiny zase ponořil do vody a my mohli lehce klouzat tmou.

Opojený zážitkem se potácím z jeskyně. Vracíme vesty, bereme batohy a srdečně se loučíme s průvodci. Vracíme se do vesničky Konglor obklopené vápencovými horami, tabákovými a rýžovými políčky. Cestou nás míjejí školáci na kolech a skůtrech a sem tam někdo přežene stádo kravek přes cestu. Přemýšlím o tom, že bych se sem chtěl ještě někdy podívat, ale to už tady asi budou mraky turistů a vstupné za jinou cenu. Takovýhle unikát se už nedokáže dlouho ukrývat před světem. Nějak mi začíná kručet v žaludku: „No jo, vždyť jsme tam byli přes dvě a půl hodiny a ráno bylo bez snídaně“. Už se těším na tržnici, copak tam dnes bude asi dobrého?

Tip na závěr:

Pro návštěvu jeskyně je nejlepší dobou listopad až duben, kdy je v Laosu období sucha. Do jeskyně je dobré si vzít s sebou dobrou svítilnu a sandály, protože při cestě je nutné při přetahování peřejí několikrát vystoupit a jít kousek řekou proti proudu. Zajímavou možností je nechat se převézt na druhou stranu jeskyně a vrátit se 4 hodinovým trekem přes hory. Bez průvodce to ale raději nezkoušejte. K ubytování je možné využít několik pensionů ve vesnicích Konglor nebo Natane po obou stranách jeskyně.