Dobrodružná cesta skrze libanonské svaté údolí Qadisha, kolem kláštera svatého Antonína až do města Tripolisu

Byly chvíle, kdy jsme uvažovaly, že se obrátíme a vylezeme zpátky. Třeba když se ukázalo, že není zbytí a tím vodopádem musíme prolézt. Sníh nesníh, zima nezima. Ale škrábat se stovky výškových metrů vzhůru a uznat porážku, to by byla snad ještě horší volba. Vytrvaly jsme a dostaly jsme se na dno posvátného údolí Qadisha v severním Libanonu.

Cesta nás vyplivla u kláštera svatého Antonia o dvě hodiny později, než jsme chtěly. Přesně tolik nám totiž zabralo hledání značek legendárního libanonského LMT (Lebanon Mountain Trail) a prudký, děsivě strmý sestup na dno. Nezbývalo než spěchat. Slunce mělo zapadnout kolem páté a za tmy bychom už cestu nenašly. Čekalo nás krásných pětadvacet kilometrů do Bcharré a my nevěděly, co je před námi.

Do neznáma

Výlet do Qadishy jsem si naplánovala hned po tom, co jsem si otevřela knihu o Libanonu. Koho by nelákalo nádherné horské údolí osázené desítkami klášterů a pousteven? Nadšenec do hor, historie a blízkovýchodních náboženství, jako jsem já, to nemohl vynechat. Původní plán byl prostý, chtěla jsem jít sama. Nebyl to dobrý plán, ale lepší jsem neměla až do chvíle, kdy jsem jedno krásné odpoledne v Tripolisu potkala Ráhel. Ta se rozhodla jet se mnou. Byla jsem ráda. Mým úkolem bylo najít mapy.

Jsem si jistá, že lidi z LMT mají Libanon krásně zmapovaný, na internetu se ale moc nedělí. Mrkla jsem do nějakých zevrubných map, udělala si obrázek a rozhodla se spoléhat na Mapy.cz.

Ranní autobus nás vyhodil v půlce cesty, že dál už nejede. Klasika. Dvě mladé holky, stoply jsme si auto. Jeho řidič nás odvezl do městečka Ehden, milionářské horské osady pro libanonské pracháče. Nabídl se, že nás hodí dolů k Antoniovi Qozhaya, jak zní celý název kláštera. To jsme hrdinně odmítly s tím, že my si to pěkně ujdeme. Jaká blbost.

Podle telefonu jsme se napojily na značku, která se podobá našemu českému značení, jen ve frekvenci trochu zaostává. Vyvedla nás z města a po několikanásobném hledání a bloudění jsme začaly sestupovat přímo dolů. Vodopád, odpadky, řeka, balvany, zase řeka, horolezení a byly jsme dole.

V obležení světců

Návštěvě kláštera se i přes časovou tíseň nedalo odolat. Leží přímo naproti vstupu do údolí a je od něj výhled jak na strmé skály, zařezávající se do údolí, tak i na zasněžené vrcholky hor vysoko nad ním. Je to krásné místo s bohatou historií. Podle legendy byl založen už ve 4. století, ale historické prameny o něm mluví už na přelomu prvního tisíciletí. Jedná se o největší stále fungující klášter v oblasti – má několik budov, krásný kostel a ve skále vysekanou jeskyni s modlitebnou. Místo jako stvořené pro meditace. Na ty ale nebyl čas, a tak jsme po úzkém chodníčku zamířily do soutěsky.

Nejširší nabídku průvodců a map Libanonu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Bezpečí pro křesťany

Chodníček byl úzký, kamenitý, občas stoupal strmě nahoru, jindy zase klesal. Vedl překrásnou krajinou borovic, šumící řeky a zaniklých pousteven a svatých míst. Qadisha znamená ve starých semitských jazycích „svatý“ a tím toto údolí je. Celá století sloužilo jako útočiště pro blízkovýchodní křesťany všech vyznání, které zde chránily vysoké, neproniknutelné stěny a vzdálenost od zbytku světa. Jakobité, melkité, nestoriáni, Arméni i maronité. Ti všichni zde nalezli bezpečný přístav, ať už se uchýlili do klášterů, či si vysekali poustevny ve skalách, nebo postavili drobná obydlí na úpatí.

Po chodníčku s krásnými výhledy a řadou ruin k prohlédnutí se postupovalo pomalu. Ve vesnici Fradiss nám došlo, že do Bcharré se nedostaneme a rozhodly jsme se, že vylezeme pěšinkou do vesničky Hawqa. Ta ale nebyla značená, a tak jsme spoléhaly na to, že se nám to nějak povede samotným. Za celý den jsme totiž nikoho na chodníku nepotkaly, jen jednoho rozzuřeného osla a ten by nám s cestou jen těžko poradil.

Naštěstí pro nás, pod odbočkou k Hawqa měl jeden z klášterů hlídače, který nás nasměroval. Bohužel pro nás, i se znalostí arabštiny jsme daleko nedošly – pán nám poradil u kterého z 8 tamních klášterů odbočit a kterou cestou jít. Špatně se ale cesta hledá, když kláštery nejsou popsané.

Cestovatelské štěstí

Nekonečné cestovatelské štěstí ale opět zasáhlo a odnikud se objevily dvě Francouzsky, které nám nabídky, že mají auto pod Bcharré a že nás odvezou. Od kláštera Naší paní Hawqa jsme tedy pokračovaly s nimi.

Roztomilý úzký chodníček se proměnil v nezpevněnou cestu pro auta, a i nádherné výhledy se staly minulostí. Tato cesta už byla trochu nudná, nicméně utíkala velmi rychle. Krátce po západu slunce jsme byly v klášteru svatého Eliáše, pod Bcharré, kam jsme si nakonec těch asi osm set výškových metrů, vyvezly zadky autem. Za což jsme byly neskonale vděčné.

Nad údolím zatím padla tma. Bylo pět hodin a poslední autobus do Tripolisu odjel ve čtyři. Nezbylo nám než stopovat. Sto dolarů na taxíka jsme dát odmítly. Zprvu zoufalá stopařská situace se nakonec v dobré obrátila. Tu a tam nás některé z projíždějících auto svezlo kousek níž, než nás nabral Joe, který měl kamaráda, co měl kamaráda, co bydlel u Tripolisu. Joe zavolal pár lidem, a nakonec nás přesadil do auta k Rašídovi. Ten nás nejdřív přivezl ukázat své rodině, která nás nakrmila a napojila kávou, a pak mu jeho otec přikázal, aby nás odvezl i zbývajících třicet kilometrů do Tripolisu do hotelu.

Za nejlepší výlet celého svého libanonského výletu jsem dala dvě eura, přijela hladová, unavená, celá od bláta, v deset večer do hotelu a padla na postel. Rozhodně to stálo ale za to.