Do Wadi Rum za pískovcovými věžemi uprostřed pouště

Z Ammánu jsme se sem taxíkem dostali za tři a půl hodiny, pokud tedy řidič nepatrně přimhouřil oko nad dopravním značením. Samotný příjezd do Wadi Rum je velký zážitek, údolí, kterým se klikatí silnička, je z obou stran lemováno hradbou pískovcových věží. Je úplně jedno, v jakou denní dobu je spatříte. Dám ruku do ohně, že se vám okamžitě rozbuší srdce a hlavu si málem ukroutíte.

Je tu několik sportovně zajištěných cest, ale do Wadi Rum se jezdí hlavně za úžasnými tradičními cestami, ve kterých kolikrát nepotkáte hák ani na štandu. Písek je tady naštěstí celkem tvrdý, takže se na rozdíl od toho českého mohou k jištění používat všechna ta železná hejblátka. Ale ne všude je skála stoprocentní kvality, proto smyčky a uzlíky rozhodně s sebou!

Starým zákonem tu je průvodce od Tonyho Howarda, k dostání i v některém z místních krámků. A Novým zákonem kniha novějších prvovýstupů, která je k nahlédnutí na recepci Guest House. Dočtete se například, že historii tu psali i takoví velikáni, jako je Kurt Albert (velký propagátor lezeckého stylu RP) nebo saská pískovcová legenda Bernd Arnold.

Láska na první pohled

První den se otrkáváme, zvykáme si na materiál, orientaci ve stěně, jištění a až pak se do toho pouštíme naplno. Tu svoji výzvu si v Jordánsku najde opravdu každý. Ve mně zanechala hluboké zážitky třeba linie Flight of Fancy, 350 metrů dlouhá sportovní cesta La Guerre Saint, linie Lionheart a Insallah Factor plné spár.

To je jen několik málo cest, které se mi vpekly do šedé mozkové kůry, a to především svoji krásou, vzdušností a zajistitelností ve správný okamžik. Tím, jak si na těchto místech skála svoji strukturou hraje s lezcem a jeho kroky, které na sebe musí navazovat, jsou cesty zajímavé, harmonické a geniální.

Nejširší nabídku průvodců a map Jordánska (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Kam za odpočinkem?

Při rest day se couráme pouští, Aqabou anebo přelidněnou Petrou, jejíž chrámy vytesané do skály a úzké soutěsky rozhodně stojí za to. Ovšem vnitřní klid nalézám až zpět ve Wadi Rum. V místě, kde vítr zvolna zvedá jemný písek, kde ticho a klid pouště občas protne halekání domorodců, kde se čas opravdu zastavil.

Je to skoro jako „doma“, můžu se jen tak opřít o kamennou zídku, skrýt se ve stínu, který vrhá a mlčky hledět kolem. Támhle jede beduín na velbloudovi, na opačné straně průvod zahalených žen, jinde se statečná dvojka v desáté délce blíží ke klíčovému fleku cesty a hned za zády ve špeluňce, kde se snad každoročně mění provozní, připravují to nejlepší kuře se zeleninou v tomhle zapomenutém konci světa.

Posledním pohledem měřím majestátnost stěn, nadechuju se jedinečné vůně a naposledy bořím nohy do teplého měkkého písku. Odjíždíme. Když se později koupeme v Rudém moři, pálí nás všechny šrámy a z vlasů se nám sypou zrnka písku. Wadi Rum je láska na celý život.

Mottem lezce Aleše „Alešáka“ Procházky je heslo „jak se ti jednou zadře písek pod kůži, už se ho nezbavíš“. Miluje lezení na pískovci a důkazem jeho náklonnosti k těm jordánským může být to, že článek tvořil dva dny předtím, než nasedl do letadla a opět, již počtvrté,  se nechal unášet k Wadi Rum.