Do vietnamského městečka Sa Pa za domorodými kmeny, turistikou i rýžovými poli

Byl 16. květen, já a mí dva přátelé jsme se probudili v nočním vlaku směr Sa Pa. V této době jsem znala pouze velkou pražskou tržnici s názvem Sapa. Posléze jsem pochopila, jak odlišný je pojem vietnamské Sa Pa. Takhle začala má dovolená ve Vietnamu…

Sa Pa – ráj pěší turistiky na asijský způsob

Sa Pa je horská oblast v Severním Vietnamu obývaná etnickými menšinami a s typickými terasovitými rýžovými políčky. A nejen to, v Sa Pě můžete podniknout různě náročné treky v doprovodu zkušeného průvodce a místních usměvavých žen. Sa Pa jsou úchvatné scenérie, majestátní postavy vodních buvolů pracující na polích, živé potůčky stékající z úbočí hor a prostá obydlí tamních obyvatel.

Ale zpět k naší cestě. Byly 4 hodiny ráno, když nás probudilo bouchání průvodčí na dveře našeho kupé v Orient Impressu. Sbalili jsme si věci a vystoupili v městě zvaném Lao Cia, odkud jsme pokračovali místním autobusem dalších 25 km k našemu hotelu. Po chutném jídle jsme vyrazili společně s dalšími turisty na první trek.

Zdejší svahy jsou celkem strmé a sestup po jílovitém terénu (i když neprší) není jednoduchý. Připadáte si jako na klouzačce. Místní ženy obuté do pantoflíčků se pohybovaly po krajině s lehkostí, což o nás ostatních se nedalo říct. Při každém mém zaváhání na kluzkém povrchu jsem dostala pomocnou ruku od těchto dam.

Jak žijí místní?

Po několika hodinách jsme dorazili k velmi jednoduchému obydlí, kde jsme měli pozdní oběd. Podávala se rýže se zeleninou a masem. „Naše holky“, jak jsme místní ženy pojmenovali, nás po krátkém odpočinku obklíčily a začaly nám nabízet své výrobky. Pro mne bylo samozřejmostí, že za pomoc při zdolávání nesnadného terénu si něco málo koupím. Ale s prodejem dvou taštiček nebyly ženy vůbec spokojeny a domáhaly se dalšího prodeje. Nakonec vyhrály a já si postupně dokupovala další výrobky.

Následující den jsme se opět ve stejném složení vydali na druhý trek. Náš průvodce nám slíbil, že nás zavede do jeho vesničky a ukáže své obydlí. Nadchlo nás, že nám odkryje život těchto okouzlujících lidí. Ještě před návštěvou vesnice našeho průvodce jsme se zastavili u vodopádu a dychtivě fotili krásy okolí.

Chudí, ale šťastní

Průvodce nás provedl vesnicí a zavedl do svého velmi prostého domku. V první a také v hlavní místnosti byla zavedena elektřina, jelikož tato obydlí nemají okna, místnosti jsou poměrně tmavé. Pod pojmem světlo si představte žárovku visící ze stropu, podlaha je jen udusaná hlína a vybavení celého domu se skládá z pár postelí, jedné skříně a lavic se stolem. To vše je ze dřeva a značně používané.

V hlavní místnosti byla v zemi vyhloubena díra s ohništěm, nad kterým visel obrovský kotel na vaření jídla. Další pokoj byl vybaven pouze postelemi. Za touto místností se nacházel prostor bez střechy, kde měli umístěnou káď, kam stékala dešťová voda na pití, mytí a praní. Průvodce se rozpovídal o běžném denním životě tamních obyvatel. A já a mí přátelé jsme si uvědomili, jak malicherné a odlišné věci řešíme v našem životě.

Po krátké cestě do sousední vesničky jsme poobědvali výbornou polévku s nudlemi. Posilněni vydatným vývarem opět vyrážíme na cestu. K našemu překvapení jsme po chvilce narazili na „naše holky“. Stále cosi brebentily a zasypávaly nás stejnými otázkami. Průvodce nás vedl po hliněných cestičkách a hrázích rýžových polí. Člověk musel našlapovat velmi soustředěně, aby neskončil v samotné rýži. Potkávali jsme volně se pasoucí buvoly, kteří, jak jsme se dozvěděli, mohou pracovat pouze tři dny v týdnu. Jelikož buvol se používá k těžké práci na poli, rodina a potažmo vesnice je na něm závislá. Lidé tu pracují každý den, sedm dní v týdnu.

Zapadlá místa

Poslední a pro mě nejúžasnější den v Sapě jsem já a mí dva přátelé absolvovali s průvodcem sami. Vybral jeho nejoblíbenější místa, kam turisté příliš nechodí. Jako předešlé dny jsme se pohybovali nahoru a dolů mezi rýžovými políčky, bambusovými hájky a vesnicemi s volně pohybující se domácími zvířaty. Mohli jsme se blíž seznámit s tamními obyvateli, obdivné byly jejich pestře vyšívané kroje.  Jednou z úloh zdejší žen je tradiční výroba těchto krojů a šperků. Oděvy si vyrábějí z konopí a barví je indigo barvou. K barvení i k zdobení krojů se používá tradiční metoda batikování.

Vyptáváme se našeho průvodce na místní školství a zajímá nás, kde se on naučil anglicky. Překvapením je, že on sám žádné vzdělání nemá a anglicky se naučil od turistů, které doprovázel při túrách Sa Pou. Musíme uznat, že naše podmínky učení angličtiny jsou neporovnatelně snadné. Všichni v duchu obdivujeme tohoto malého mužíka z etnické menšiny Hmong.

Na hotelu si dávám slib, že se sem jednou vrátím.

Sa Pa je úchvatná.

Nejširší nabídku průvodců a map Vietnamu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz