Do Tuniska? Jedině na kole!

Hned další zastávka se jmenuje Turistická zóna. Na první pohled vypadá úplně stejně. Vysoké budovy, světla, noční ruch. Do tmy ale nerámusí pásové dopravníky, nýbrž reproduktory diskoték. Materiálem ke zpracování jsou turisté z celé Evropy. Navážejí je velkokapacitní letadla a autobusy, aby je po týdnu exportovaly zpět domů – správně turisticky zpracované: vykoupané a opálené, ale s minimem jiných zážitků, než je pláž a hotel.

Továrny na výrobu dovolené jsou asi největší degradací cestování. Těžko lze uvěřit tomu, že jen pár hodin jízdy odsud jsou v majestátu pouště a hor skryté oázy, kde se dodnes žije téměř stejně jako před třemi tisíci lety. Kde se ráno ze své dílničky vysouká na ulici šedovousý stařík s kusem dřeva, sedne si na zem a do večera jen pilou a dlátem vyrobí sedlo na velblouda. Kde se mladíci s nožem v zubech zručně vyšplhají do korun palem a sklízejí zralé datle. Kde osel se zavázanýma očima chodí kolem mlýnu na drcení oliv a svalnatí dělníci ručně napínají lana lisů. To je Tunisko, které jsme přijeli objevit.

Sousse

Město Sousse má zajímavou historii, v místním muzeu je nádherná expozice římských soch a mozaik, kousek od centra jsou zpřístupněné křesťanské katakomby. Ale nejzajímavější je současnost. Typická arabská medína, historická část města, se dodnes ukrývá mezi vysokými hradbami a náš hotýlek má okna přímo do jedné z rušných uliček. Kola vyneseme po schodech do foyeru a ještě před usnutím si jdeme vychutnat atmosféru nočního města. Zatímco doma vítr trhá poslední listy z větví stromů a ráno se na kalužích objevuje led, tady je ještě plné léto. V zeleninové tržnici koupíme za směšně levný peníz rajčata, papriky, ale také meloun a datle a improvizovanou hostinou na molu za šplouchání moře slavíme už bůhvíkolikátou cestu do Afriky. V jednom má ale primát: Poprvé se tu budeme pohybovat bez doprovodu auta či autobusu, jenom na kolech.

Cesta prostorem i časem

V Sousse by se daly strávit i dva dny couráním po medíně a mezitím si občas odskočit na některou z místních pláží, ale lákadlo toho, co nás čeká, je daleko silnější. Proto už brzy ráno stojíme na nádraží a věříme, že se do autobusu směřujícího na jih vejdeme nejen my čtyři, ale i naše kola. Povedlo se a tak můžeme podvečer strávit v městečku Tataouine, poslední větší osadě před hranicemi s Libyí. Procházka městem netrvá dlouho, na další den se potřebujeme pořádně vyspat. Spíš než víme, jen tušíme, co nás čeká. Sice jsem si část plánované trasy před týdnem projel džípem s místním průvodcem, ale po předešlých zkušenostech dobře vím, že pohled ze sedla kola bude určitě zcela odlišný. Po pár kilometrech šlapání to cítíme na vlastní kůži. Táhlé stoupání do hor, kterého si turbodiesel ani nevšiml, moje nohy rozhodně nepřehlédnou a i to vedro vypadalo z klimatizované kabiny trochu jinak. Ale člověk je tvor přizpůsobivý, a když se soustředíte jen na to pěkné kolem, tak to méně příjemné ani nevnímáte. Vyprahlé hory kolem jsou pusté jen na první pohled a pouze pro toho, kdo jejich krásu vidět nechce. Stačí se jen zahledět do panoramatu rudých skal a očima sledovat tenkou linii oslí stezky vinoucí se po úbočí, abychom objevili skupinu datlových palem u imaginárního pramene nebo pokroucený olivovník, který pamatuje snad punské války a římské legie táhnoucí dobýt Kartágo.

Z každého kamene na nás dýchá kus historie. Římskou provincii Africa Proconsularis tu počátkem letopočtu drancovaly kmeny Vandalů a každý, kdo se byť jen okrajově zajímá o historii, dobře ví, proč mají všechny antické sochy v tuniských muzeích pourážené nosy. Příchod Arabů v sedmém století znamenal nástup nové islámské kultury, ale zároveň i definitivní likvidaci staré. Nádhernou a největší tuniskou mešitu v Kajruvánu zdobí arkády podepírané antickými sloupy a pravověrný muslim si asi neklade otázku, proč každý sloup s korintskou hlavicí je jinak vysoký. Zkrátka proto, že každý pochází z jiného zdevastovaného římského chrámu. Zde, jako ostatně i jinde, s tokem věků kultura střídala kulturu, a tak i dnešní Tunisané jezdí peugeoty a poslouchají Michala Jacksona a pramálo si zatěžují hlavy tím, že asfalt pod jejich nohama skrývá střepy amfor jedné z nejstarších civilizací světa.

Přes Hory Ksarů

Ksarem se v celé severovýchodní Africe nazývá opevněná berberská vesnice. Berbeři jsou dávní pastevci a kočovníci, kteří obývali oblast Sahary ještě v době, kdy byla zelená a běhala po ní stáda slonů a antilop. Dokázali se dobře přizpůsobit životu v poušti i kulturním vlnám, po příchodu Arabů přijali islám a s novými kolonizátory začali po prvním období válek spolupracovat.

Protože Berbeři většinu roku kočují, vybudovali si opevněné ksary, kde měla každá rodina svou gorfu, sýpku, se zásobami obilí a olivového oleje ve velkých keramických dózách. Ksary původně nebyly trvale obývány, ale Arabové, kteří si s sebou přinesli řemeslné dovednosti, se začali v ksarech trvale usazovat a živit se na rozdíl od Berberů rukodělnou výrobou a obchodem. Obě kultury tak postupně splynuly v jednu a k čistě berberské národnosti se dnes hlásí pouze 1 % obyvatel.

Mnohé ksary jsou obývány dodnes, a i když si jejich obyvatelé už staví modernější domky, dodnes používají gorfy k uskladnění potravin. Výjimkou je městečko Ksar Hadada, kde je část ksaru zrekonstruována a přeměněna v malý hotýlek. Bílé domečky s klenutými střechami a dveřmi z palmových kmenů nám svou pitoreskností připomínají hradčanskou Zlatou uličku, a kdybychom nevěděli že stojí už tisíc let, mohli bychom si myslet, že tenhle hotel projektoval sám Gaudí.

Cyklista v Tunisku

V městečku Ghomrassen opřeme kola o zeď hospody, ve které jsme si dali kolu a kafe, a chceme se jít podívat k marabutu, muslimské svatyni, tyčící se na skále nad údolím. Když vytáhneme cyklistické zámky, hostinský vyběhne z lokálu a směsí arabštiny, francouzštiny a mezinárodních posunků nám vysvětluje, že bychom jej hrubě urazili, kdybychom si kola zamknuli, protože v Tunisku se přece nekrade. Sice neradi, ale přesto mu věříme a po podobných dalších zkušenostech necháváme zámky do konce cesty definitivně na dně brašen. Jen jednou nám nenechaví místní výrostci v nestřežené chvíli probrali obsah zavazadel, ale když jsme si postěžovali majiteli obchodu, u kterého jsme kola nechali, měli jsme za spolupráce celé vesnice naše věci za chvíli zpátky.

O tuniských řidičích se příliš chvály nepěje, ale na Sahaře to neplatí. Možná proto, že jsme zde jako cyklisti byli úplní exoti, ale spíš proto, že drsné přírodní podmínky učí lidi chovat se k sobě ohleduplněji. Kdykoliv jsme mávli na auto třeba jen proto, abychom se zeptali na cestu, tak každý okamžitě šlápl na brzdu. Při přejezdu velkého solného jezera Chott el Jerid stačila jen krátká pauza na focení a první auto u nás zastavilo s otázkou, zda nepotřebujeme pomoct. Nepotřebovali jsme, ale stejně nás to potěšilo.

Nejširší nabídku průvodců a map Tuniska (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Od oázy k oáze

Oázy vznikaly v místech, kde je alespoň trochu vody. Když šlapeme po silnici žlutooranžovou písečnou pustinou, naplno si uvědomujeme pocity dávných cestovatelů, kteří po dlouhém úmorném pochodu vyhlíželi na obzoru zelené koruny palem vlnící se v horkém větru. Dnes místo karavanních stezek prořezávají monotónní reliéf pouště černé stužky asfaltu a cyklista je daleko rychlejší než kolébavý velbloud, ale pocit cestovatele spatřícího vlající listy palem je úplně stejný dnes jako před tisícem let. Oáza znamená minimálně vodu a hrst čerstvých datlí. Často také mátový čaj a talíř skopového s rajčaty, tedy kaftaží. A je-li větší, tak dokonce hotýlek, postel a sprchu. Z cyklistických čapáků se převlečeme do civilu a vyprané prádlo nám uschne snad ještě dřív, než jej pověsíme na šňůry na ploché střeše hotelu. A hned hurá do ulic, hryžeme granátová jablka, až nám šťáva teče po bradě, a v hospodě se rozhodujeme mezi kafem a čajem, i když předem víme, že si stejně dáme obojí. Než se usmaží velbloudí biftek (tedy vlastně camelsteak), probíráme s místními podrobnosti zítřejší trasy a při diskusi nad mapou zjistíme, že ji všichni vidí poprvé v životě. A i kdyby ne, tak nám stejně moc neporadí, protože asi nikdy nevytáhli paty z městečka. Nám to ale vůbec nevadí, protože silnice je tady stejně jen jedna a i kdyby z ní člověk nějakým nedopatřením sjel, tak to brzo zjistí, protože jej zastaví největší hromada písku na světě, tedy Sahara.

Ze všech čtyř různých map, které jsme s sebou měli, platila většinou jen jedna, ale nikdy jsme předem nevěděli která. To jsme zjistili vždycky až poté, když jsme vyčerpali všechny ostatní možnosti. Ale v zájmu objektivity nutno dodat, že často neplatila ani jedna. V těch případech jsme vytáhli GPS (satelitní navigaci) a zaměřovali naši polohu pomocí družice. Sice jsme nebyli o nic moudřejší, ale alespoň jsme věděli, kam se v případě nouze vrátit. A protože hlavním důvodem naší cesty bylo připravit další exotický zájezd Adventury, velice pečlivě jsme si všechny cesty a křižovatky zakreslovali do sešitu. Výsledek: první cyklistická mapa Tuniska, ručně kreslená a vydávaná pro potřeby zájezdů na naší kopírce.

Katarze na Chott el Jerid

Chotty jsou solná jezera, která se v této části Sahary hojně vyskytují. Tedy, jezera jsou to pouze těch několik dnů, kdy tu výjimečně prší. Po zbytek roku jsou to nedozírné pláně pokryté krustou vyschlého rozpraskaného bahna s bílým povlakem soli. Silnice vede po nasypané hrázi a oči marně vyhlížejí na obzoru bod, kterého by se chytly. Ale i tohle je součást poznání a odpočinku. Při monotónním šlapání do pedálů, hodiny na stejný převod, má naše duše konečně možnost se uklidnit, rytmické pohyby pedálů účinkují stejně jako konejšivé zvuky meditativní hudby. Vychutnáváme si tu opuštěnost a klid, daleko od ruchu měst a zvonění telefonů. V mozku nezatěžovaném neustálým atakem nových vjemů a proudem nových informací se náhle objevují myšlenky dávno zapomenuté. Moc spolu nehovoříme a v klidu si přemýšlíme o věcech, na které doma opravdu nebyl čas. Postupně si uvědomuji, proč tři nejznámější monoteistická náboženství, judaismus, křesťanství i islám, vznikla právě v poušti a proč Santiago z knihy Alchymista musel přejít poušť, aby zjistil, že to, co hledá, má za humny.

A nakonec

Po deseti dnech a pěti stech kilometrech přijíždíme do městečka Redeyef. Posledních několik kilometrů projíždíme fosfátovými doly. Je to dost důrazná připomínka toho, že končí naše očista v poušti a vracíme se zpět tam, kde kvetou dva největší byznysy Tuniska: chemie a turistika.

Noční vlak nás ráno vyplivne přímo u bran mediny Sousse. V našem hotýlku si zabalíme kola do transportních vaků a navrch našich báglů si přichystáme teplé oblečení, které jsme tu měli uschované. Tady je babí léto, ale v Česku už padá sníh.

V letadle sedíme mezi plážovými turisty. Jsou opálení více než my a vypadají spokojeně. Vyprávějí si o tom, jaká byla kde diskotéka, jak jim vařili a kdo měl okna směrem k moři. I my jsme spokojení, ale nikomu o tom nevyprávíme. Ono se to ani moc vyprávět nedá, to se musí prožít.