Do Ochridu

Den potom, o dni jedenáctém, jsem tedy nejdřív vyrazil na ten kostel, co jsem ho večer předtím oželel. A lup ho, zase tu byly zpátky ty myšlenky na naprostou nepůvodnost mýho charakteru, na tomhle turné naštěstí už naposled. Ráno přitom začalo nevinně – vstal jsem, děda mi zase povyprávěl něco o svojí elektrikářský minulosti a já se nachystal odejít. V tu chvíli se ke mně ještě jednou přiblížil, chytil mi předloktí do kleští svého palce a ukazováčku a s naléhavostí v hlase povídá:
„Vidíš támhle tu horu? Tak tam je vodní zdroj, kterej dělá eletryku pro celý město. Já jsem to byl, kdo to všechno rozváděl – ve vzduchu, na povrchu i pod ním!“ Obdivně jsem pokýval a pomalu se rozloučil s tím, že přijdu později. Došel jsem na autobusák, zjistil, kdy mám spoj, a dal si kafe s nějakou pletýnkou. Pak jsem naskočil do autobusu a dojel kousek od Openice. Zbytek jsem došel pěšky po silnici, vinoucí se jako had mezi masivními homolemi zalesněných kopců.

Cestovatelské ikony aneb proč cestuji

Cestou ke kostelu jsem sešel ze silnice, došel na starou polňačku a pokračoval po ní asi dvě stě metrů do kopce. Pak jsem zabočil doleva a vydal se směrem, kterým jsem tušil crkvu, která mi mezitím zmizela z očí. Nalevo u cesty se najednou vynořila budova seníku, která spolu se svým okolím vypadala jako lokalita z dokumentu o idyle panenských horských luk a pastvišť. Vyfotil jsem ji. Potom jsem začal přemýšlet: proč jsem ji vlastně vyfotil? Proto, že se mi líbila, nebo právě proto, že mi něco připomínala? Jestli ano, co to tedy bylo? Krása, nebo to, jak bych chtěl já krásu vidět?
Nebo snad to, co všichni kolem dokola za krásu považujou?
Člověk, který mnoho necestuje, ale leckdy i ten zcestovalý, se obyčejně moc snadno nechává masírovat ikonami, obrazy a iluzemi. Až tuhle fotku někomu ukážu, bude čekat nejspíš vyprávění o tom, jak jsem lozil po horách a potkal stádo ovcí s pastýřem vlídného úsměvu a čistého srdce. Žádný takový: všude kolem jsou víkenďácký příbytky s nevkusnejma dveřma a plotama s ocelovými hroty, kostel je fušersky opravenej a pár metrů od toho všeho vede hlavní silnice Ochrid – Bitola.

Ale já tu přesto automaticky fotil. Fotil jsem svý ikony a jim se budu klanět, jak už to dělám víc než deset let. Budu je ukazovat ostatním a v iluzi se opíjet jen tím dobrým. V iluzi odkoukaných světů, která mě naučila mluvit, číst, chovat se a přemýšlet v určitých dimenzích. Nejsem si přitom jist ani tím, jestli v nich zbude špetka prostoru či omylu alespoň pro nezávislost kombinací. Ze stejného důvodu cestuji a vstřebávám informace. Občas mi připadá, že se i stejným způsobem bavím, směju se a toužím. Na střípky mojí povahové mozaiky dopadá slunce všedních dnů a ony se lesknou, chrastí a šumí, tak, jako jejich dávné inspirace.

Prchavé okamžiky našeho světa

Kde jsem ale opravdový já – člověk, a ne opičící se primát? Kudy vede cesta k sobě?
Je vůbec nějaké nezávislé já?, zeptám se ještě, abych na dort tohohle klišé filozofování položil třešničku. Ale vědět vše nám asi nebylo dáno. „Proto, Málunkjáputte, co jsem nezjevil, mějte za nezjeveno a mějte za zjeveno to, co jsem zjevil.“
Asi toho teda prozatím nechám, vrátím se do Ochridu a budu dál lovit prchavé okamžiky takového světa, o kterém jsem si vždycky myslel, že ho chci o své vlastní vůli vnímat. Stopuji auto a v hlavě mi šumí řidičova slova, horký letní vzduch a moje vlastní myšlenky. Brzy ale docházím k závěru – a možná to je i originál.„Jsem seskládaný poutník; své bytí odvozuji od ikon shlédnutých v galerii života; jsem patron, se kterým byste se jen neradi chtěli potkat.“

V Ochridu

V Ochridu mě zase popadá zvláštní nerozhodnost, jestli jet na klášter svatýho Nauma, ležící u břehu jezera na albánské hranici, nebo ne, jestli napsat Illymu do Prizrenu, nebo ne a tak všelijak dál. Připadám si najednou jako čmelák, co zavadil o přední sklo protijedoucího auta – nic nejsem schopen dělat naplno a jen tak bezcílně kroužím kolem dokola; tu nahlédnu do mešity, tu si vyfotím monastýr, tu si cucnu piva a tu prohodím pár frází s domácím, u kterého zrovna přebývám.
Nakonec Illymu napíšu, že selam nasılsın, ben şimdi ohrit´teyim, yarın belki prizren´e uğrayacağım, sen orada olacaksan haber ver bana, görüşebiliriz. Potkali jsme se před rokem v prizrenský nádražní kavárně, nejdřív jsme kecali trochu anglicky, pak srbsky a nakonec turecky. Illy je jinak kosovskej Albánec a, nakolik jsem vyrozuměl, pastevec, co furt není ve městě, ale honí se po kopcích se stády. Ale kdo ví, jak to vlastně všechno doopravdy je.

Příběhy o elektřině

Po prohlídce města a koupání v jezeru jsem dorazil domů. Byl tam jenom děda. Odchytl si mě hned v předsíni. Zašli jsme na dvorek, odkud vrhl přes chomáče listů vinné révy dlouhý pohled dolů do města. Zhluboka se nadechl vzduchu prosyceného aromatickým oparem přicházejícím od vody a trochu pozdvihl obočí. Pak začal vyprávět o elektřině. „Ty, poslouchej – dřív to všechno bylo jinak“, pronesl na úvod a krátkozrakýma očima ve staromódních brýlích s mohutnými obroučkami ke mně vzhlížel, jako by mě chtěl hypnotizovat, „to nebyla žádná technika, jako dneska. Tenkrát jsme po těch stožárech lezli pomocí vlastních sil a jen dole se zachytávali zubatinou! Já to vím, protože jsem to já, kdo tu všechno dělal. A všechno, to znamená kompletní sítě, osvětlení, tři programy televize Skopje a jeden program místní!“, pokračoval bez přestávky a už zase tiskl mou ruku v předloktí. Byl jsem rád, že tam je a že si povídáme. Připadal mi v tom všem shonu po dlouhé době jako normální člověk. Ještě asi dvacet minut jsem ho poslouchal. Mou ruku už dávno pustil a nakonec ukázal na dveře. Viselo na nich pravoslavné parte, jedno z těch, která jsou na Balkáně zhruba stejně častá jako plakáty kapely Gradace během žatecké plesové sezóny. „Vidíš?“, řekl tiše, „To je moje žena. Půl roku to je, co mě opustila.“

Odpoledne jsem si trochu odpočinul a znovu vyrazil do města. Prošel jsem se po čaršiji a udělal pár fotek. Fascinovali mě osmahlí Turci, bydlící ve skromných měšťanských domcích podél hlavní ulice, postavených ve stejném stylu jako jejich sourozenci všude severněji v bývalé rakouské monarchii. Po ulicích rejdili malí, velcí i odbarvení cikáni, slovanská omladina, albánští i turečtí muslimové. Nahlíželi do krámků a zlatnictví, cpali se zmrzlinou, nechávali se stříhat u holiče, chroustali pizzu, pljeskavicu nebo pečené kuře s hranolkama a popíjeli pivo, šťávičky, kolu, džusíky nebo kávičku. Pak jsem se zase vrátil, abych si odpočinul. To ale nešlo, protože někdo odvedle z baráku pustil na plný pecky Elvisovy hity. Sešel jsem tedy dolů a před dveřmi se znovu potkal s dědou. Seděl na dřevěné židli a zasněně koukal do dálky. Vedle sebe na zemi měl sklenici vody. Přišel jsem blíž a usmál se.
„Kako si?“, zeptal se mě. Říkám, že dobře a taky jsem se ho zeptal. Pokýval hlavou a já viděl, že se chystá začít znovu vyprávět. Podíval jsem se směrem, kterým před chvílí koukal on. Pomalu se stmívalo a na ulicích začaly blikat první světla lamp.

Děda a Péro

„Podívej“, řekl mi a zase mě chytil jako klepetem, „tohle všechno…všechno, co v Ochridu je, jsem dělal. Vždyť mám taky na to diplom. I v Záhřebu jsem byl, na školení, sto tisíc voltů – dovedeš si to vůbec představit? To jsi stál metr od toho a už jsi blíž nemoh, takle to dělalo…“, řekl a třepáním předpažených rukou i hlavy sílu elektrického napětí předváděl. Wise men say, only fools rush in, znělo do toho zrovna od sousedů. Byl tichý, vlahý večer a na domy i ulice kolem se spouštěla tma jako černá sametová opona.

„Jednou za války“, pokračoval děda, „přijeli Němci na tankách a že prej chtěj opravit nějaký vedení. Tak si mě zavolali, protože jsem tomu rozuměl. Opravuju to, opravuju, a za chvíli to mám hotový. Němec příde, říká gut a má se k odchodu. No tak to né, já na to. Jdu za ním, kouknu na něj a povidám: a co takle cáln?“ „A co on?“, říkám pobaveně. „No to víš, že se mu to nelíbilo. Ale jak byl překvapenej, tak vytáh šrajtofli a už solil. Asi si to dobře spočítal – nemohli mít přece zájem přijít o takovýho odborníka jako jsem já! To by byli sami proti sobě.“
Ještě chvíli jsme tam tak stáli a povídali si. Pak se otevřely vrata z ulice a v nich se objevil Péro. Chvilku se s námi bavil, ptal se jak se mám a co jsem viděl. Vyprávěl jsem mu, kde jsem byl. Chtěl vědět, jestli jsem jel autobusem na Kosel nebo na Sviniště. Řekl jsem, že na Kosel a pak že jsem šel pěšky. Kam prý jdu teď. Řkám, že do města, korzovat.

Atmosféra středoasijských pouštních měst a prodavači plyšových mědvěd

„Hadi ka se vidimo!“, řekl mi a já šel. Noční čaršije s mžouravými lampičkami obchůdků jako by mě na chvíli přenesla někam do dálav tras spojujících středoasijská pouštní města. Tohle večerní ambiente tvořené tisícem drobností, pohybů a cetek tak ve svý podstatě nakonec vyznívalo skoro stejně jako minimalistická, ale duši protínající kombinace písku, nití cest a blikání žárovek osvěcujících silniční krámky s melouny, ztracené v dálce a svitu hvězd někde mezi Čimkentem a Tarazem. Pomalu jsem došel až na konec hlavní ulice, na malé náměstíčko. Celý den tu sedí dívka a prodává plyšové medvědy za pár šupů. Nově tu přibyl klaun, který potřásá dětem rukou a vydává při tom vrzavé zvuky. Nato je praští růžovým plastovým kladívkem po hlavě a pak to zase pískne. Klaun je docela pěknej mladej kluk nebo snad dokonce i holka, každopádně člověk hrozně jemných a pravidelných rysů obličeje, ovšem zmalovanej k nepoznání a nevlečenej v pestrobarevných hadrech. Je to mumraj, shon, děti piští a smějou se, je to krása, je to fuška, je to bída. Bída natřená na veselo cirkusovou šminkou a halící se, stydlivě i vybízivě zároveň, do nespočetných kadeří vinné révy a svůdné intimity začínající noci.

Večer jsem dorazil dom. Byla tam i paní, šťastná, že sehnala nové spáče, jednu Norku a jednoho Američana. Jejich pasy ležely na stole a Péro v nich zvídavě listoval. Z kuchyně jsem si vzal sklenici vody a sedl si k němu. Po chvíli se z obýváku vynořil děda a přisedl si ke stolu. Na sobě měl tričko s nápisem Birşah a vesele na mě koukal. Znovu jsme zapředli hovor. „I k Turkům jsem chodil opravovat lustry! Türkçe anlar mısın?“, začal mě zkoušet. Nějakou dobu jsme se bavili a pak si ještě s jejich malým Nikolou u něj počítači prohlíželi mý fotky z cesty, co jsem měl z Gjirokasteru převedený na cédéčku. Pak jsem šel spát, protože už jsem toho měl po celým dni dost.

Kosmické lodě mířící do Strugy

„Hadi ka se vidimo!“, zaznělo mi ještě za zády, když jsem stoupal po schodech k sobě do pokoje.
Den dvanáctý, dnešní, začínám popisovat v jeho polovině, a sice v tetovský restauraci Dafi, která je tak striktně hilál, že jsem tu nedostal ani malý Skopsko pivo. Hodil mě sem notně vyžilej makedonskej šiptar s americkým občanstvím, co si říkal Jimmy. Vzal mě do svého oprýskaného opla na křižovatce mezi Ochridem a Strugou, kde se docela slušně rozpršelo. Kopce kolem se halily do shluků mlhavých mračen a okolní džamije na okamžik vypadaly jako kosmický lodě prolétávající Mléčnou drahou. Na tohle místo mě dovezli autobusáci ochridští, co mě na zapřenou nabrali na konci města. S důležitým výrazem mě zkásli za plnou až do Strugy, ačkoli jsem chtěl jet jen na půl cesty a prachy jim šly stejně do kapsy, protože lístek jsem nedostal. S kontrolorama se ale tohohle léta na Balkáně asi roztrh pytel. Hned za prvním stromem za Ochridem vidíme kořena s plácačkou, jak vylézá na silnici a zastavuje autobus. Lístkař, v obličeji podobný amatéru Mrkvičkovi, začíná horečnatě vypisovat jízdenku zhruba o třech řádcích a vypadá při tom, že se každou chvíli nervově zhroutí. Stíhá to sice, ale kontrolorům je vše jasné. Řeší to domluvou a odchází. Já jsem myšlenkami asi nějak mimo, protože si lístek opět nechávám vzít. No, pánové, tak mi aspoň za těch patnáct korun připijte na zdraví. Vystupuju, moknu a pak mě nabírá Jimmy.

Albanian number one

Postupně se tenhle nenápadný makedonský penzista s poameričtělou anglickou výslovností i konverzačními návyky rozpovídává a najevo vychází, že asi opravdu – jak to později i sám nazve – byl oním „…Albanian number one in New Jersey“ na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Trochu mi to sice připomíná tvrzení z českejch průvodců, chvástajících se třeba …třetími největšími varhany svého druhu na východ od Prahy, ale faktem je, že já sám jsem nedokázal ani to, ani tamto, takže můžu jen sklapnout a poslouchat. „I started here“, ukázal Jimmy na kopec asi deset kilometrů od místa, kde mě nabral, „carrying stones for other people´s houses. At my time, I made more money than the Americans. I made three thousand dinars for one cubic meter of stones which, at that time, was about four dollars. It was in nineteen sixty four and I could buy some sixty kilos of flour for bread to feed my whole family“, pokračoval, „but it´s a long story…“, ukončil znenadání se zdánlivou nechutí pokračovat. Řekl jsem mu, ať vypráví, protože mě to zajímalo. Posunul jsem si sedačku, abych měl víc místa na nohy a on mi postupně začal vyjevovat svůj životní příběh, který, když pomineme kamenolom, začal na imigračním úřadě v Neapoli, pokračoval na Aljašce a New Jersey a skončil v bělehradském kriminále. „I took all my papers and my wife and we went to Napoli and then to Rome“, popisoval začátek cesty na Západ, „then we came to America and, in fifteen days, my wife had a baby“, pokračoval. Porodnice je nechala vyfotit na propagační leták o tom, jak se pěkně stará o imigranty. Lidi to dojalo a starý babky jim posílaly dárky a pletený svetry. Jimmy vyprávěl dál a po chvíli se do své story zabral tak, že zněl jako gramofon. Jak se dostal k bližšímu popisu své pracovní kariéry ve Spojených státech, začaly se jeho věty stále častěji hemžit slovy „job, money, work, fuck up…“ a tak podobně. Po roce na Aljašce, kde mu nevyhovovalo klima, pracoval asi pět let přes den v textilce a po večerech zase na kontrole jakýchsi filmových pásků.
„Nice and easy job“, říkal o své večerní práci.  V textilce to údajně zpočátku také šlo, ale později se měly vyskytnout problémy. „One day I came to work and said to my boss: How are you?“, líčil, „He looked at me and said: Not too good, Jimmy.“ Textilka byla v krizi. Na vině byl příliš laxní management a špatná organizace práce. Bylo na čase, aby se do toho Jimmy vložil osobně.
„They didn´t know anything about the whole fuckin´ job and they got no money comin´ in. Once I told the boss what was wrong and that I could get some people from my country to work there…“
Fabrika se pak skutečně znovu rozjela, ale management údajně zase nedodržel sliby ohledně dovolených a odměn. Jimmy i jeho homies dostávali zkrátka čím dál tím větší záhul.
„So I had a quarrel with the boss and than he gave me what he´d promised me.“
Dokonce dostal i nabídku na zvýšení platu, kterou zpočátku hrdě odmítl: „I told the boss to put this money into his fuckin´ ass!“, řekl prý, protože mu zpočátku nabízené podmínky přišly nedůstojné. Potom se ale vše uklidnilo a k dohodě došlo. Textilka nějaký čas opravdu prosperovala. Pak to ale přišlo.

Villa Beograd a albánští kšeftáři s drogama

„I decided to leave my work and start an Albanian restaurant in New Jersey. It became the biggest one there but it was a fuckin´ mistake.“  Restaurace se jmenovala Villa Beograd a byla vyhlášená jak jídly, tak i tím, že se v ní střídaly mnohé balkánské umělecké celebrity tehdejších dob – bělehradští zpěváci, albánští i makedonští hudebníci a istanbulské břišní tanečnice, zlanařené údajně přes agenturu. Ale jak již bylo řečeno, byla restaurace jeho osudovou životní chybou.
„I really fucked it all up when I left my job and bought this restaurant“, opakoval během naší cesty pořád dokola jako basmalu. Z podniku se postupem času totiž nevyhnutelně stalo místo obchodních dostaveníček albánských kšeftařů s drogami a zbraněmi. Stranou těchto aktivit pochopitelně nemohl zůstat ani sám majitel Jimmy. „I was into this business for long yeas but never touched a penny of the profit“, ujišťoval mě několikrát a bylo jen na mně, jestli uvěřím. Jednoho pozdního večera roku osmdesát tři mu do restaurace přichází posedět jakýsi Fethi se dvěma svými kumpány. Pojí, popije a chystá se platit šekem, o kterém se má Jimmy po různých obdobných zkušenostech právo domnívat, že je nekrytý. Navíc je zrovna v podmínce, takže si nechce případným operováním s falešnými rezervami přihoršovat. Fethimu se tedy nejprve vše snaží vysvětlit po dobrém. Když to nezabírá a kdosi jej navíc varuje, že jeho host je notoricky známý problémový typ, jde Jimmy pro jistotu do své kanceláře, kde má schovány tři revolvery. „I always was an honest man, I tell you, my friend“, ujišťoval mě předtím i potom. Vyzbrojen se Jimmy vrací do lokálu. Všude vidí plno albánských rodin s dětmi, které do jeho podniku přišly utratit své poctivě vydělané peníze za příjemné večerní posezení. Dochází k hádce a výtržník i jeho doprovod začínají střílet do stropu. Muzika utichá a všichni mlčky hledí do sálu. Fethi údajně říká muzikantům, ať znovu hrají. „They told him I was the boss there and that they would play only if I told´em to“, popsal mi reakci kapely.

Deset let v kriminále

Desperáda to vytáčí k nepříčetnosti a otáčí se na samotného Jimmyho. Ten tasí zbraně dřív, než padouši stačí zareagovat a střílí. Troublemaker Fethi i jeho dva parťáci se postupně káci k zemi a některý z hostů zřejmě bezprostředně na to vytáčí devět jedna jedna. Jimmy je zadržen policií, ale po několika hodinách je propuštěn na kauci. Restaurace ovšem pomalu krachuje a Jimmy si pořizuje jinou, menší. Ač tedy jeho podnikatelský záměr s velkou restaurací neuspěl, jeho popularita v očích balkánské veřejnosti doma i v Americe neuvěřitelně vzrostla.
„The people would say ever since: If there´s a problem – call Jimmy!“, komentoval to sám. V drogách jel ale očividně dál a s rostoucím kreditem вора в законе se asi i dařilo. Ale Jimmy měl vždy dost čisté srdce na to, aby vždy znovu a znovu zpytoval své svědomí: „God“, ukázal jednou na minaret po pravé straně v nějaké vsi, kterou jsme zrovna projížděli, „gave me so much luck but I wasted it all.“ Kolem umírali lidé, jen Jimmy přežíval. Nakonec ho chytili v Bělehradě, když něco převážel. Odseděl si deset let, ale nezlomilo ho to. „God knows I was an honest man and he helped me!“, uzavíral svůj životní příběh, „yeah…life is a story, my friend, so live and be a good man!“, poučil mě nakonec a já po nějaké chvíli vypad z jeho auta a šlapal si to pěkně pěšky kousek ze silnice přímo do centra Tetova, zatímco Jimmy, kterému teď každý měsíc chodí na účet tisíc dolarů důchodu, pokračoval do Skopje, aby tam na letišti vyzvedl svou ženu, co právě přilétala z USA.

Jdu s děravou patou, mám horečku zlatou

Je večer a já jsem zrovna v Prizrenu na autobusáku. Včera jsem napsal tu zprávu Illymu, ale neozval se, takže mizím nočkou, co jede na Ulcinj, do Dečan. Řidič mě vzal z milosti za tři eura, protože zrovna bylo místo. V Dečanech se někde zašiju a půjdu spát. Nějak mě ten disneylandovský protektorát Kosovo dostal, možná je to tím, že jsem dost unavenej, možná tím, že jsem nějak neodhadl délku cesty z Makedonie. Jimmy mě, jak už jsem uvedl, vyhodil u Tetova, protože mi řekl, že odtud to bude blíž – to si asi ale myslel, že půjdu rovnou přes hory. Letmo jsem si prošel město. Je to neuvěřitelná orientální směsice, Balkán par excellence, mix Slovanů, Cikánů, Albánců a Turků, změť jazyků, moderní architektury a barev, která zdánlivě postrádá jakékoli směřování. Ve dvě mi jel autobus, vzal jsem ho za euro na čáru a myslel, že do Prizrenu je to odtamtud tak dvacet pět kilometrů. Prizren sice od Tetova vzdušnou čarou opravdu není daleko, ovšem přímá silnice přes kopce nevede, musí se oklikou. Takže jsem na hranici za překvapených pohledů všech nejdřív z autobusu vylez, ušel pár metrů a zjistil, že nejlepší bude, když na bus počkám a ještě kus s ním popojedu. Nakonec jsem za další dvě eura dojel až do dost depresivního provinčního města městečka Ferizej, který jsem pozdějš zaboha nemoh najít na mapě, když jsem se na ní až doma podíval.

Protektorát Kosovo bez mapy

„To je ale blbec“, pomyslí si teď jistě vnímavý čtenář na mou adresu, „jede do Kosova, nemá mapu a ani si nezjistí, že Ferizej je bývalý Uroševac. Navíc mám dojem, že je to pěknej žiďák a dost možná i komunista.“ Z Ferizeje mi za hodinu a půl jel další spoj do Prizrenu. Projel kopcovitou krajinou jihoslovanské enfance, minul blázinec, situovaný po levé straně ve městě Štimlje čili Shtimë, na chvíli zastavil na autobusáku v Suharekë vulgo Suvě Rece a kolem devatenácté dorazil do Prizrenu. Celá trasa tedy měřila něco málo pod dvě stě kilometrů a trvala asi pět hodin, s čímž jsem nepočítal. Za zmínku rozhodně stojí kopce hned na jihu Kosova u makedonské hranice, hutné a respekt budící obří bábovky, které jsou do posledního místa svého povrchu porostlé změtí větších i menších listnáčů stejně jako všichni ti jejich řečtí, makedonští, bulharští, srbští a bosenští příbuzní.
Pokud Bůh vybral za účelem indoevropské sociální autoregulace Okcident za ratio a Orient za cit a oba tyto logické rivaly jejich geografickou polohou postavil proti sobě, nemohl než mezi ně umístit právě balkánské kopce a hory – ideální prostředí jak pro pasivní rezistenci a hlubokou meditaci v tichu monastýrů, tak pro guerrilovou válku. V Západě inkarnovaný a zmrtvýchvstalý Řím se tak mezi duby a platany stále znovu může nerušeně střetávat s odumřelou Byzancí i jejím osmanským nástupcem se svými mešitami, kebaby a úzkostlivě střeženou tradicí vnitřní čistoty a zevní špíny.