Do Maroka za časů korony? Šance zažít zemi úplně bez turistů!

Pravidelné online zpravodajství o cestování v době Covidu sleduj na hedvabnastezka.cz/zase-cestuj!

V polovině října povolilo Maroko první komerční lety a po dlouhých měsících se tak začalo pomalu otevírat světu. Zároveň ale bylo jasné, že staré dobré časy ještě nenastaly.  Marocká vláda dosud udržuje výjimečný stav a také letecká spojení nejsou zrovna ideální.

Sama jsem proto byla na vážkách, jestli je cestování po Maroku momentálně dobrý nápad, a zda už tam zase mohu zamířit s klienty. Vydala jsem se to vyzkoušet na vlastní kůži a zároveň navštívit přátele a partnery, se kterými v Maroku spolupracuji.

Marrákeš nikdy nezklame

Hned první den ráno mi při pohledu na jasně modrou oblohu dochází, že jsem udělala dobře, a že Maroko za covidový test a dlouhý přestup stojí. V hotelu, kde jsem ubytovaná, jsem první host od začátku pandemie a starají se tu o mě jako o princeznu. Nejlepší pokoj a snídaně, ze které by jeden mohl být živ i týden.

Samozřejmě hned vyrážím do města. Obchůdky otevřené, lokální kavárny také. Oproti tomu na dveřích oblíbených turistických kaváren visí často mohutný zámek. S návratem turistů ale určitě i tato místa rychle otevřou, byť třeba s novým majitelem. Tak to v Maroku ostatně chodí. Lidé moc dobře vědí, že co mají dnes, nemusí mít zítra a na životní změny reagují velice flexibilně a s potřebnou pokorou.

V řemeslných dílnách ve staré medíně se pracuje tak na půl. Bez turismu chybí odběratelé, mnoho řemeslníků si nemůže dovolit platit ve svých dílnách nájem, a tak pracují jednoduše doma nebo si alespoň na přechodnou dobu našli nějakou jinou činnost.

Příjemná je i návštěva restaurace Snack Toubkal na hlavním náměstí Džamá al-Fná. Před lety jsem tam ráda chodila na kuskus. Poslední dobou jsem ale měla pocit, že i tento klasický marrákešský lokál začal hřešit na svoji výhodnou lokalitu a zmínku v Lonely Planet, a začal flákat jak kvalitu jídla, tak i obsluhu. Teď je restaurace plná marockých strávníků a kvalita se k mojí velké radosti vrátila zpět.

Jedeme k moři

Spolu s kamarády a kolegy Brahimem a Mohamedem pronajímáme auto a vydáváme se na pobřeží. Před odjezdem je ještě třeba opatřit povolení k přejezdu mezi městy. Na úřadě zrovna zastihneme úředníka nešiku. Okopírování pasu, rezervace ubytování a vystavení lejstra mu zabere skoro dvě hodiny, nevadí, hlavně, že jedeme…

Povolení je opravdu dobré mít a nespoléhat na štěstí, že se člověk kontrole vyhne, nebo to nějak ukecá. Cestou do Esvíry potkáváme hned pět policejních checkpointů, tři z toho nás zastaví. Kromě povolení máme v pohotovosti i roušky, neboť i ty policie v soukromých autech kontroluje. Jiné to je v autobusech a sdílených taxi, které se naopak téměř nekontrolují. I tady však platí, že náhoda může být blbec…

Nocleh máme domluvený v maličké vesnici na pobřeží Atlantiku. Penzion byl až donedávna zavřený, teď se do něj pomalu vrací život a organizuje soukromé oslavy pro marocké rodiny. Obří rybí tažín, chuť marockého čaje a šum oceánu mi opět připomenou, jak moc mi Maroko a vůbec cestování chybělo, a že má cenu podstoupit kvůli podobným zážitkům i trochu nepohodlí.

Nejširší nabídku průvodců a map Maroka (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Život v arganových hájích

Asi hodinu od Esvíry leží uprostřed arganových hájů malá kooperativa na výrobu arganového oleje. Občas sem jezdím se svými spolucestovateli, dneska se jen tak stavíme na návštěvu, na čaj a splnit nějaké objednávky z domova.

Prezidentka kooperativy, velice oduševnělá a moudrá dáma, nám vykládá, na jaká opatření musela kvůli covidu přistoupit. Počet pracovních míst zredukovala na polovinu a zaměstnankyně se střídají, půlka je doma, půlka pracuje. Na rozdíl od spousty veřejných míst, kde jsou roušky brány spíš jak formalita, v kooperativě se roušková povinnost nezanedbává a při práci se dodržují i dvoumetrové rozestupy. To, že pak jdou ženy domů ruku v ruce, a pár z nich mně na rozloučenou dá pusu, je věc jiná…

Hned za kooperativou potkáváme kozy – labužnice, jak si pochutnávají na arganových lístcích. Na silnici mezi Marrákeší a Esvírou je několik míst, kde ziskuchtiví Maročani lákají kozy do korun argánie trnité a pak od překvapených turistů inkasují za fotku poplatky. Teď ale turisti nejsou a „kozí“ stromy včetně jejich správců od silnice zmizeli. Mnohem lepší stejně je vidět kozy takhle pěkně v přírodě.

Marocká víra v lepší zítřky

Jak se asi pandemie podepsala na životě lidí v odlehlých horských vesničkách? To přesně se chystáme zjistit.  Zatímco do některých oblastí, např. horského střediska Imlil, zamíří občas maročtí turisté, do sousedních údolí nejezdil téměř nikdo již před pandemií, natož teď.

Namířeno máme do malé vesničky Dknt, v závislosti na tempu to jsou jeden až dva dny cesty od silnice. Nocovat budeme u v místní ubytovně u pana Husajna.

Pan Husajna sice neumí kromě berberské mateřštiny žádnou řeč, nedomluví se pořádně ani arabsky, ale vždycky se na nás a naše spolucestovatele těší. Často nás také zve k sobě domů a spolu s dalšími vesničany učí naše spolucestující lokální tanec ahwáš. Odlehlý region Dknt je svým provedením ahwáše proslulý a pro nás to tak bývá opravdový zážitek.

Ani tentokrát se večer neobejde bez hudby. Po večeři Brahim spustí berberské lidovky a pan Husajn se nadšeně přidá. Ostatně to, že jsme se všichni po tolika měsících setkali je dost velký důvod pro oslavu.

Nákaza coronavirem se nevyhnula ani této vzdálené vesnici. Dostala se tam pravděpodobně s vesničany vracejícími se z práce v Marrákeši. Teď už tam jsou nicméně lidé přesvědčeni, že nákazu zdárně překonali.

Mnohem horší než covid samotný, jsou pro ně nyní ekonomické dopady. Hodně lidí, kteří dříve pracovali v Marrákeši, o práci přišli, nebo se tam jednoduše neměli, jak dostat. Ti, kteří si vypomáhali skromným turismem jako třeba pan Husajn, jsou posledních osm měsíců zcela bez příjmu.

Během prvních jarních měsíců poslal stát všem rodinám 2000 dirhamů, takže zhruba 6000 CZK a od té doby se žádná další rozdávací akce nekonala. V těchto vesnicích tedy opravdu lidé často sedí doma se svou početnou rodinou a nevědí, co budou v dalších dnech jíst.

Pak se jim třeba podaří prodat něco ze svého skromného majetku, nebo je podpoří bohatší příbuzný, a zase je chvíli z čeho žít. Skutečnost, že ani v této situaci neopouští lidi radost ze života a hlavně víra, že se brzy všechno zlepší, je pro mě opět velká škola.

Při loučení dáme panu Husajn štědré dýško. Zadarmo by si ho ale nevzal a je na něm vidět, že si pořádně láme hlavu, co nám za něj daruje. Nakonec mi ze svého ořešáku uřízne pěknou větev, abych se měla cestou o co opírat. Ani netuší, jak moc se mi s tím dárkem strefil do noty. Den předtím mi totiž prudký vítr ve svahu podrazil nohy a já si na ostrém kamení ošklivě odřela dlaně.

#Zasecestuj

Týden v Maroku byl balzám pro duši, vrátila jsem se s novou energií, a hlavně s přesvědčením, že i teď cestování do Maroka dává smysl. Ano, člověk musí mít test a je obtížnější nalézt výhodnou letenkou (nicméně i zde platí, že kdo hledá, najde…).

 Zároveň je to ale šance zažít Maroko úplně bez turistů tak, jak ho naposledy asi viděli západoevropští hippies v sedmdesátých letech. Restaurace a kavárny jsou plné místních, v historických objektech se nehemží davy a před zahradami Majorelle, kde se obvykle čeká až 4 hodiny na vstup, není ani noha. Cestování v době korony je tedy vlastně i takové cestování časem.

Upřímně, odliv turistů Maročanům ani trochu nepřeji.  Nepřeji to koneckonců ani sobě, dalším cestovkám a celkově všem, kteří jsou na turismu závislí.  Na druhou stranu, každá krize má i svoje příležitosti, a to, že je nyní možné navštívit turistické destinace zcela bez turistů, je podle mě jedna z nich. Příležitost, která už se možná, nebude opakovat.

Takže yalla, yalla, i teď je možné zabalit baťoh a vyrazit na cesty.

Reportáž o marocké cestě v plném rozsahu včetně všech praktických informacích o letenkách, testech, pojištění a pohybu po Maroku naleznete na mém Blogu na stránkách www.zazitmaroko.cz Videoreportáž je uveřejněna na mém IG profilu @zazitmaroko.