Do marocké pouště Erg Chebbi

Z Fésu jsme vyrazili nočním dálkovým autobusem do Rissani. Tam jsme dorazili s mírným zpožděním, které způsobil jeden dědek, který důkladně pozvracel podlahu autobusu a ta tak potřebovala vyčistit.

V Rissani nás, podobně jako ostatní turisty, přepadli naháněči, pod záminkou, že nás odvezou do Merzougy, nás nalákali do auta a unesli někam do pouště. Ačkoliv do Merzougy (poslední vesnička v poušti u hranic s Alžírskem) vedla asfaltka, my jsme z ní po několika kilometrech sjeli a dál pokračovali blátivou pouštní (ne)cestou. Ano, opravdu blátivou, neboť, jak jsme se od místních později dověděli, tu byl asi před týdnem liják, jaký prý na Sahaře léta nepamatují. To nám pak potvrdili i nějací Češi, které jsme potkali v Marakéši. Ti vyprávěli, jak uvázli několik dní někde v poušti poté, co povodeň strhla všechny mosty ve wádí.

Tak jsme se tedy ocitli ve spárech turistické mafie a už s tím nešlo nic dělat. Ještě v autě se jeden němec pokoušel chvíli protestovat, ale nebylo to nic platné. Nějaký Angličan to pak ještě po přijezdu do hotelu výstižně okomentoval slovy: „Where the fuck are we? We have been hijacked!“

V hotelu si nás rozebrali berberští obchodníci a každou skupinku zavedli do jiné místnosti, abychom se snad nemohli vzájemně domlouvat a začalo vyjednávání. To mělo klasický průběh, začalo to „welcome tea“, tedy čajem na uvítanou a skončilo zaplacením dvaceti eur na osobu za hodinovou projíždku na velbloudech.

Poté, co z nás vymámili peníze, o nás ztratili zájem. Hodili jsme tedy bágly do pokoje a vyrazili na procházku do pouště. Cíl byl jasný – největší duna v okolí. Rozhled z vrcholku byl nádherný. Na jihu a západě se do dáli vlnily písečné duny, na severu se přímo pod námi třpytilo jezírko, v němž se odrážely budovy hotýlků, včetně toho našeho. Za nimi byl ještě pás zelených čtverečků políček se zeleninou a pak již jen nekonečná hamada (kamenitá poušť) lemovaná na obzoru nízkými kopečky. Na východě zabíral obzor horský hřeben tvořící hranici s Alžírskem, na němž ještě bylo možné rozeznat jakousi pevnůstku. Z duny jsme ještě seběhli na druhou stranu k berbeské vesničce a pak se velkým obloukem vrátili do hotelu.

Před setměním nás ještě čekala dohodnutá projížďka na velbloudech. Mě ten můj velbloud hned málem pokousal, nějak se mu nelíbilo, když jsem na něj nasedal z pravé strany. Musel jsem ho tedy obejít a nasednout z druhé strany. Jel jsem první, za mnou Martin, kterému pořád padalo sedlo a nakonec Vláďa na strašné herce, která měla problémy se sama udržet na nohou. Ale byl to docela zajímavý zážitek. Po zhruba půlhodině jsme sesedli a jali se pozorovat západ slunce v dunách. Já si k tomu otevřel pivko, ale nebyl to zrovna štastný nápad. Hned, jak si té plechovky všiml berberský chlapec, co nás s těmi velbloudy provázel, přiběhl a ptal se, zda je to pivo a ať mu jedno dám. Zalhal jsem, že je to moje poslední, tak se začal ptát po whisky. Odpověděl jsem, že nemám, ale když ještě nějakou dobu dotíral, polevil jsem a dal mu napít z placatice s tuzemákem. Ten mu tak zachutnal, že chtěl hned celou placatici. Po nějaký době přemlouvání jsem mu ji tedy dal, ale několikrát jsem zdůraznil, že mu dám jen ten obsah a placatici chci zpátky. Přikývl, vzal si tu placatku a okamžitě ji schoval. A já se v duchu se svoji milou placaticí, která mi již byla dobrým společníkem na mnoha cestách, začal loučit. Obávál jsem se ale zbytečně, při zpáteční cestě našel někde v poušti petku s nějakou tekutinou. Berber tu flašku vzal a ochutnal její obsah, který následně vyplivl. Poté láhev vylil a přelil do ní můj rum, načež mi placatku vrátil. Celá operace ale stejně byla zbytečná, protože ten rum dopil, ještě než jsme dojeli zpět do hotelu. A to ještě stačil vymámit plechovku piva od Vláďi, který neprozřetelně přiznal, že ještě jednu má. Nakonec mu ale místo toho dal deci zelený a vzácné pivo tak ušetřil. Ani nechci domyslet, co by se stalo, kdybych přiznal, že mám sebou litr slivovice.

Rissani

Jak bylo jednoduché se do pouště dostat, tak bylo težké se vrátit zpět do civilizace. Jediné pravidelné dopravní spojení s okolním světem zajišťovala stará dodávka odjíždějící za rozbřesku, tj. kolem pul sedmé. To znamenalo nejen velmi brzké vstávání, ale také to, že strávíme celý den poflakováním v Risanni, protože autobus do Marakéše, kam jsme chtěli jet, odjížděl až v půl šesté večer.

Čekání nám zpestřil jeden obchodník (sám si řikal businessman), který se na nás nalepil nedlouho po našem příjezdu a posléze nás zatáhl do svého obchodu. Řekli jsme si, že se tam teda podíváme a já, že si maximálně koupim šéš (takový ten šál, co mají Tuaregové kolem hlavy). Ten jsem sice koupil, ale spolu s ním i koberec z velbloudí vlny. Martinovi vnutil stříbrný berberský náhrdelník a Vláďa odešel s džalabou (arabský oděv s kapucí). Smlouvali jsme statečně a dlouho, přesto v nás zůstal pocit, že se to dalo pořídit levněji, nehledě na to, že jsme vlastně původně skoro nic koupit nechtěli. Zážitek to ale byl zajímavý a domů jsme si přivezli pěkné suvenýry.

Po náročném obchodování si bylo potřeba odpočinout, takže jsme čas do odjezdu autobusu strávili zevlováním, k čemuž jsme si za pár drobných koupili pytel výborných mandarinek.

Nejširší nabídku průvodců a map Maroka (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Cesta do Marakéše

Od předchozích cest autobusem se tato cesta velmi lišila. Jeli jsme totiž soukromou společností (dosud jsme vždycky jeli státní CTM) a podle toho vypadala kvalita autobusu i styl jízdy. Autobus zastavoval doslova na každém rohu, kde různě nastupovali a vystupovali domorodci, někdy i za jízdy. Nějakou dobu jsem se také divil, proč nám při odjezdech ze zastávek místní zevlouni do autobusu kopou. Že by tuto společnost tak nenáviděli? Pak jsem pochopil, že se jen snažili zavřít dveře k zavazadlovému prostoru, které nešly dovřít. Naštěstí jsme neměli batohy na kraji.

Nejhorší ale bylo, když jsme zůstali stát uprostřed pouště. Bylo kolem jedné hodiny v noci a my se nácházeli na náhorní plošině někde ve Středním Atlasu. To znamená, že byla strašná zima. V autobuse se netopilo ani za jízdy, natož teď, když se rozbil motor. Řidič s pomocníkem se ho pokoušeli opravit tím, že do něho mlátili kladivem, což nám na klidu nepřidalo. Asi po hodině a půl se nad námi Alláh slitoval a motor naskočil. Po několika hodinách se však situace opakovala. Naštěstí jsme již nebyli v horách a svítalo, takže situace již nevypadala tak katastroficky. Trčeli jsme tam však další dvě hodiny.

Zajímavá také byla příhoda na jedné noční zastávce. Když se Vláďa zeptal řidičova pomocníka, kdy že už pojedeme, dostal odpověd, že hned, co řidič dokouří ten hašiš. Po chvíli se řidič vrátil, sedl za volat a začal troubit na znamení odjezdu. Všichni pasažéři pomalu nalezli do autobusu, jen tři Španělé výzvu ignorovali a dál kouřili jointa. Řidičův pomocník k nim naštvaně přiběhl, že zdržují. Když ale viděl, co dělají, prostě se k nim přidal a pomohl jim toho jointa dokouřit.

Přes to všechno jsme ráno s několikahodinovým zpožděním dorazili v pořádku do cíle.

Marakéš

Ubytovali jsme se v útulném hotýlku v centru a šli na obhlídku města. Trochu mě Marakéš zklamal, asi jsem si toto slavné marocké město příliš zidealizoval. Kdyby se nad centrálním náměstím tyčil kostel místo mešity, vypadalo by to tam stejně jako na Staroměstským náměstí v Praze. Všude spousta turistů cvakající fotoaparáty a předražené kavárny, z nichž jsme do jedné hned zapadli.

Po ranním kafíčku jsme vyrazili dál, abychom posléze zapluli do stejně předražené cukrárny. Obsluhovala tam totiž pěkná marocká holka a Vláďa se ji rozhodl zbalit. Pokoušel se o to celkem nepokrytě a to i poté, co se snažila bránit slovy: „I’m married!“ Vláďa totiž rozuměl „I’m Marry.“ a tak odpověděl, že ho těší a že se jmenuje Vláďa. Majitel podniku a zřejmě její manžel, který to pozoroval zpovzdálí, nás nezabil snad jen proto, že jsme mu udělali slušnou tržbu.

Pak jsme se vydali nazpět na náměstí, kde se to od rána úplně změnilo. Rázem jsme se octli v říši pohádek tisíce a jedné noci. Všude plno vyprávěčů, věštkyň, zaklínačů hadů a různých kejklířů.

Jednou se Vláďa pokusil vyfotit jednoho vypravěče, který zrovna předváděl jakýsi tanec. Ten to ale zpozoroval, bleskurychle vyběhl, prorazil davy přihlížejících a než to Vláďa zaregistroval, už byl u něho a požadoval bakšiš.

Zatímco se s ním hádal, já pozoroval zaklínače hadů. Bylo to přesně, jak jsem znal z orientálních příběhů: chlápek v tureckém sedu hrál na flétnu (ačkoliv hraním se to moc nazvat nedalo, zvuky spíše připomínaly skřípot vrzajících dveří) a před ním se vlnily dvě kobry. Vlastně jenom jedna, té druhé se moc nechtělo a Arab ji musel napomáhat kopancema.

Mezitím se vrátil Vláďa a zatímco se chlubil, že tomu vypravěči nakonec stejně nic nedal, přitočil se k nám jeden z hadích mužů a dal Vláďovi na krk jakousi užovku (spíše to tedy byla taková polomrtvá žížala). Než stačil kdokoliv z nás nějak zareagovat, stál Vláďa naaranžován opodál mezi hady a ten chlápek ho fotil mým fotákem. Když jsem začal přemýšlet, jak je to možný, zjistil jsem, že kolem krku mám místo fotoaparátu také hada. Ještě, že to nebyl opravdový kapsář, takhle nás to stálo je nějaký ten bakšiš a spousty vyplácaných fotek. Příště jsme si ale dávali více pozor.

Další den byl ve znamení deště a neúspěšné snahy nalézt nějakou (levnou) dopravu do hor. Problém byl v tom, že jsme netušili, že stanoviště kolektivních taxíků v našem směru se nachází až na výpadovce za městem. A tak jsme ten den strávili zevlováním v jedné čajovně.

Zajímavý byl až večer. Navštívili jsme jednu trafiku na náměstí, kde jsem se zajímal o sortiment tabáků do vodních dýmek. Tím jsem vzbudil pozornost opodál stojícího kluka, který se ke mě přitočil a zeptal se, zda nechci do té vodnice něco jiného. Pochopil jsem, že se mi snaží prodat hašiš, a tak jsem ho odpálkoval. Ne však Vláďa. Chvíli s ním vyjednával v koutě obchodu a pak ten kluk rychle odběhl pryč. Vláďa se vrátil s vítězoslavným úsměvem, že prý to usmlouval ze čtyř stovek na třicet dirhamů. Samozřejmě to bylo všechno velmi podezřelé, ale to nám došlo až na hotelu, kde jsme ten hnědý balíček rozbalili a zjistili, že je to obyčejný karamelový bombón.