Do Mali za Dogony: Fascinující kultura a náboženství

Dogoni jsou etnikem, jehož existence je úzce svázána s útesem Bandiagara v jižní části západoafrického Mali. Útes Bandiagara je pískovcový terénní zlom dlouhý přibližně 150 kilometrů a dosahující výšky místy až 500 metrů, přičemž nad útesem i pod ním se rozkládá (převážně suchá) rovina. Dogoni obývají hliněné vesnice vystavěné na horní hraně útesu, vesnice přímo přistavěné k němu v jeho spodní hraně, ale i různě vysoko ve stěně, rovněž vesnice rozeseté pod útesem a v neposlední řadě labyrint jeskyní přímo v jeho útrobách. Architektura vesnic a nábožensky motivované urbanistické uspořádání hliněných domků, vycentrované kněžskou budovou, je v rámci celé Afriky unikátní. Dogonský jazyk pak tvoří nezávislou větev nigersko-konžské jazykové rodiny a není úzce spjatý s žádným jiným jazykem.

Bandiagara je překrásný přírodní útvar, jemuž Dogoni svými hliněnými vesničkami vtiskli nenapodobitelný charakter. Útes je možné na několika místech pohodlně zdolat a bylo by chybou navštívit pouze jeho spodní hranu, kde se odehrává většina dogonského života, protože výhledy, které nabízí horní hrana, jsou nezapomenutelné. Neplánované drama, které jsem mezi Dogony zažil na základě vlastní chyby jsem popsal v samostatném článku. V tomto aktuálním vzdávám hold dogonské kultuře a zejména jejich unikátnímu náboženství.

Chybějící prameny a záplava fantazií

Podobně jako u jiných náboženství v celé subsaharské západní Africe, neexistují ani o dogonském náboženství žádné primární náboženské písemné prameny dogonského původu. Ve studiu jsme tedy odkázáni na sekundární prameny převážně evropských badatelů posledních sta let, nebo na přímý kontakt s Dogony. Ani jedno ovšem nezaručuje jistotu správnosti nauky, ke které se badatel dostane. Dogoni jsou velmi uzavření lidé, zároveň ovšem pochopili, že jejich kulturní tradice a náboženství se staly cennou obchodní komoditou, a tak je samozvaným odborníkem v oblasti náboženství prakticky každý Dogon, který směňuje mnohdy zcela fantaskní ad hoc vymyšlené historky za západoafrické franky evropských či amerických badatelů a bez ostychu je vydává za stovky let staré originální náboženství. Jistě tak nečiní všichni, ba snad ani většina, ovšem je takových nemálo. Diskurs je tak konstantně zahlcován fantaziemi překrývajícími menšinu relevantních informací, ke kterým je stále obtížnější se v záplavě povídaček dobrat.

Většina seriózních evropských studií na téma původního dogonského náboženství vychází z práce francouzského antropologa Marcela Griaulea (1898–1956), který mezi Dogony strávil mnoho let, věnoval jejich náboženství a kultuře svou disertační práci a studiem západoafrických náboženství se celý svůj profesní život zabýval. Když se však většina studií odkazuje na jeden sekundární zdroj, je to přinejmenším nedostatečné a sporné. Griaule navíc mnoho věroučných dat čerpal od jednoho (skutečně jediného) hogona, který mu údajně zpřístupnil tajnou nauku pro zasvěcené, předávanou ústně po mnohé generace. (Náboženský ale i politický vůdce dogonské vesnice se nazývá hogon.) Tato nauka však obsahuje mnohé – dnes již spolehlivě vyvrácené – údaje z říše čiré fantazie, které jsou stále přebírány dalšími badateli a pro svůj senzační charakter nadhodnocovány médii. Motivaci onoho hogona dnes nelze nijak ověřit, ani odhadnout – můžeme jej nahlédnout jako pokladnici náboženské nauky, stejně jako všemožné podnikatele s náboženstvím v moderním slova smyslu. Je zjevné, že s takto dosaženými informacemi musíme nakládat mimořádně opatrně. Ověřování na místě často nestačí, neboť Dogoni mnohdy spíše vyčkávají na předložené teze badatelů a potom je za finanční odměnu na kameru potvrdí.

Mýtus o stvoření světa a symbolika dvojčat

Klíčovými postavami v dogonském náboženství mají být dvojčata Nummo a Nommo (často však ztotožňovaní jako jeden), prapůvodní duchové dogonských předků, někdy chápaní jako božstva. Mělo by se jednat o hermafroditní vodní tvory, nazírané snad obdobně jako vodní božstva (to-vodun) v západoafrickém vodunu. Mohou být znázorňováni s lidským tělem a rybím ocasem. Nommo má být první živý tvor stvořený nejvyšším bohem Ammou. Krátce po svém stvoření se Nommo rozmnožil do čtyř párů dvojčat, přičemž jeden pár se vzepřel řádu založenému stvořitelem. Pro obnovení řádu bůh Amma obětoval dalšího tvora, jehož tělo rozřezal a rozptýlil po celém stvoření – na každém místě, kam dopadl fragment těla, měla být postavena svatyně.

Klíčový význam má v dogonském náboženství problematika dvojčat versus jednorozených. Traduje se, že prapůvodně se tvorové rodili jako dvojčata a každý byl hermafroditní, až na svět přišel šakal, který se narodil samojediný. Tím se porušilo stvoření a začali se rodit jedinci s jedním pohlavím. Většina badatelů se shoduje, že v dogonském náboženství existuje vědomí dávné události, která nedlouho po stvoření způsobila narušení harmonie, poruchu struktury stvoření. Proto je šakal (podle jiné verze liška písečná) spojován se smrtí a je mu zasvěcen významný náboženský festival Sigi, na němž mimo jiné vystupují tanečníci ve známých dogonských maskách, někteří na vysokých chůdách. V tomto ohledu není dogonské náboženství vzhledem k okolním věroukám výjimečné, neboť dvojčata – zejména opačného pohlaví – hrají významnou roli (lokálně s opačnými hodnotícími znaménky) v mnoha dalších západoafrických tradicích včetně západoafrického vodunu a událost dávného narušení struktury či harmonie stvoření také bývá často přítomná.

Jedna z verzí narace o stvoření světa říká, že se nebeský bůh Amma spojil s bohyní Země, a protože Ammovi překážel při spojení klitoris bohyně v podobě obřího termitiště, zplodil pouze nedokonalého potomka – pouštní lišku nebo šakala. Jelikož termitiště odstranil, zavedl prý na zemi náboženský rituál ženské obřízky. Po odstranění termitiště pokračoval Amma s bohyní země v plození a konečně zplodili skutečné lidi. Také sňatek i spojení muže a ženy je náboženským obřadem – svatba je povolena pouze v rámci jednoho klanu a kasty.

Jiná verze příběhu vypovídá, že po narození jednopohlavního šakala, které znamenalo porušení harmonie stvoření, bylo nutné proměnit všechny bytosti na jednopohlavní. Odstranění druhého pohlaví a původní duševní duality jedince má symbolizovat právě obřízka. (Nemohu zde nevzpomenout teze C. G. Junga o archetypu mužství v ženské psychice a naopak.) Odstranění předkožky penisu znamená odstranění ženského prvku, zatímco v případě klitorisu je odstraňován mužský prvek. Mužskou i ženskou obřízku praktikuje většina afrických kultur. Samotná obřízka tedy v africkém kontextu výjimečná není, originální je ovšem zdůvodnění.

Dualita má v dogonském náboženství centrální postavení, ostatně také nebeské síly mají duální charakter: nejvyšší bůh Amma má mít mužské i ženské charakteristiky. Narození dvojčat je oslavováno zvláštním náboženským rituálem, neboť dvojčata odkazují k původní duální struktuře stvoření a k harmonii mezi pozemským a nebeským.

Problematický příběh o vesmírném původu

Nemohu opomenout kontroverzní část dogonského náboženství, která je v popularizačních publikacích nekriticky přejímána a silně nadhodnocována. Týká se údajného původu dogonského vědění, případně (podle jiné verze) dokonce Dogonů samých, na hvězdě Sirius či jiné hvězdě v jejím okolí. Nutno předeslat, že tento mýtus veřejnosti předal jediný Marcel Griaule a od té doby se příběh šíří jako lavina s odkazem na práci Griaulovu nebo zcela bez odkazu ke zdroji. Griaule je dnes kritizován za smyšlení vesmírného původu Dogonů.

Nyní k samotnému příběhu a náboženským souvislostem: festival Sigi se má konat pouze jednou za šedesát let a má oslavovat jisté uskupení hvězd. Dogonský pojem Sigi Tolo označuje hvězdu – údajně Sirius – na níž se odebrala první dvojice vodních bytostí Nummo–Nommo. Podle jiné verze naopak z této hvězdy Nummo a Nommo na zemi přicestovali jako prapředci Dogonů. Existuje i verze, podle které dvojčata po dlouhém životě na zemi odletěla na hvězdu Sigi Tolo, aby se poté opět vrátila a učila Dogony důležitým obřadům. Fotografie z těchto festivalů obletěly svět a v poslední době je zcela běžné, že se tyto slavnosti nepořádají pouze z náboženských důvodů, ale velmi často jen pro turisty či filmové štáby za peníze. Obchod s náboženstvím a kulturou je dnes pro Dogony každodenní rutinou, což samozřejmě nemusí znamenat nic pro skutečnou víru Dogonů, ovšem na vnější badatele to nepochybně zásadní vliv má. Značná variabilita příběhů má rovněž svou vypovídací hodnotu.

Mnoho soudobých odborníků explicitně odsoudilo příběh o původu Dogonů na hvězdě Sirius jako nepodložený a vymyšlený Marcelem Griaulem. Žádná hluboká znalost astronomie, jakou Griaule pro Dogony postuloval, se nepotvrdila. Nejde o to, že by badatelé zamýšleli zpochybňovat dogonský mýtus, ale naopak o to, že se zdá být prokázáno, že Griaulem předložený mýtus mezi Dogony nikdy neexistoval a je pouze plodem Griaulovy fantazie zkompilovaným se skutečnými dogonskými prvky. Bez zajímavosti však rozhodně není to, že dnes již tento příběh mezi Dogony existuje, byť je s největší pravděpodobností umělého původu a poměrně mladý, a tedy součástí dogonské náboženské tradice se nakonec v jistém smyslu opravdu stal. Griaule by tak nebyl nezávislý badatel, ale naopak svým způsobem spolutvůrce dogonského mýtu. I takto můžeme francouzského antropologa chápat, a dodám, že Francouz Griaule se nakonec sám prohlásil za dogonského zasvěcence s nejhlubší znalostí tajné nauky. Dnes již těžko zjistíme, zda je Griaule spíše tvůrcem nebo zapisovatelem mýtu o vesmírném původu. Obě hypotézy mají své zastánce. Většina odborníků se však kloní k variantě, že příběh byl Griaulem vymyšlen.

Na druhou stranu je objektivním faktem, že Dogoni před příchodem cizinců v minulém století pořádali (a stále pořádají) náboženské festivaly s tanečníky v rituálních maskách zdobených určitými prvky oslavujícími noční oblohu a s dalšími tanečníky na chůdách. Ti představovali vysoké nebeské bytosti a nelze si nevšimnout, že některé dřevěné figury měly zvláštní formu, připomínající bytosti podobné lidem, přesto však jiné. Faktem tak zůstává, že barvité náboženské obřady Dogonů jsou – dokonce i v tak religiózně bohaté oblasti jakou západní Afrika beze sporu je – jedinečné.

Masky mají pro náboženské obřady Dogonů mimořádný význam a jsou vyráběny vždy pro každou příležitost nově. Symbolika hraje v životě Dogonů důležitou úlohu – např. přístřešek hogona je podepírán sochami nahých mužů a žen v životní velikosti, což symbolizuje plodivou sílu. Nejdůležitější pro dogonskou společnost je obličejová maska zvaná kanaga s vysokým dvojitým křížem, odkazující na boha Amu a stvoření světa. Kromě samotných masek lze tento motiv spatřit na dveřích důležitých hliněných domků, na holích (dogonští muži nosí hůl jako nezbytný doplněk), na samotných obydlích, podpěrných pilířích, bubnech atd. Další významnější maskou je obličejová maska krávy (časté obětní zvíře) a neméně důležitá je podobizna krokodýla (symbol smrti), který je nahlížen jako posvátné zvíře. Masky smí k náboženským účelům používat pouze zasvěcení lidé, iniciovaní do společnosti Awa.

Věštění, sacré a posvátný krokodýl

Mnoho náboženských rituálů, jako jsou obětování duchům či božstvům, uctívání předků, úcta k posvátným zvířatům, věštění atd., je podobných s těmi v okolních náboženských tradicích. Věštci v dogonské společnosti věští svébytně vzhledem k okolním věšteckým tradicím – ze stop lišky písečné (vulpes pallida). Symbolika dvojčat, zejména rozdílného pohlaví, má v tradičních západoafrických náboženstvích (vodun, thron, juju, oriša) velký, až zásadní význam. Nepřekvapuje proto, že má klíčový význam také v dogonském náboženství. Zdůvodnění je ovšem rovněž originální. Podoba platí i v oblasti obřadních masek a využívání rytmických nástrojů k dosahování rituálního transu, přestože dogonské masky jsou vzhledem k běžně používaným maskám okolních etnik či náboženských směrů unikátní. Jistou podobu lze vysledovat s maskami u některých etnik v Burkině Faso.

Co je odlišné, je existence obětního místa – sacré – na okraji každé vesnice. Jedná se obvykle o plochý kámen půdorysu přibližně 2 x 2 m, výšky 1 m, na němž jsou obětována zvířata. Cizinec ani Dogon z cizí vesnice nesmí obětní místo dané vesnice sám navštívit, ba ani spatřit. Pokud chtěl v minulosti nerezident bezpečně projít územím, musel požádat o doprovod, přičemž hogon určil některého z mladých mužů, který cizince provedl územím mimo obětní místo a vrátil se do vesnice. V některých dogonských vesnicích toto pravidlo stále platí a je dobré mít na paměti, že Dogoni jsou na svá obětní místa mimořádně citliví. Za porušení zákazu přítomnosti hrozila donedávna nezvanému hostu smrt, dnes je i v případě nezamýšleného přiblížení se k obětnímu místu či jeho pouhém zahlédnutí striktně vyžadována oběť jedné krávy, která musí být podříznuta a vykrvácet na obětní kámen tentýž nebo nejdéle následující den. U některých vesnic pod útesem Bandiagara jsou jezírka plná krokodýlů, kterým by se mělo každý měsíc obětovat větší zvíře nahnáním do vody. Krokodýl je totiž symbolem přechodu ze života do posmrtného modu existence. Dogoni jsou mimořádně zajímavým etnikem a jejich náboženství přes značný zájem pozorovatelů zůstává zahaleno spíše neznámem.