Jedním slovem dřina. Hned po ránu na nás čekal pěkný stoupák lesem, místy hlubokým sněhem.
Tam, kde byl povrch zmrzlý nebo udusaný větrem, to ještě šlo, ale jakmile jsme vjeli do hlubokého prašanu, měli jsme oba se sledem co dělat. V těch nejhorších místech musíme zastavovat třeba i po šedesáti metrech. Vždy se snažím určit nějaký cíl – příští zatáčka, u cesty spadlý strom, velká bříza, a k němu dojít. Krok za krokem, nádech, výdech, snažit se nemyslet na palčivou bolest ve stehnech a jakoby malátné pocity vycházející z plic a hlavy. V momentě, kdy už slyším zběsilé bušení srdce až v uších, musím zastavit. Cíl necíl. Kdybych pokračoval, sáhnul bych dál za hranici svých limitů než je teď rozumné. Jsme pouhé čtyři dny do expedice a je potřeba se trochu hlídat a nic nepřehánět. Tady dole zatím bojujeme převážně jen s námahou, avšak na platu se k ní ještě přidají nízké teploty a co je horší, neustálý vítr. Tam se teprve uvidí, co v nás je. Nepůjde už jen o bolavé nohy nebo záda, ale především o silnou vůli – sílu udělat další krok, po sté narovnat převržený sled nebo se znovu postavit na nohy po té, co jsem ztratil rovnováhu a vyválel se v hlubokém prašanu.
Stejná dávka vůle je potřeba k tomu se smát, snažit se být neustále pozitivní a nedovolit vlastním emocím vyjít ven, když se jeden nebo druhý zrovna necítí OK. V běžném životě o tom člověk tak asi nepřemýšlí, ale tady jako by tomu nebylo vyhnutí. Cítím a věřím, že Zuzka je na tom stejně. Je nám jasné, že projevení vlastní slabosti třeba nevhodnou poznámkou nebo výčitkou, že něco není jak má být, nás na druhou stranu Hardangerviddy rozhodně nedostane. Ale dost filozofování. Jsme dobrý tým a v žádném případě jsem nemohl na tuhle expedici pozvat lepšího parťáka.
Ráno… rituál. Vstát, uvařit, zabalit, vyrazit. Prvních dvacet minut ještě sledujeme cestu, po které jsme včera sešli ze sedla. Pak se ale dostáváme na silnici, za kterou podle mapy pokračuje pěšina, jež by nás měla provést širokým údolím až nahoru na plato. Cesta samozřejmě nikde. Po dalších dvaceti minutách se shodujeme na něčem, co vypadá spíše jako stezka pro zvířata než nějaká cesta. Máme štěstí. Po chvíli se výsek v lese trochu rozšíří a ve sněhu je i vidět, že tu kdysi někdo projel se sněžným skútrem. Stoupáme. Já vpředu zalehlý do popruhů, Zuzka vzadu opřená do hůlek zapíchnutých do sledu. Pomáhá mi tlačit a já se vůbec nezlobím. Sled je tak těžký, že v tomhle kopci a hlubokém sněhu, bych ho sám sotva utáhl. A tak to jde skoro celý den a i to tak bude pokračovat minimálně další dva. Vrch plata je někde v 1200 metrech a my se nacházíme sotva v 300.
Ve dvě toho máme dost. Všechno nás bolí, máme hlad i žízeň a navíc se nacházíme v ideálním místě na camp – obrovském údolí s jezerem. Balíme to a ani jeden neprotestujeme. Neušli jsme sice tolik, kolik jsme si naplánovali, ale zítra je taky den a nějaký ten odpočinek se nám jen hodí. Ve stanu děláme menší opravy na výbavě, vaříme si hodně jídla a pití a hlavně odpočíváme. Zítra nás čeká dalších 500 výškových metrů a taky mnohem chladnější počasí. Vstupujeme do země ledu a mrazu.
Pavel
