Do Kapadocie a na skok k hořícím skalám

Slovo „Kapadocie“ by se dalo přeložit jako „země krásných koní“. A faktem je, že je jich tu dost. Mezi úchvatnými skalami, tvarovanými do komínů či pánských přirození (jak kdo chce) se vinou prašné cesty, po nichž se můžete vydat pěšky, na kole nebo právě v koňském sedle. Pro majetnější turisty jsou připraveny projížďky v kočárech. My do jednoho nastupujeme zadarmo a připíjíme si u toho džusem, který je ostatním servírován za dvě eura za kalíšek. Ani z turisticky profláknuté Kapadocie se zjevně pověstná turecká (muslimská) pohostinnost nevytratila.

O tom se ostatně přesvědčujeme i ve městečku Derinkuyu, které proslulo rozsáhlým podzemním systémem, z nějž je veřejnosti zpřístupněna ani ne polovina. Avšak spíš než dojmy ze skalnatého bludiště, ve kterém se díky důmyslnému systému větracích šachet dříve opravdu žilo (je tu i „kostel“ – zaoblená místnost ve tvaru kříže), si odsud odnáším vzpomínku na zvláštní setkání. Na náměstí, mezi hromadami křiklavě barevných sádrových „Kapadocií“, narazíme na ženu s dcerou s výraznými jizvami na obličejích a rukou (snad popáleniny).

Stačí jediný úsměv a už se ocitáme ve skrovném domku s jediným podlažím, kde se kromě televize nachází řada postelí, spousta prádla, rozviklaný stůl, ze stropu visící „kolébka“ (šátek uvázaný na silném provazu) s dítětem a na sedm dalších sourozenců. Když se opatrně kolíbám z polorozpadlých schodů, z nichž každý druhý hrozí propadnutím, nedá mi to, abych nad těmito životními podmínkami nekroutila hlavou. Čekal by to člověk ve městě, kam dnes a denně přivážejí nablýskané autobusy další a další turisty ze Západu?!

V „zemi krásných koní“ se dáváme do řeči s kdekým. Tato Němka, původně z Turecka, se sem stejně jako my vydala na dovolenou. Fotka byla pořízena v turistickém centru Kapadocie – městečku Göreme. Dívka právě vycházela ze zdejšího muzea pod širým nebem a dále s námi pokračovala na procházku nedalekým červeným a růžovým údolím.

Avanos je narozdíl od nedalekého skalního města Zelve (jedna velká kamenná prolézačka) spíš než tmavými jeskyněmi a bizardními pískovcovými útvary znám keramikou. V mých vzpomínkách však nadosmrti zůstane jako sídlo jednoho bláznivě originálního sběratele – nebo fetišisty (ještě jsem se úplně nerozhodla). Zdi jednoho ze zdejších krámků jsou od stropu k podlaze pokryty trsy ženských vlasů. U každého pramínku je pak jméno a adresa „dárkyně“.

Podle prodavače majitel sbírky každoročně vybere několik dívek, které mohou na jeho útraty strávit v Kapadocii příští dovolenou. Těžko říct, do jaké míry jsou tato slova pravdivá a jak přesně ona „dovolená“ vypadá. Buď jak buď, na ženy to funguje. Tato nevšední sbírka se dostala snad až na stránky Guinessovy knihy rekordů a je fakt, že pramen vlasů jsme tu nechaly snad všechny 😉

Nejkrásnějších výhledů na kapadocijské skály si užijete ze silnic vinoucích se ke městečku Uchisar, kde se nachází stejnojmenný skalním hrad – nebo přímo z jeho vrcholu. Zastávky u asfaltek, označené křiklavými cedulemi „incredible view“ působí komicky tím spíš, že jsou plné turistů s fotoaparáty, obemknutými prstencem tureckých prodavačů suvenýrů. Jakés takés soukromí si člověk užije při procházce údolím Ihlara, kde uprostřed muslimské země dlouhou dobu pobývali křesťané. Dodnes po nich zbyly domy a kostelíky vyvrtané ve skalách. Část staveb je pobořená, ale zachovalé nástěnné malby stále stojí za obdiv.

Vydá-li se člověk na jih k Levanstskému moři, narazí na národní park Olympos s ruinami středověkého města, sytě růžovými oleandry, oblázkovou pláží a křišťálově čistým a teplým mořem. Na souši si budete připadat jako v šedesátých letech, ve vodě jako v hvězdném nebi. Zdejší hippie komunita provozuje ubytovny v korunách stromů, stylové restaurace a čajovny s houpacími sítěmi. V Levanstském moři se daří planktonu, který v noci při zčeření vody světélkuje.

Foto: Jana „Janap“ Poledniková

To nejpodivnější a nejúchvatnější, co můžete v NP Olympos vidět, však naleznete výš, daleko od moře. Jedna z místních hor už po staletí hoří – nikdo pořádně neví proč a jak, ale malé plaménky šlehají ze skal už od antiky. Tenkrát se prý věřilo, že zde má Hefaistos pod zemí svou kovárnu a oheň byl uměle zvětšován a využíván jako signalizace pro připlouvající lodě. Toto místo, zvané po staletí Chimera, bylo údajně několikrát zasypáno – avšak plameny vyšlehly znovu. O jejich složení se toho dodnes mnoho neví.

web autorky: www.myshaweb.cz

Proč Hedvábná stezka?

Lidé putují Hedvábnou stezkou už 2500 let. Přesto i dnes taková cesta vyžaduje odvahu a vytrvalost. Na Hedvábné stezce každý prožije svá vlastní dobrodružství a objeví pro sebe nová místa nebo třeba sám sebe. Hedvábná stezka je tak symbolem toho, že doba objevů a dobrodružství zdaleka neskončila. Neboť kdo chce, ten je i dnes najde na mnoha místech světa.