Přichází k nám paní a ptá se, kam se chceme dostat. Pavel suverénně odpovídá Geilo, což je naše cílovka asi 120 km daleko. To tu paní lehce vyvádí z míry a myslí si, že si z ní děláme srandu.
Noc v hostelu proběhla celkem v pohodě, až na noční příchod nevycváleného Texasana, který si zapomněl klíč od pokoje a domáhal se vstupu hlasitým klepáním a voláním “Hey Hombre!” Já jsem se vyspala suprově, Pavel říkal, že úplně 100% nespal. Vstávali jsme v 7:30, sbalili jsme a dali si něco k snídani, a jelikož jsme měli čas, zašli jsme na nádraží koupit jízdenku. Taky jsme chtěli najít internetovou kavárnu, ale marně.
Cesta vlakem uběhla děsně rychle. Užívali jsme si poslední okamžiky tepla a pohodlí a taky jsme se kochali okolní krajinou. Trasa Bergen-Oslo je prý jedna z nejkrásnějších železničních tratí na světě. Vede skrz spoustu tunelů a na obě strany jsou supr výhledy na skály, řeky a mnoho ledopádů. Ve Vossu vystupujem a začínáme pátrat kudy z města. Není zrovna moc sněhu, tak chvíli přemýšlíme o přejezdu do další stanice, ale ta už je celkem daleko, takže to zavrhujeme. Nakonec prostě určíme směr a přeneseme sled na nejbližší sníh, aby se Pavel mohl zapřáhnout. Sled je těžký jako kráva a po lehce posypané cestě pěkně drhne, takže se Pavel dost nadře. Mně se jde dobře, ale taky v tom batohu pořádně nic nemám. Chvíli bloudíme okolo parku, trošku si i zajdem, ale nakonec se zdá, že jsme se vydali správně. Sápeme se od řeky nahoru do šíleného (možná jen pološíleného 🙂 kopce a nahoře pak chvíli váháme. Přichází k nám paní a ptá se, kam se chceme dostat. Pavel suverénně odpovídá Geilo, což je naše cílovka asi 120 km daleko :). To tu paní lehce vyvádí z míry a myslí si, že si z ní děláme srandu. Pak ale pochopí a poradí nám, kudy prolézt domky zpět na cestu. Už jsme se zorientovali a našli si cyklostezku, po které se dostaneme, kam potřebujem. Musíme nejdříve trochu sklesat, takže se dvakrát i svezem (sednem na sled kousek popojedem). 🙂 Pak projdem nějakým nákladním nádražím a už jsme na vysněné cyklostezce. Po ní už se jde dobře – teda aspoň mně, protože netáhnu obří sáně. Ale už aspoň víme, kam jdeme, a že si zbytečně nezacházíme. Celý den je tak kolem -5, takže se spíše než ledovou vodou občerstvujeme čajem z termosek. Mně se jde fakt dobře, takže si chvílema zvesela zpívám a doufám, že to Pavla moc nevytáčí. Viď že ne, Pavle? 🙂
Okolo čtyř hodin začínáme koukat po nějakém místě na spaní. Jsme pořád u silnice, takže to žádná nádhera není, ale snad se už zítra dostaneme ven z civilizace. A v šestnáct třicet se rozhodujem “vybudovat tábor” 🙂 za stromama hned vedle cesty. Stavíme stan, lépe řečeno spíš Pavel staví stan. Nejsem na tenhle stan ještě zvyklá, ale snad se rychle chytnu, abych taky byla něco platná. Aspoň rozbaluju karimatky a nastěhuju do stanu všechno, co budeme potřebovat. Ještě než zalézáme, rozhoduju se k něčěmu, k čemu se už dlouho odhodlávám – jdu se poprvé venku vyčůrat. Je to utrpení, zadek mě zebe i tak a tohle tomu jen dodalo :). Naštěstí si už můžem zalízt do stanu a do spacáků. Jsme ve stanu trochu narvaní a ve všem tom oblečení si připadám děsně neohrabaná, což ve mně vyvolává záchvat smíchu a asi deset minut se směju. Pavel se až tak neřechtá, protože ono to zas tak vtipné není, když se tam mlátím sem a tam jako pako. Ale nemůžu si pomoct. Ani nemáme hlad, takže vaříme jen vodu na čaj do termosek, co budeme mít na zítřek. Pak mi Pavel znovu vysvětluje GPS a dokonce skoro sama vyhledávám Finse a Geilo. Ok “It is dinner time” – to je napsáno na obalu našeho jídla :). Doufám, že po snědení budeme tak happy jako ta paní na obrázku.
Zuzka
