Do Barmy za osvícením

V Západní části naší civilizace se podařilo lidem dosáhnout velmi vysoké úrovně materiálního rozvoje společnosti a díky tomu mají tamní obyvatelé (mezi něž můžeme určitě počítat i obyvatele České republiky) tak obrovské možnosti, že se tomu ještě v relativně nedávné době nikomu ani nesnilo. Teoreticky by měli být šťastní. Ale přesto to pořád není ono.

Nejhorší je, že nic nepomáhá. Někdo si pomyslí: „Možná, že to je tím, že jsem jen key account manager – až to dotáhnu na project managera, CEO nebo dokonce country managera, tak budu třeba šťastnější. Ne to bude tím, že mám jen blbou Fabii, až budu mít nějaké 4×4, tak mi bude líp … nebo radši Porsche. Nebo jsem měl možná málo holek nebo jsem procestoval málo zemí. Tam to určitě najdu … Zkusím nějakou pořádnou drogu, alkohol už se mnou nic nedělá …“

Navzdory všem úžasným zážitkům, které to všechno může přinést, stále cítíme, že jsme se ani tentokrát netrefili. I když můžeme vést docela spokojený a podle běžných měřítek kvalitní život, realita je neúprosná. Zůstáváme stále jen svými stíny, uvnitř každého z nás se skrývá obrovský nevyužitý potenciál. A právě objevení a využití tohoto potenciálu je klíčem ke skutečnému štěstí a opravdové vnitřní svobodě. Stále větší počet lidí dospívá vylučovací metodou ke stejnému závěru – je třeba změnit něco někde uvnitř nás. Možnosti jsou opět nepřeberné – psychoanalýza, různé psychologické metody, náboženství, případně i sekty. Některé z nich jsou hodnotné, některé vedou do pekel.

Mojí cestou, pro níž jsem se před řadou let jako ateisticky vychovaný člověk s určitou nedůvěrou vůči klasickým náboženstvím rozhodl, je buddhismus. Když jsem poprvé pronikl do podstaty tohoto učení, tak jsem byl nadšený (a jsem nadšený dodnes) – vždyť je to tak jasné a tak prosté! Časem jsem bohužel také zjistil, jak je to těžké.

Existuje řada buddhistických škol, ale základ je všude víceméně stejný. Je to opravdu prosté – meditujete a během meditace rozvíjíte maximální pozornost neboli všímavost. Zároveň ale necháváte věci být na pokoji a do ničeho nezasahujete. Cílem je tedy stav, kdy jste stoprocentně přítomní a probuzení a víte o každém sebemenším hnutí mysli i o tom, co se děje kolem Vás. Protože ale druhým cílem je nevyvíjet vůbec žádnou mentální činnost, dospějete do stavu prázdnoty, kterou zcela vnímáte, ale nemáte žádné myšlenky, takže si začnete uvědomovat zásadní věci, které jsou pod (nebo za) myšlením. Osvícený člověk není žádný svatý muž v transu. Osvícený člověk prožívá každý okamžik svého života na 100%, plně rozvinul své schopnosti, žije tady a teď a je zcela (v tom nejlepším slova smyslu) „normální“.

Takový je cíl, ale cesta k němu je nesmírně těžká. Bez každodenní meditace se nikam nedostanete. Po několika letech této „vnitřní cesty“ jsem měl pocit, že by bylo vhodné moji meditaci alespoň na nějaký čas zintenzívnit a posunout o něco dále. Dozvěděl jsem se o meditačních centrech v Thajsku, a protože jsem také vášnivý cestovatel, příliš jsem se nerozmýšlel a vyrazil jsem s krosnou, kreditní kartou, průvodcem Lonely Planet a seznamem buddhistických klášterů a meditačních center přes Amsterdam do Bangkoku. Dvou až třítýdenní pobyty v meditačních centrech jsem „prokládal“ cestováním. Celkem jsem navštívil tři meditační centra – jedno v Thajsku a dvě v Barmě.

Nejširší nabídku průvodců a map Myanmaru (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Postupy uplatňované v meditačních centrech jsou v obou zemích velice podobné. V obou zemích převažuje tzv. théravadový buddhismus. Ačkoliv se buddhismus počítá mezi hlavní světová náboženství, nejedná se ve skutečnosti o náboženství v tom slova smyslu, jak jej chápeme u nás. V buddhismu není žádný bůh, jeho základem nejsou dogmata ani církevní hierarchie. Jedná se spíše o určitý pragmaticky orientovaný psychologický systém, jehož cílem je úplné vnitřní osvobození (z „vězení“, kde je hlavním „bachařem“ naše ego) a dosažení osvícení. A stejně pragmatický je i systém buddhistických center, která zde fungují. Připomínají tréninková střediska, kde se ovšem místo fyzických schopností trénují schopnosti mentální. Můžete zde zůstat, jak dlouho chcete – pod podmínkou, že budete dodržovat určitá pravidla a věnovat se zde výhradně meditacím. V roli kouče zde vystupuje buddhistický mnich, pobyt i strava je zdarma, nicméně bývá dobrým zvykem přispět dle svých možností na provoz meditačního centra či kláštera.

Meditační centra v Barmě bývají napojena na buddhistické kláštery. Setkávají se tam tak buddhističtí mniši s „víkendovými“ buddhistickými mnichy (v zemích Jihovýchodní Asie existuje tradice, podle níž by každý muž měl alespoň nějaký čas strávit v buddhistickém klášteře) a lidmi se Západu, kteří se přijeli zdokonalit ve své meditační praxi. Mechanismus, jakým to všechno dohromady funguje, jsem příliš nezkoumal a ačkoliv jsem se něco dozvěděl z rozhovorů s ostatními lidmi, kteří tam pobývali, nebylo to pro mě příliš důležité. Faktem je, že každé meditační centrum (buddhistický klášter), které jsem navštívil, působilo na první pohled jako dobře zorganizovaná firma, kde má každý svůj úkol a všechno funguje tak jak má.

Při delším pobytu jsem si však postupně začal uvědomovat, že pod „praktickou“ světskou organizací se skrývá něco mnohem hlubšího, čemu dosud pořádně nerozumím. Mým úkolem bylo od rána do večera meditovat. Meditační metoda uplatňovaná v těchto centrech se nazývá vipassana a její podstatou je vědomé sledování všeho. Vedle „sitting meditation“, kdy člověk pozoruje svůj vlastní dech (když se zapomenete a ztratíte se ve svých myšlenkách, tak se musíte bez nějakého zvláštního přemýšlení znovu vrátit ke sledování dechu – a tak stále dokola), se zde praktikuje „walking meditation“ (stejně pozorné sledování vlastní chůze) a meditující má navíc za úkol dělat stejně vědomě i další každodenní činnosti – jídlo, čištění zubů atd. V důsledku toho se v meditačním centru všichni pohybují jako ve zpomaleném filmu. Kromě dodržování základních, poměrně pochopitelných pravidel (no alcohol, no sex atd.) byste v meditačním centru neměli vůbec mluvit ani navazovat oční kontakt s ostatními – zkrátka nedělat nic, co by Vás mohlo rozptylovat. Výjimkou je večerní diskuse s učitelem, který si s Vámi popovídá o tom, jak Vám meditace jde a případně Vám poradí jak dál.    

Tato intenzívní několikatýdenní meditace mě posunula o velký kus dopředu. Vedle toho jsem tam zažil i několik zvláštních zážitků. Především mě překvapilo, že ačkoliv je meditace svým způsobem duševně náročná činnosti a v meditačním centru jsme „pracovali“ od 3 hodin ráno do 11 hodin večer, nebyl jsem vůbec unavený (doma bych po třech nocích po sobě se čtyřhodinovým spánkem vypadal velice zle). Další záhadou byl budíček. Nevím, jak je možné, že jsem se vždycky po třetí hodině ráno probudil, ačkoliv v centru bylo ticho. Možná tam byl nějaký gong, který mě probudil, ale nikdy jsem ho neslyšel. Ale dost možná tam „buzení“ probíhá na nějaké jiné úrovni. Po několika dnech jsem si totiž všiml, že ačkoliv v centru spolu lidé nemluví a nedívají se na sebe, začne se mezi nimi rozvíjet nějaký jiný druh komunikace. S tímto jevem mám spojený jeden velice zajímavý zážitek. Jednou odpoledne jsem seděl v meditační hale (kde samostatně medituje větší počet lidí), snažil jsem se meditovat, ale vůbec mi to nešlo. Najednou jsem si všiml, že si nalevo ode mě sedl jeden mnich, kterého „jsem znal od vidění“. Za malou chvíli si napravo ode mě sedl druhý mnich. Za pár minut jsem ucítil něco jako „šťouchance v hlavě“ z levé strany a potom i z pravé strany a v tu chvíli se mi v hlavě definitivně rozplynul jeden blok, který jsem tam měl zřejmě celý život … Je to velice subjektivní zážitek, který nemohu dokázat, ale pro mě byl v tu chvíli velice reálný.

Na mé cestě za osvícením mi zbývá ujít ještě dlouhý kus cesty. Nicméně pobyt v meditačních centrech v Barmě a v Thajsku mi na této cestě velice pomohl a já jsem za to vděčný.

Máte zkušenosti s meditačními centry? Jaké jsou vaše názory? Nebo máte v plánu takovou cestu uskutečnit?