Na cestě jsem byla téměř tři týdny a únava byla znát. Čím víc jsem se blížila k hranicím se Súdánem, tím větší problém bylo sehnat něco pořádného k jídlu. Víceméně jsem se živila už jen nedopečenými bílými rohlíky s jogurtem.
Několikrát se mi stalo, že jsem nesehnala ani balenou vodu. Proto jsem pila vodu z vodovodu a pro lepší pocit jsem do ní dávala multivitamín. Na krabičce jsem si přečetla výživnou hodnotu a říkala jsem si, že když už nejím žádné ovoce, tak přijímám vitamíny alespoň v tekutém stavu. Ale vzhledem k chuti vody myslím, že její složení nebylo pro tělo nijak příznivé, vitamíny se vyrušily s bakteriemi a výsledný roztok nabyl neutrálního charakteru.
Esna ztracená v prachu
Jela jsem autobusem a celou cestu jsem opět prospala. Esna mě přivítala dusným prašným počasím. Bylo velké horko a prášilo se tak, že když jsem stála na jednom břehu Nilu, nedohlédla jsem na břeh druhý. Chrám se mi hledal velmi těžko, protože autobus mě vysadil úplně jinde, než měl. Od autobusu mě doprovázeli policisté na motorkách, kteří neuměli anglicky. Vždycky ujeli pár metrů, čekali na mě, mluvili do vysílaček a když jsem šla náhodou jiným směrem, než si přáli, začali zuřivě mávat a ukazovat mi směr, kterým mám jít. Netušila jsem, kam mě vedou, a byla jsem z jejich počínání značně otrávená. Byla jsem vcelku překvapená, když mě dovedli k nějakému tržišti, před kterým stála pokladna a šlo se tudy k chrámu.
Po objevení chrámu jsem byla překvapená ještě víc, protože z něho zbyla vstupní hala, ke které se muselo sejít po dlouhém schodišti. Celá stavba se nacházela v jakémsi dolíku, vlastně spíš v díře, obklopené na sobě nalepenými vysokými domy a hlučným tržištěm. Vnitřek chrámu byl zachovaný v nádherných barvách, ale usídlili se v něm holubi a leckteré úžasné malby byly pohřbeny pod nánosem hovínek.
Těžce vyhádaná cesta do Edfu
Z Esny jsem se vypravila do Edfu. Lépe řečeno, chtěla jsem se tam vypravit, ale až do poslední chvíle jsem nevěřila, že se mi to podaří. Žádný sdílený taxík mě nechtěl vzít. Jeden řidič se našel, ale po rozmluvě s ostatními řidiči si to najednou rozmyslel a začal za odvoz požadovat nesmyslné částky stejně tak jako ostatní. Že prý obyčejným taxíkem jet nemůžu, že to není povolené a že mám pouze dvě možnosti: jet s konvojem až do Aswanu, anebo si najmout speciální auto s policejním doprovodem za 500Lb.
Nesouhlasila jsem ani s jednou z nabízených možností, protože jsem byla rozhodnutá jet do Edfu za každou cenu a protože jsem věděla, že autobus stojí 5Lb. Policisté byli velice překvapení. Zřejmě proto, že jsem věděla, kolik autobus stojí a že jsem odmítla zaplatit 500Lb. Nazvala jsem to nesmyslným vyhazováním peněz. Vojáci se chvíli radili, co se mnou udělají. Vypadali dost bezradně, protože mi zřejmě vůbec nerozuměli. Začínala jsem být naštvaná, protože jsem postáváním u policejní stanice ztrácela už tak drahocenný čas.
Pokaždé za mnou přišel jiný policista, ptal se mě znovu a znovu na ty samé otázky jako jeho kolegové několikrát předtím. Neustále se divili, co tu dělám a proč chci jet do Edfu. Vysvětlovala jsem jim, že jsem přijela obyčejným linkovým autobusem z Luxoru, což mi oni vehementně vyvraceli. Že to není možné, protože se to kvůli bezpečnosti nesmí, a ať jim tedy povím, jak jsem se do Esny dostala.
Když už jsem byla doopravdy rozzuřená, naložili mě do policejního auta a jeli jsme pryč. Myslela jsem si, že to konečně vzdali a že mě do Edfu odvezou sami. Jenže. Ujeli jsme asi tak 5km a zastavili jsme uprostřed pouště na místě, kde byla restaurace, obchody s předraženým zbožím pro turisty a asi tak 20 zahraničních autobusů. Turisté si mě zvědavě prohlíželi a přítomní policisté mě zahrnuli množstvím otázek. A jako by toho nebylo málo, ještě jim vrtalo hlavou, co jsem provedla, že jsem přijela policejním autem jejich kolegů. Nedokázala jsem pochopit, že nejdřív mě jedni policisté do svého auta posadí a dobrovolně mě odvezou. A po příjezdu na dané místo druzí policisté řeší, proč mě ti první dovezli…
Už jsem toho měla dost. Sedla jsem si na patník a tvrdošíjně jsem odmítala nějaké policejní konvoje a speciální doprovody. Připadalo mi k smíchu, že když jsem chtěla jít na záchod, dostala jsem doprovod ozbrojeného vojáka, aby šel se mnou. Rozhodla jsem se čekat na linkový autobus a nikdo nemohl mé rozhodnutí vyvrátit. Po několika hodinách čekání autobus konečně přijel a zbytek cesty proběhl bez větších problémů.
Chrám v Edfu mi náladu zvedl. Byl úžasný a obrovský. Počasí bylo sice stále prašné, ale přece jen o něco lepší. Chrám byl zasvěcen bohu Horovi, který má podobu ptáka. Proto vchod do chrámu strážili dva velcí orli a v prostoru chrámu jich bylo ještě několik. V chrámovém komplexu jsem strávila přibližně dvě hodiny a potom jsem se vypravila na autobus do Aswanu. Doufala jsem, že něco pojede, protože ve vesnici s pár domy se mi na noc zůstávat nechtělo. Ale měla jsem štěstí, protože autobus jel během hodiny. Jakmile jsem si sedla, okamžitě jsem usnula a probudila jsem se až v Aswanu.
Aswan – nejlepší místo v Egyptě
Když jsem se ráno probudila, zjistila jsem, že jsem se ubytovala v hotelu, který je celý našišato. Už večer se mi zdálo něco divného, ale byla jsem příliš unavená, než abych rozpoznala, čím je hotel zvláštní. Hned jak jsem vystoupila z autobusu, obklopil mě totiž dav majitelů hotelů a jeden přes druhého mi nabízeli své služby. Nakonec jsem dala na muže, který byl oblečený v saku a choval se velmi galantně. V ceně bylo nejen ubytování, ale také snídaně a spousta dalších služeb.
Později jsem musela naznat, že Aswan byl nejlepším, nejčistším a nejpříjemnějším místem v celém Egyptě. Nil tu byl nádherně čistý, kolem promenády byly rozesety malé obchůdky se šperky a značkovým zbožím. I promenáda samotná byla upravená. Zaujala mě nová dlažba, trávníky, lavičky a dokonce tu byly i odpadkové koše! Na druhém břehu Nilu mě upoutaly zlatavé písečné duny a v Nilu bylo tolik ostrovů a ostrůvků, že je nešlo spočítat.
Trvalo mi dlouho, než jsem si zapamatovala místo, kde jsem byla ubytovaná. Abych se do hotelu dostala, musela jsem projít velkým tržištěm. Byla to spíš spleť ulic a uliček přecpaných zbožím a několikrát jsem se v nich ztratila. Každý večer jsem seděla před hotelem. K pocitu spokojenosti mi napomáhala omamná vůně koření a všudypřítomná hudba. V Aswanu jsem také ochutnala nejlepší kushari z celého Egypta. Hotelový recepční mi totiž na požádání za drobný peníz nosil večeři. Samotné kushari bylo stejné jako všude jinde. Ale omáčka byla jiná – byl v níčesnek. A byla naprosto vynikající !
Nejširší nabídku průvodců a map Egypta (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Lenošení na Elefantidě
Moje první kroky vedly na ostrov Elefantida. Ostrůvek byl malý a za necelou hodinu jsem ho měla celý prozkoumaný. Objevila jsem zbytky chrámu, ze kterého se díky častým záplavám kromě základů nezachovalo téměř nic. Samozřejmě že jsem chrám obešla z druhé strany, abych se vyhnula vyděračské budce. Zadařilo se. Nikdo mě neviděl a ještě jsem si všechno pěkně zblízka vyfotila.
Nedaleko chrámu jsem našla místečko jako stvořené pro lenošení. Velké černé balvanynapůl ponořené v Nilu a pruh krásně zelené trávy. Jediným kazem byly bobky, kterými byla travička pokrytá. Po malé chvilce váhání jsem bobky odstranila a už jsem se opalovala. Bylo teploučko a ticho narušoval jen zpěv ptáků a šum vody. Občas také štěbetání turistů na kolem projíždějících felukách, kteří na mě ukazovali, nevěřícně zírali a v několika případech si mě také fotili a filmovali. Takto příjemně prolenošený den utekl opravdu rychle…
Výlet na druhý břeh
Další den dopoledne jsem ještě objevovala město a vymýšlela, jak se dostanu na druhý břeh Nilu. Bylo to o něco komplikovanější, než jsem si myslela. Všichni mi nabízeli přepravu drahou felukou a zapírali trajekt, který se mi nakonec přece jen podařilo najít. Na druhém břehu jsem si vyhlídla mauzoleum a jednu z nejstarších křesťanských staveb v Egyptě.
Jenže když jsme přistáli, zjistila jsem, že jsem úplně někde jinde, několik kilometrů od místa, kam jsem původně chtěla. Jediná v úvahu připadající cesta byla po příkrém svahu písečné duny. Šla jsem po uzoučké stezce, kudy chodí velbloudi. Nešlo se mi zrovna nejlíp, ale asi po hodině jsem dorazila na místo. Začalo zapadat slunce a křesťanský klášter dostal nádhernou oranžovohnědou barvu. Trochu mi připomínal klášter Sv. Kateřiny na Sinaji. Také stál v poušti, obklopený skálami a pískem a byl obehnán vysokou zdí. Jen s tím rozdílem, že byl nefunkční. Snažila jsem se na zeď vyšplhat, ale byla příliš vysoká.
Se západem slunce se neuvěřitelně ochladilo azačal foukat vítr, který mi vháněl písek a prach do očí. Čekala mě náročná cesta zpět. Nejdřív mě napadlo, že bych přespala v poušti. Ale s klesající teplotou mě tento nápad rychle přešel. Ještě horší něž zima byl fakt, že jsem vůbec neviděla na cestu, a ještě se mi rozbily boty. Několikrát jsem zakopla a upadla, nešlo se mi zrovna nejlíp. Po dvou hodinách neustálého padání, bloudění a zakopávání jsem dorazila k úpatí jakéhosi kopce, který prudce vybíhal do Nilu. Na jeho vrcholu se tyčila zvonička, pod ním se nacházel vytoužený přístav, a druhá strana kopce byla proděravěná vyhloubenými hrobkami.
Cesta ke zvoničce byla urputná, přístup už na tak příkrou horu byl ještě ztížen vrstvou písku a malých plochých kamínků, kterými byla pokryta. Nohy se mi do písku bořily a po kamínkách jsem klouzala dolů. Na vrchol jsem dorazila naprosto vyčerpaná. Vlezla jsem si do zvoničky, ve které bylo dokonalé závětří, a pozorovala jsem město. Tisíce a tisíce malých světýlek…
Trochu mi nahánělo hrůzu, když jsem si uvědomila, že se nacházím v noci na hřbitově. Také převozníci na mě dost zírali, když jsem sestupovala po vytesaném schodišti z pohřebiště do přístavu…
