Divokým Kurdistánem – setkání s realitou všedního dne

Již Karel May pěl chválu ústy svého hrdiny Kara ben Nemsího nad krásami bohatstvím tohoto kraje. Kurdové jsou hrdým národem, který odpradávna žije ve vyprahlé krajině na území dnešního Turecka, Íránu, Iráku a Sýrie. Cílem naší cesty bylo jezero Van a kopce v nejbližším okolí.

Setkání v istanbulském hotelu Amphora

Jsme poněkud unavení mnohahodinovou cestou autobusem z Prahy do Istanbulu. Přesto s potěšením přijímáme pozvání na vynikající a lahodný Rizečaj od recepčního hotýlku, ve kterém jsme se ubytovali.

„Odkud jste?“ ptá se zvědavě, Mehmed, náš hostitel.

„Z Čech,“ a s naší odpovědí se je jeho tvář rozzáří.

„To je fajn, že nejste Amíci nebo třeba Francouzi, ti se většinou chovají neurvale a jsou hnusný. Kam vlastně jedete?“

„Nejdřív bychom rádi na východ, do pohoří Kačkar,“ začínáme popisovat naše plány, „a pak k jezeru Van a do Kapadokie.“

„Vy jedete k jezeru Van? Ve městě Van jsem se narodil,“ zasněně, ale trochu smutně odpovídá Mehmed. „Je to krásný kraj s bohatou historií a hrdými lidmi.“

„My jsme o Kurdistánu slyšeli, že je nebezpečný. Je to pravda?“

„Pro vás, pro turisty, je bezpečno. Jen se musíte připravit na pravidelné policejní a vojenské kontroly. Nic víc,“ popisuje Mehmed a dodává: „Pro mne tam ale bezpečno není. Kdyby mě někdo zastřelil na ulici ve Vanu, tak za to ještě dostane vyznamenání. Zabít Kurda totiž není zločin!“

Tahle emotivní informace nás sice překvapila, ale nebrali jsme ji příliš vážně. Z literatury, sdělovacích prostředků a internetu jsme věděli o napjaté polické situaci v oblasti, o vzájemné nevraživosti Turků a Kurdů, o občasných teroristických útocích kurdských organizací a vojenských odvetách. Že by to ale bylo až takhle drsné, jsme ani ve snu nepomysleli.

Jezero Van a jeho fauna

Jezero bychom klidně mohli nazvat vnitrozemským mořem. Se svojí rozlohou 4000 km² je vůbec největším vnitrozemským jezerem v Turecku. Jeho hladina se nachází v nadmořské výšce 1750 m n.m a jezero vzniklo přehrazením přírodní nížinné pánve lávou vytékající z dnes už vyhaslé sopky Nemrut Dagi. Nemá žádný odtok a vysoký výpar zapříčiňuje, že voda vykazuje velmi vysoký obsah solí. Vody jezera odpovídají tříprocentnímu roztoku sody. Při koupání každá oděrka na těle nesnesitelně pálí.

Z vodního ptactva zde najdeme kormorány, pelikány a racky. Ve vodách žijí jen dva druhy ryb, které najdeme v blízkosti sladkovodních přítoků. Místní raritou je endemický druh dnes již velmi vzácné vanské kočky s jedním okem modrým a druhým zlatavým a sněhově bílou srstí.

K největším záhadám a lákadlům jezerních hlubin patří bezpochyby vanská příšera. Podle očitých svědků by mohla být asi 7 – 9 m dlouhá, podobná krokodýlovi. Záhadou ovšem zůstává, čím se živí. Potravní podmínky pro takhle velkého tvora nejsou v tomto jezeře zrovna nejlepší a žádné napadení člověka nebylo dosud hlášeno. Tvor by se tedy musel spokojit s organizmy, kterých žije v takto slané vodě jen velmi málo. Co tedy vidělo několik prominentních politiků na svých dýcháncích na březích „tyrkysového moře“, zůstává záhadou.

Město Van a létací koberce

Van, správní centrum východního Turecka, nás vítá v hluboké noci rozzářenými ulicemi a kypícím nočním životem. Jsme v samém srdci tajemného Kurdistánu. V oblasti kontrolované tureckou armádou, v oblasti ortodoxního islámu. Potkáváme odhalené mladé ženy, před půlnocí kupujeme meloun a večeříme v jedné z restaurací. Jen alkohol není možné sehnat. Jinak je to prostě normální moderní město. Ani památka po předchozích vojenských kontrolách při cestě sem. Zátarasy, tanky, vojáci a samopaly přijdou zase po opuštění města.

Po noci v levném hotýlku v centru nad hučící diskotékou odcházíme do obchůdku s koberci. „Ahoj, dáte si čaj?“ hlaholí Mehmed mezi dveřmi, „mám tady několik obzvláště pěkných a vzácných koberců! Tenhle byl utkán za dva roky v Íránu, tenhle je až z Pákistánu a tenhle utkala malá děvčata ve středním Turecku za dobrých pět let,“ přehazuje jeden koberec za druhým a nám začíná být jasné, že pozvání neskončí jen návštěvou a příjemným posezením uprostřed opravdu nádherných uměleckých děl. Nakonec se v batozích kamarádů objevují celkem čtyři větší či menší koberce. Jen nevím, jak budou s tímto závažím létat do kopců…

Candir Dag a tajná policie

Najatý dolmuš nás po několika desítkách minut vyložil u pošty ve městečku Gevaş na břehu jezera Van v nadmořské výšce asi 1800 m nad mořem. Sluníčko pálí a je nesnesitelné vedro. Začíná jeden z našich nejbláznivějších výstupů v Turecku. Přímo nad vesnicí se tyčí 3532 m vysoký Candir Dag, Kurdy nazývaný Artos.

K výstupu jsme si vybrali přímou a jasnou linii po skalnatém hřebínku. Teplota se šplhá ke 40°C ve stínu a vzhledem k tomu, že tu není žádná vegetace, není tu ani stín. Původní hrdinský plán vynést batohy až na vrchol padá u první skály. Začíná nám být jasné, že jsme si vybrali nejhorší možnou cestu k výstupu a že poledne není tím nejlepším časem pro výstup na kopce v této oblasti. Navíc údolí po pravé ruce stoupá pomalu a bezpečněji po hřebenu bez skal až k vrcholu. Nedá se nic dělat. V úmorném vedru jsme dosáhli jen do výšky asi 3400 m. Výstup poskytuje úchvatné výhledy na jezero Van a nedozírné hory Kurdistánu.

Druhý den sestupujme zpět do městečka Gevaş s cílem pokračovat autobusem do Tatvanu na jihu jezera pod vyhaslou sopku Nemrut Dagi. U jedné z městských kašen najednou zastavilo auto a vystoupil z něj mladý pán s velmi slušnou angličtinou se nás ptal, jestli nepotřebujeme pomoc a vytáhl policejní průkaz. Dali jsme se do řeči a po představení přišla otázka: „Kde jste byli a co jste viděli?“

Začali jsme se rozplývat nad krásami tyrkysového Vanu a nad nekonečností nebetyčných hor Kurdistánu. A v tu chvíli byl oheň na střeše: „Přátelé, uvědomte si, tady jste v Turecku!Tohle je turecká země a všichni lidé, kteří zde žijí, jsou Turci! Nejsou tady žádní Kurdové, Kurdistán neexistuje! Neexistuje!“ rozčiluje se strážce zákona, „kde jste se dozvěděli o Kurdech a Kurdistánu, nic takového není!!!!“

Marná byla naše snaha o vysvětlení situace a odvolávání se na zahraniční periodika a průvodce. Policista trval na svém. Co naplat, že Kurdové tvrdí, že jich v celém Turecku žije kolem třiceti milionů. Střízlivé odhady mezinárodních institucí hovoří asi o patnácti milionech kurdských obyvatel, což při přibližně šedesáti milionech obyvatel Turecka představuje poměrně velkou národnostní menšinu. Bezděčně jsem si v tu chvíli vzpomněl na Mehmeda, který nás ubytovával v istanbulském hotýlku …

Nemrut Dagi

Nemrut Dagi se se svým 3050 m vysokým kráterem vypíná do oblačných výšek na jihu jezera Van nad městem Tavanem v bezprostřední blízkosti druhého nejvyššího vulkánu Turecka, 4052 m vysoké sopky Süphan Dagi.

Kráter o průměru 7 km ukrývá čtyři kráterová jezera s tím, že srpkovité jezero Sogukğöl (Studené jezero) na západní straně kráteru patří k vůbec největším kráterovým jezerům na světě. Sopka byla naposledy aktivní před přibližně čtyřiceti tisíci lety, kdy vytékající láva dala vzniknout jezeru Van. Samotný kráter vykazuje zvláštní mikroklima, která umožňuje růst bujné vegetaci, ostře kontrastující s okolní suchou a vyprahlou krajinou. V letních měsících bývá kráter domovem kočujících nomádů.

V informační kanceláři na autobusovém nádraží potkáváme místního turistického „kápa“ Mehmeda. Po zkušenostech z Candir Dagu velmi rádi přijímáme jeho nabídku a nasedáme do malého dolmuše, kterým nás odváží do „své“ vesnice Serin Bayin Jüyü na úpatí sopky. Popíjíme čaj, klábosíme a s dopisem pro jeho strýce Musu, majitele kempu v kráteru sopky, vyrážíme v odpoledních hodinách k výstupu. Mehmed vozí do kráteru spoustu turistů a tak tu byla vybudována prašná silnice, po které se dá do kráteru pohodlně dojet autem.

Z Musy se vyklubal velmi příjemný společník, který nás nechal u své chatrče spát úplně zadarmo. Při jedné noční značně filosofické rozmluvě mi sice, coby pravověrný muslim, vypil všechny zásoby meruňkovice a druhý den chodil po tábořišti a stěžoval si, že ho bolí hlava, ale zato jsme se dozvěděli spoustu zajímavostí o něm, Mehnedovi i rodinném životě kurdských rodin.

„Hele, lidi, hádejte kolik mám děti?!“ ozval se najednou do ticha noci. „Nevíte, co? Tak já vám to povím. Devět!“ chlubí se. Nevěřícně zalapáme po dechu a hned se velmi nepromyšleně ptáme: „S kolika ženami?“ Musa se zatvářil trochu naštvaně: „S jednou samozřejmě!“ a v tu chvíli si vzpomínám na texty o Atatürkovi, prvním Tureckém prezidentovi, který v jednom ze svých prvních zákonů zakázal mnohoženství.

Musa vesele pokračuje: „Mehmed je lepší!“ zahlaholí, nechápavě zvedáme hlavu, „ten má jedenáct dětí a taky s jednou ženou.“ To už je na ženskou část výpravy trochu moc a děvčata obracejí oči v sloup a se slovy „…to bychom nemohly“ odcházejí od ohně. Pitka a rozmluva pokračuje. Dozvídáme se, že žena má bezvýhradně následovat muže a bez výhrad plnit jeho přání. Naše děvčata se mu prý líbí, ale na jeho vkus jsou moc „vyzývavá“ a nezahalená.

Druhý den vystupujeme na lem kráteru. Výhled je úchvatný. Blankytně modrá jezera s termálními zřídly se nádherně vyjímají v hlubokém sopečném kotli. Daleko na druhém břehu jezera se zvedá Candir Dag a další horské velikány a z oparu vystupuje i 4052 m vysoký Süphan Dagi. Následuje koupání v největším a nejstudenějším jezeru, ze kterého bez obav bereme vodu. Bude se nám stýskat. Muso, děkujeme!

Fotbalový match: vesnice proti zbytku světa

Balíme stany a vyrážíme zpět k Mehmedovi do vesnice Serin Bayin Jüyü na slíbený čaj a typickou kurdskou večeři. Jako každý den je téměř nesnesitelné horko. Takže žádná změna. Opouštíme vegetací porostlý pohádkový kráter sopky. Po svazích sopky se toulá nespočet suchozemských želv, pavouků a jiné bezobratlé havěti.

Odpoledne a večer ve vesnici Serin Bayin Jüyü se nesl ve znamení velkého fotbalového utkání mezi mužskými obyvateli vesnice a „zbytkem světa“. Členy družstva „zbytku světa“ se stala naše parta a holandská rodinka. A světe div se, domorodci nenamítali nic proti tomu, aby se do hry zapojila i hezčí polovička naší výpravy. V okamžiku, kdy se děvčata blížila k míči nebo míč se blížil k nim, ozval se některý z našich vyzyvatelů: „Attention, ladies!“ a všichni ustoupili do uctivé vzdálenosti. I když se holky vyznamenaly a jistě pro místní muže byly velkým pozdvižením, k vítězství nám to nestačilo. Kurdové jsou rození fotbalisté a zaslouženě zvítězili během 30 minut 20 : 0.

Odvažuji se ovšem tvrdit, že podobné utkání vesnice nepamatuje. Příjemně unavení se vracíme na zahradu našeho hostitele. Večeře byla bohatá. Kromě nepříliš chutné polívky neurčitého původu a složení jsme dostali naprosto úžasné rizoto se spoustou čerstvé zeleniny, která po čtrnáctidenním pobytu ve vyprahlé krajině přišla víc než vhod. Večer se s námi přišel rozloučit Musa. Vážil dlouhou cestu z kráteru, aby nás mohl ještě naposledy pozdravit. V kruhu rodiny již odmítal pozvání na „Rakii“, ale i při čaji byl velmi hovorným a příjemným společníkem…

Bezděčně se mi v myšlenkách vrací rozhovor s příslušníkem turecké tajné policie a vojáky na kontrolních stanovištích. Tak žijí tu Kurdové nebo nežijí? Mají svůj jazyk, písmo, hudbu, kulturu a národní povědomí?

Stále ještě ano. Snad tedy oficiálně deklarovaná snaha turecké vlády o vstup do EU pomůže urovnání stále nestabilní politické situace na východě země a Kurdům bude prakticky přiznáno právo na vzdělání v rodném jazyce, možnost prezentace vlastní kultury a tolik potřebný pocit svobody. Pravdou zůstává, že i tento velmi početný národ bude muset ustoupit z projevů nenávisti a násilí. Obě strany mají před sebou dlouhou cestu. Snad je čeká klidnější budoucnost.

Expedice byla uskutečněna ve spolupráci s cestovní kanceláří Alpina.

Více o cestách autora článku si můžete přečíst na www.fototoulky.net