Národní park Conguillío se nachází severovýchodně od města Temuco v Chile. Divokou, sopečnou činností modelovanou krajinu okolo hlavního vulkánu Llaima byste při návštěvě této země neměli minout.
V autobuse jsem jediný gringo. Krajina je příjemná, silnici lemují vzrostlé stromy, zlatavá strniště a někde právě dokončují žně. Skoro by se řeklo „krajina jako doma“. Tady v Chile se ovšem nad celým obrázkem navíc zvedá impozantní dvouvrcholová sopka Llaima. Před druhou odpolední jsme v Curacautínu. Rozhlížím se po možnostech, jak pokračovat dál do národního parku. Ujímá se mě taxikář a nabízí, že za 18 000 pesos mě odveze. Takto „výhodná“ nabídka mě nechává chladným. Hned vedle je informační stánek, kde mi příjemná paní dává plánek městečka, mapu celého regionu Araucaníe, a doporučuje mi i vhodné místo na stopa. Prodavačka v obchůdku s potravinami, kde doplňuji zásoby, chválí mé castellano (španělštinu) a ptá se, zda je u nás ještě válka, o které se dost mluví v televizi. Ujišťuji ji, že válka byla o kousek dál, a že my Češi jsme muy tranquilos. U prašné cesty zaujímám stopovací pozici.
Národní park Conguillío
Národní park Conguillío pokrývá zhruba 600 km2 v IX. chilském regionu (Región de la Araucanía). Nachází se přes 100 km severovýchodně od města Temuco. Jeho hlavní atraktivitou je jedna z nejaktivnějších chilských sopek Llaima (3125 m) a horské pásmo Sierra Nevada, jehož stejnojmenný nejvyšší vrchol dosahuje výšky 2554 m. Nezaměnitelnou charakteristikou parku je divoká, vulkanickou činností modelovaná krajina. Pro nezávislé cestovatele je park přitažlivý i poměrně těžkou dostupností, která vylučuje (alespoň prozatím) masový turismus. Aktivita Llaimy dala vzniknout četným řekám, jezerům a lagunám. Pozoruhodné jsou také hojně se vyskytující hromady strusky. Chráněnou oblastí bylo Conguillío prohlášeno v roce 1950. Rozsáhlé lesy a hojný výskyt deštníkově tvarovaných araukárií daly tomuto parku přezdívku „Los paraguas“. Díky svým takřka prehistorickým scenériím park posloužil také jako kulisa pro natáčení přírodopisného seriálu BBC „Walking with Dinosaurs“. Ze zvířeny se v Conguillíu vyskytuje liška (zoro chilla a culpeo), několik druhů lasiček (quique), divoká kočka (guiňa) a také puma. Ptactvu vévodí několik druhů orla a samozřejmě kondor.
Berou mne dva staří místní rybáři s nafukovacím člunem na korbě, pod nímž mají schovaného jezevčíka. Při kontrole vstupu u brány CONAF (Corporación Nacional Forestal) platíme každý 2 800 pesos vstupného. K jezeru Conguillío přijíždíme v podvečer. Všude kolem jsou vidět krásné vzrostlé araukárie. Tedy nejen jejich menší okrasné verze, které je možno spatřit v zahradách středního a jižního Chile. Na ohni před ubytovnou, která je současně restaurací, se zrovna peče hovězí – pověstné asado. Majitel podniku je velice čilý a okamžitě mi odkrajuje kousky šťavnatého masa a vehementně mi je nabízí. Vzápětí mi k puse přistrkuje červené víno ze zvířecího rohu. Je mi hloupé odejít, když už jsem si dal pár kousků. Usedám tedy a poroučím si řádnou porci.
Na zítřek plánuji projít stezku Sierra Nevada. Ještě než opustím terasu restaurace, objevuje se zdejší malá liška – zorro chilla. Všichni si ji fotíme. Majitelův syn se rozplývá: „Qué cosa más linda, qué cosa más líííínda!“. Při hledání místa v kempu mám štěstí. Oslovuje mě nějaká Chilanka, že má už zaplacený volný kempovací plac, takže jestli chci, nemusím zbytečně platit. Nad takovouto nabídkou nelze váhat.
Carmen je rodilá santiagueňa, ale posledního půl druhého roku bydlí v Temucu, kde pracuje v pobočce vládní agentury pro ochranu životního prostředí. Geografka s vyhraněným zájmem o přírodu.
Brzy po ránu je pořádná zima. Chilský březen je řekněme takové naše září a přes den bude horko. Velký batoh nechávám Carmen u stanu. Je příjemné vyrazit si jen s malým batohem! Nad jezerem se líně převaluje opar a lávová pláž se třpytí jinovatkou. Prsty mám úplně prokřehlé. Rozdíl mezi dnem a nocí je víc než citelný. Hned za kempem jsou vzrostlé araukárie. Připadám si jako v pravěku. Araukárie připomínají přesličky a plavuně, kolem mne je všude láva a sopečný prach, ztrouchnivělé stromy. Chybí opravdu jen ti dinosauři.
Araukárie
Araukárie (araucaria araucana; blahočet chilský) je považována za „zralou“ po zhruba 200 letech a svůj deštníkový tvar získává až kolem 500 let stáří! Po modřínu andském (fitzroya cupressoides) je druhým nejdéle rostoucím stromem v Chile. Nejpřirozenějším prostředím pro araukárie jsou nižší svahy středních a jižních And, jak z chilské, tak z argentinské strany. Typicky ve výškách nad 1000 m v místech kde v zimě vydatně sněží. Kromě andského regionu je najdeme i na západním pobřeží Severní Ameriky, v Austrálii, na Novém Zélandu, ale i podél západního pobřeží Norska. Semena araukárie jsou jedlá (tvarem připomínající ořech) a v Chile i hojně sklízená. Od investic do výsadby araukáriových sadů však odrazuje to, že strom nese plody až po 30 – 40 letech. Odhaduje se, že araukárie může růst až tisíc let. Její dřevo bylo kdysi ceněno pro dlouhý a rovný kmen. Dnes se kvůli vzácnému výskytu využívá minimálně.
Po půlhodince svižné chůze nastupuji na vlastní stezku Sierra Nevada dlouhou asi 10 km v jednom směru. Stezka z udusané hlíny vede hustým lesem coigue (nothofagus dombeyi, druh buku či „pabuk“), později smíšeným s araukárií. Stezku občas předělují popadané mohutné kmeny. Pod nohama mi poplašeně pobíhají drobné ještěrky. Na miradoru (vyhlídka) si krátce prohlížím jezero a pokračuji dál. Za devátým značkovacím kolíkem – estacou – přichází láva a kamení. Orientace se stává poněkud složitější. Ze skal se valí vodopády, kolem teče divoký potok a lesknou se sněhová pole. Slunce žhne. Přes sníh šplhám ke konci stezky na další vyhlídku. Je to nádhera – na hladině jezera se zrcadlí Llaima (3125m) a v dáli je krásně vidět i další sopka Lanín (3747m). Pořizuju pár fotek a vyhlížím kondory. Od rána jsem nepotkal jediného člověka.
V podvečer jsem zpět. A po příchodu Carmen si společně půjčujeme loďku a vyjíždíme na jezero směrem pod vodopády. Carmen trochu rozvádí téma postavení žen ve společnosti. Samotná/samostatná ženská v Chile přece jen ještě není obvyklým zjevem. Kupříkladu možnost rozvodu byla v Chile uzákoněna teprve před pár lety! Před příchodem tmy mne Carmen, která již odjíždí, veze pár kilometrů směrem na Melipeuco. Krajina se mění, zcela převládá láva – paisaje lunar. Lávový příkrov je téměř bez vegetace, jen malé lišejníky si začínají razit cestu na povrch. Přiblížili jsme se přímo pod vulkán Llaima (3125m). Kolem deváté hodiny večer se loučíme a já ulehám přímo pod hvězdami.
Brzy ráno se vydávám ke stanici strážců národního parku (guarderíi) Truful-Truful. Krajina je stále výrazně modelovaná lávou, šlapu po stezce sopečným prachem, nikde nikdo. Po hodině vstupuji do listnatého lesíku upraveného jako tábořiště. Po další hodině chůze jsem konečně u strážce parku, kde s velkým vydechnutím odhazuji svůj velký batoh. Strážce mi doporučuje nově zřízenou stezku podél řeky Truful-Truful až k vodopádům. Stezka má měřit odhadem sedm kilometrů.
Llaima (3125m)
Llaima (3125 m; dříve nazývaná také Chaňel) je dvouvrcholový stratovulkán. Nižší vrchol (2920 m) je označován jako Pichillaima. Patří mezi nejaktivnější chilské sopky, její erupce však většinou bývají relativně mírné. Její objem je spočítán na přibližně 400 kilometrů krychlových. Aktivita Llaimy je zaznamenávána od 17. století. Od prvního zaznamenaného výbuchu v roce 1640 došlo do dnešních dnů ke třiceti dalším. Nejmohutnější za poslední století byly erupce v roce 1927 a 1955-1957. Poslední větší byla zaznamenána v roce 1994. Kvůli sopečné aktivitě Llaimy musel být park naposledy evakuován 1. ledna 2008.
Obtěžkán pouze malým batohem vyrážím stezkou lemovanou kameny. Kdesi pode mnou hučí divoký Truful-Truful s nádherně zelenou zpěněnou vodou. Pěšina zvolna klesá zároveň s řekou, je příšerné horko. Po dvou hodinách se zdá, že dál už mne nečeká žádné překvapení. Pomalu se obracím. Ještě předtím však provádím bleskovou koupel. Voda je pořádně studená a proud tak silný, že se musím držet kamenů. Obhlížím mohutný vodopád, který je už kousek od stanice strážců parku z CONAF. Vede k němu krátká naučná stezka s tabulemi o sopečné aktivitě Llaimy. Vodopád není nijak vysoký, zato vydatný.
Do města Melipeuca mi zbývá 13 km. Postarší strážce mi nabízí, že až po 18 hodině zavře svůj „stánek“, vezme mě s sebou. Autobusy (přímé spoje rovnou do Santiaga de Chile) jedou v 18:30 a ve 20:00. Nakonec vyjíždíme už v 17:20, takže stihnu i dřívější autobus. Děda svou camionetu řídí docela srandovně, říká, že auto má teprve půl roku, celý život jezdil pouze na koni. Nikdy předtím neřídil, o autu neví vůbec nic, ale jede. Stopaři se mu prý vždycky smějí. Od CONAF strážci nedostávají téměř nic, žádné auto, ani motorku, všechno používají svoje. Po práci se vždycky stavuje na večeři v hospodě, kterou vede jeho sestra s bratrem. Zastavujeme i dnes. Přímo před hospodu mi za moment přijede noční lehátkový autobus do chilské metropole.
Další informace nejen o jihoamerických horách naleznete na webových stránkách www.cumbres.cz.
