virgin gorda

Na ten ostrov se tenkrát dalo plout jen lodí z Tortola co fungovala tak 2x týdně dle počasí. Bylo to tam nádnerné, žádný přístav, jen 2 palmy za které to lod přivázali. Měli jsme pro sebe snad největší korálovou pláž na světě asi 2 km dlouhou. Hezčí místo jsem dosud neviděl. Moře se ale jednoho dne rozbouřilo a přineslo chaluhy. Ale i přesto se nám tu líbilo. Ráno jsme rozdělali oheň a spálili odpadky co tu zanechali zřejmě nějací trosečníci aniž bychom znali jejich osud o kterém tu nezanechali ani stopu. Místo se konečně začalo podobat tomu panenskénu, čistému, nedotčenému, kam nevkročila lidská noha. Konečně jsme na Panenských Ostrovech, takhle jsme si to představovali. Tohle se žádnému hotelu nevyrovná. Je Karibské ráno 1.1eden 1998.
Další den ještě krásnější. Vlny omývali útesy, vítr příjemně ochlazoval tropický horký vzduch a já připravoval pokrm z daru přírody. Rozdělal jsem kokos, který byl plný výtečného a výživného mléka a z kopry. Dužina kokosu bílé barvy jsem nakrájel štavnaté chipsy.
Den příští ale vše změnil. Neptun si vybral svou daň. Nejprv vyslal mohutnou vlnu a odplavil Aleně boty, byd tu jednu zase vrátil zpět. Ano, bylo to za to, že jsme vnikli do jeho říše, zabrali jeho teritorium a obsadili jeho kout, aniž bychom obětovali.
Jenže tím to akorát začínalo…. Začal se zvedat vítr…. S Alenou jsme měli spor ohledně postavení stanu, ona ho chtěla dát do lesa, já ne. Tam se mi nezdál vhodný teren. Vše začala ali dělat strašně rychle a chaoticky, tak mi to vytočilo. Pohádali jsme se. Musel jsem se jí ale pak omluvit, protože měla pravdu. Zapracoval její 6. smysl. Nemohl jsem pochopit, proč najednou chce hýbat se stanem, svádějíc své počiny na navátý písek ve stanu. Ona cítila přichazející pohromu. Později mi řekla, že mívá taková tušení. Pochopil jsem to teprve kdy, když přišla větrná smršt. Myslel jsem, že to nepřežiju. Stan byl zajištěn dvěma velkými kameny a uvnitř byl bágl. Přesto všechno se vytrhlo s kolíků. Já držel ze všech sil teleskopické tyče, které drželi stan pohromadě, přišemž jedna z nich překvapivě praskla – na takovou zátěž byl stan dimenzován, takže jsme si začli uvědomovat, že klimatické podmínky začaly převyšovat naše . Myslel jsem, že odletím i se stanem. Kdyby stan skončil v buši, mohli bychom to tady na Savannah Bay zabalit, protože by se určitě potrhal o větve, trny a kaktusy a nepříznivé klimatické podmínky nedovolovali být pod širákem. Igelit byl totiž taky v dezolátním stavu a na jiný přístřešek tu nebyl stavební materiál. Naštěstí se mi ale podařilo stan stáhnout a vítr se utišil. hupli jsme ho nakonec přece jen do lesa byt jsme riskovali proražení podlážky o větev či ostrý kámen, eventuelně kaktus. Pak se nebe zcela zatáhlo a začlo parádně cedit. Liják jsme přečkali na bobku pod torzem igelitu. Pak jsem viděl, jak se nebe trhá, déšť ustal.

Při západu slunce se vitr definitivně utišil a zátoka se pono­řila do Úžasných barev. Písek je medově hnědý, moře tmavě tyrkysové, po tmavě blankytovém nebi se ženou pískové mraky, přes které jdou takové bouřkově temné směrem k naší pláži. To žádný foták nezachytí, žádný malíř nedoká­že namalovat a jen já si ten obraz mohu vzít sebou. Jaké výsad­ní právo za ty všelijaké útrapy.

Další den ráno jsem vyrazil omrknout ostrov. Stan jsem podrazil, jednak aby ho nestrhl vítr a jednak aby nebyl vidět z lodí a věci ukryl a vše přetáhl igelitem kvůli případnému dešti ,který pochopitelně přišel..

Jak jsem tak šlapal po výstupu z našeho kaktusového pralesa, mimochodem byla to moje první cesta mimo osadu od našeho ukempování tady, překvapilo mi početné hejno poměrně velkých šíleně vřeštících tmavomod­rých papoušků přelétávající přes cestu.

Dosáhl jsem Gorda peak, což je nejvyšší vrchol ostrova.

Měl jsem pocit jako bych šlapal u nás někdy na jaře – moc příjemné klima, akorát že místo našeho porostu tu tak najdete různé dru­hy clyvií a bromelií, fascinovali mi černaví papoušci a zklamala mi Malá rozmanitost motýlí fauny, exempláře byli velmi malé, snad proto, že celou část tohoto území pokrýval byt nízký. nejvyšší stromy dosahovaly výšky tak 15 metru, zato však ve tmi hustý mahagonový prales, který báječně ukryl cokoli živého.

Po sestupu dolu při zpáteční cestě jsem uviděl zajímavou pláž­. zátoka South Sound. Rozhodl jsem se pro průzkum. Protože sem šel s kopce a bylo pod mrakem, šlo to hladce. Když jsem ale pláž spatřil, byl sem zklamán – odpadky vyplavené mořem, chaluhy, neútěšná step, horko. Prchám z toho pekla žíznivý pryč… Voda nikde. Ale podařilo se mi tady najít krásné lastury. Proklínal jsem ten okamžik, kdy jsem se rozhodl jít k té otřesné pláži. Nedalo se tam totiž ani vstoupit do moře, jak tam bylo mělko. Pak jsem se dozvěděl, že ty pozemky jsou tam na prodej/a zřejmě asi ještě dlouho budou. I tady jsem pochopil že konzumní způsob života a mamon nás nikoho bohužel nemine. Co s lidma bude až vyčerpají zroje naší planety.