Setkání klubu cestovatelů Hanzelky a Zikmunda v Prosiměřicích

Byla jsem na Cestách několikrát, a to především jako divák. Určitě mě do Prosiměřic lákala především přítomnost pana Zikmunda, který se na jiných akcích neobjevuje a který je jako jako cestovatel a hlavně jako člověk bezesporu obdivuhodný. Především kvůli němu jsem se do Prosiměřic vždy těšila, a to i v dobách, kdy samotný program nebyl podle mého názoru tak vydařený, jako třeba letos.

K letošnímu Setkání Cesty přesto mám jednu kritickou připomínku. Myslím si, že realizovat talkshow J. Kolbaby s hosty, kteří se nedostavili, bylo špatným rozhodnutím. Na místě organizátorů bych nepřítomnost očekávaných cestovatelských legend krátce vysvětlila, a zařadila do programu místo hluchého prostoje typu "ptejte se mě na co chcete, já na co chci odpovím" některého z náhradníků, kteří na Cestách byli přítomni a kteří se na realizaci svého promítání těšili.

Taky jsem byla překvapená, kolik kritiky se na mou hlavu sneslo za to, že jsem během přednášky uvedla, že mi v Indii nechutnalo jídlo. No a co? To musí být každá přednáška jen o tom, jak to je všude dokonalé, romantické a perfektní? Cestování v Indii pro mě bylo složité a nestydím se za to. Že mi v Indii nechutnalo jídlo, znamená právě jen to, že mi tam nechutnalo jídlo a nic víc. Však jsme tak také strávili čtyři měsíce a odjížděli jsme až tehdy, kdy nám vypršela indická víza. Jak je jídlo důležité člověk pozná až na delší cestě, proto mě asi málokdo z přítomných mohl správně pochopit. Asi jsem se měla vyjádřit jasněji…a nebo si to radši nechat pro sebe, a líčit jen ty superlativy…Jenže to jsem právě nechtěla.

Dříve jsem si také myslela, že o cestování se má vyprávět jen to krásné, co ostatní chtějí slyšet, co mají podvědomě s tou kterou zemí spojeno. Ale teď už si to nemyslím. Nepříjemné zážitky k cestování a k životu vůbec prostě patří, a myslím si, že se má mluvit i nich. K promítání patří příběhy, vlastní postřehy a zážitky a ne pouze popis treku z místa A do místa B. Takový suchý popis mě osobně nudí.

Tímto se dostávám k odpovědi, která v naší přednášce byla slibována, ale která vlastně nepadla. Čím mě roční cesta změnila? Poznala jsem, že cestování na rok je diametrálně odlišné od měsíční či dvouměsíční "dovolené". Že spousta dni není naplněna jen samými super zážitky, super setkání s lidmy atd., že prostě všechno není a ani nemůže být jen super. Že každého zákonitě potkají i věci nepříjemné a že se mi z mojí vytoužené roční cesty (byl to původně můj nápad) několikrát moc chtělo vrátit domů. A přesto všechno mě touha po cestách neopustila.

Petra Bielinová