Náhorní Karabach – byl jste tam někdo?

Cestu přes Sotk Pass do Stěpanakertu v Náhodním Karabchu jsme projeli. Ale důrazně ji nedoporučuji nikomu s běžným osobákem! Nejde jen o Náhorní Karabach, ale už před Vardenisem v Arménii končí kvalitní povrch na asfaltce a nastává tankodrom s dírami i metr hlubokými. V noci anebo při špatné viditelnosti musí jít o život:-( Samotný „přechod“ do Náhorního Karabachu je ve více, nežli 2.000 m/n M. A de facto jde o průjezd zlatým dolem, kdy kličkuješ v mracích mezi obřími dumper trucky rozježděné a vytěženém vrcholu hory. Nezbývá, nežli si nějakou tu obludu stopnout a nejlépe se rusky zeptat kudy mezi rozježděnými muldami prokličkovat. Když se nám to podařilo, pokračovali jsme ještě několik desítek km po nezpevněné horské cestě. Výhledy ale byly úžasný! http://www.panoramio.com/photo/60402061 Kromě dvou tří náklaďáků jsme nepotkali jediný osobák. Každý řidič náklaďáku při vyhýbání se také zastavil a ptal se, jestli nepotřebujeme pomoct. Viděli jsme vypálené azerbajdžánské vesnice ještě 20 let po konci konfliktu a i nějaké zrezavělé tanky a transportéry. Následovalo prudké několikakilometrové klesání a domek se závorou. Protože byla zvednutá, ignorovali jsme chlapíka, co za námi vyběhl a jeli dál. Až téměř ke Stěpanakertu jsme neviděli jediný otevřený/fukční obchod nebo benzinku. Samoty a pár občasných shluklých chalup působilo za cca 100 km dost depresivně. Teprve asi dvacet km před Stěpanakertem začínala civilizace. A Stěpanakert už působí sám o sobě skoro vyspěleji, nežli Arménie. Moderní městské autobusy se světelnými PIS, kvalitní hotely a infrastruktura. Všichni byli srdeční a ochotní. V hotelu nám doporučili restauraci, kam jsmě šli v noci pěšky a cítili jsme se natolik bezpečně, že jsme se i pěšky vraceli. Jídlo bylo skvělé a ceny v pohodě. Tuším jen, že v celém NK neberou nikde kreditní karty. Takže je lepší si vzít s sebou víc arménských dramů, které jsou i v NK oficiálním a jediným platidlem. Druhý den jsme šli na MZV http://www.panoramio.com/photo/60402629 pro „vízum“, ale protože byl v Arménii státní svátek, nepracovali ani v NK. Tak jsme vyrazili (už po asfaltce) do Jerevanu. Na hranicích nás ale zablokovalo stádo ovcí a policajt si nás vytáhl z auta – terénní Suzuki, kterou jsme měli z jerevanské půjčovny. Skoro půl hodiny nás s kolegy chtěl nutit se vrátit pro „vízum“ na MZV do Stěpanakertu. Ale nakonec jsme ho ukecali a pustili nás do Arménie. Ještě že jsme si vchod MZV ve Stěpanakertu vyfotili a mohli na displayi foťáku argumentovat, že jsme tam skutečně zkoušeli víza vyřídit. Platí totiž pravidlo, že cizinec buď a) má vízum již dopředu z Jerevanu anebo b) si ho vyřídí po příjezdu do Stěpanakertu. To, že jsme přijeli „načerno“ přes Sevan a Sotk Pass jim bylo na hranicích při odjezdu jedno. Mám ještě víc fotek, ale na Panoramio jsem dal jen ty dvě. Nechci mít problémy někdy v Azerbajdžánu. V NK jsou moc hezké kláštery, okolo třech jsme jeli. Ale měli jsme velice málo času, takže jsme je nestačili navštívit. Arméňané nám radili, že na NK je potřeba cca 3-4 dny. A nám na celou cestu z Jerevanu a zpět zbylo bohužel jen 36 hodin.