To bych moc rád věděl jak dobročinit na správném místě. Ten článek je hrozný ciťák a jediné oko při něm nezůstane suché. V Indii jsem byl také a i na mnoha jiných místech na světě. Ten problém je v tom, že rovnice 10nadevátou hladových Indů (anebo Afričanů) + jídlo se rovná 10nadevátou nasycených a spokojených Indů, kteří jsou vám vděčni není pravdivá. Bohužel pravdivá rovnice zní 10nadevátou hladových Indů + jídlo rovná se 10nadevátou plus milion hladových Indů, kteří Vás nenávidí, protože jste vždy sytí, dobře oblečení, jezdíte krásným autem a bydlíte tak, jak oni nikdy nebudou bydlet. Opravdu nevím, jak toto překročit. Jedno jediné vím – že vozit jim jídlo je „pomoc“ krátkodobá, snadno vyčerpatelná a ve střednědobém výhledu situaci jenom zhoršuje. O dlouhodobém ani nemluvě. Je to jako v tom rčení – dej někomu rybu, nasytíš ho na den, nauč ho rybařit nasytíš jej na celý život. Jenomže naučit někoho rybařit dnes už není řešení, světový oceán je z ryb již téměř vyloven a rybářů je příliš mnoho. Výměra zemědělské půdy na hlavu rychle klesá a to především v té Indii. Já řešení neznám, ale obávám se, že řešení stylu „budeme je krmit a nějak to dopadne“ je řešení v principu špatné. Chudáci děti.
Je mi moc líto, jestli jsi někde v Indii cítil nenávist zato, že se máš lépe. Já teĎ letím do indie asi po patnácté a musím říct, že jsem se tam s nenávistí a závistí vůči mě zatím nesetkala – lidi tam jsou naopak se svými osudy neuvěřitelně smíření a pokojní, srovnávaje třeba s naší republikou, kde máme opravdu ve zvyku závidět všem, kteří jsou na tom lépe než my (nebo že by to bylo podle sebe soudím tebe?)
Je mi líto, že jsi článek asi nečetl – to by jsi se dozvěděl, že rozdávání jídla je jen jednou ze součástí celého programu – hlavním tématem je právě škola, která zajistí dětem takové zaměstnání, že pak budou schopné uživit nejen sebe ale i své rodiny – tento systém v Indii opravdu funguje. A to se mi jako dobrá pomoc zdá.
V první řadě, než se pustím do kritiky, přečetla bych článek až do konce 🙂
Je to fakt, článek jsi asi nečetl, protože to je přesně ono – rybáři se učí rybařit. Indie není Afrika a rozhodně tam není nedostatek potravin – trhy tam přetékají ovocem a zeleninou. Pokud ale někdo pracuje jako dělník či služka anebo nepracuje vůbec, prostě si ji nemůže dovolit. A dobrou práci lze v Indii sehnat jen díky dobrému vzdělání – a právě to se dětem dostává.
A označovat děti za chudáky jen proto, že během několikaletého procesu dostanou i najíst, se mi zdá ubohé.
Petr> Máš sice kus pravdy, ale ač jsem většinou za škarohlída a skeptika, musím se autorky zastat. Ne ani tak za „profesionalitu“ či „efektivitu“ pomoci, kterou odvedla, ale za to „srdce“. Může to být (doufám) první krok k systematičtější a promyšlenější pomoci. Pokud si někdo chce vyzkoušet drobnou humanitární práci a pomoc v místech, kde se jí nedostává, pak tyto snahy podporujme. Sám jsem se loni ocitl v rozbitých vesnicích po zemětřesení v indonéské Yogyakartě a můžu říct, že v takovém momentě člověk stojí na rozcestí. Rozhodně by bylo dobré, aby tohle „humanitární“ téma nezapadlo.