Gruzie, Arménie, Azerbajdžán autem v roce 2012

V roce 2012 jsem byl s kamarádem autem v Gruzii, Arménii a Azerbajdžánu s odbočkami do Abchzáie a Náhorního Karabachu. Jeli jsme Škodou Octavii Combi, takže žádným jeepem.
Tam i zpět jsme jeli přes Turecko. Tam jsme jeli přes Istanbul, Anakaru, Nevsehir (kvůli Goreme a Zelve), Sivas a Erzincan. Zpátky podél Černého moře přes Trabzon, Samsun a Istanbul. Některé informace k cestě přes Turecko jsem uvedl zde:
http://www.hedvabnastezka.cz/diskuse/turecko/turecko-autem-1/
O odbočce do Abcházie pak zde:
http://www.hedvabnastezka.cz/diskuse/kavkazske-republiky/abchazie/
Na hranicích s Gruzií v Sarpi byla fronta, čekali jsme tam asi hodinu. Gruzínci po nás za auto nic nechtěli (nechtěli povinné ručení-zelená karta tam neplatí, nechtěli silniční daň). Báli jsem se informací o zkorumpovaných policistech, které se naštěstí nepotvrdili. Policisté si nás vůbec nevšímali a žádnou pokutu jsme na rozdíl od Arménie a Azerbajdžánu neplatili. Snad v každé vesnici byla nová prosklená policejní stanice, která byla v noci nasvícena křiklavými barvami, zejména červenou, takže to vypadalo jako nevěstinec. Policisté pomalu jezdili sem a tam, nechávali se předjíždět, a to i na plné čáře. V noci to bylo stejné, jenom pro efekt měli puštěný maják. Všichni policisté měli Škodu Octavii (v Arménii Toyoyu Corollu a v Azerbajdžánu trojkové BMW).
Nafta byl v Gruii a Arménii asi za 25 Kč/litr, v Azerbajdžánu za 10 Kč/litr. Ve všech třech zemích jsme našli benzínky, které brali karty. V Gruzii to byly zelenožluté bezinky, název si nepamatuji. Jedna je hned při výjezdu z Batumi směrem na Tbilisi. Platit chtěli kartou předem, takž se muselo odhadnout, kolik toho načerpáme. Ptali jsem se, co by se stalo, pokud bychom odhadli víc, než skutečně bychom brali. Z jejich reakce jsme pochopili, že bychom měli smůlu a nic by nám nevrátili.
Do Mestie vede normální asfaltka. Jede se většinou podél skal a jeli jsme tam po dešti, takže silnice byla na několika místech zavalena kameny, připadalo mi to jako břidlice. Na odklízení se hned pracovalo a dalo se projet. Zpátky jsem byl jen nervózní, aby mi to nespadlo na auto. Silnice z Mestie dál je vhodná jen pro jeepy.
Potvrzuji informaci od dalicha z
http://www.hedvabnastezka.cz/diskuse/kavkazske-republiky/armenie-autem-/
že silnice Akhaltsikhe-Batumi jepro normální osobák neprůjezdná. Jeli jsme z Akhaltsikhe do Batumi. Pár desítek km celkem normální asfaltka. Pak najednou silnice samá díra. Řidič, který jel z druhé strany mi potvrdil, že to tak je celých 180 km do Batumi, tak jsme se radši vrátili a jeli cca 400 km přes Borjomi, Kutaisi. Také jsme si zkoušeli zkrátit cestu z Kutaisi do Akhaltsikhe (na mapě je silnice přes Baghdati). Do Baghdati je pěkná asfaltka. Za Baghdati byla závora s tím, že dál pouští pouze jeepy, tak jsme se museli vrátit. Na mapě je také vyznačen severní obchvat Tbilisi. Nevím, zda tu silnici tehdy jen opravovali, ale několik km se jelo přes šílené šutry, že tam jeden turecký tirák protrhl olejovou nádrž. Jestli jsou v Gruzii na silnici nebezpečné situaci, tak často kvůli tureckým tirákům, které jezdí z Batumi do Azerbajdžánu a zpět a nedodržují předpisy. Na hlavní silnici E60 je tunel, který byl ještě v roce 2012 obousměrný a turečtí tiráci si ho vybírali jako nejvhodnější místo na předjíždění. To jsem se skutečně bál. Nedaleko města Rustavi je klášterní komplex David Garedža. Dlouho nám trvalo nejsme našli tu správnou silnici. Silnice ale byla samá díra, takže jsme tam nedojeli. Na silnici č. 11 z Akhaltsikhe směrem k Vardzii byla úplně nová asfaltka, takže to svádělo k rychlé jízdě. Rychlá jízda člověka přešla, když silnice na několik místech byla bez varování propadlá. Asfalt zůstal v zásadě v celku, propadl se podklad, ale udělalo to nebezpečnou vlnu.
Co se týká Arménie, potvrzuji opět informace od od dalicha z
http://www.hedvabnastezka.cz/diskuse/kavkazske-republiky/armenie-autem-/
že silniční daň je tam vysoká. Byli jsme tam jen pár dní a při cestě tam po nás chtěli 77 dolarů a pak jsem dopláceli 22 dolarů, tj. téměř 2000 Kč. Navíc jsme si museli koupit povinné ručení. Hranici jsme překročili v Bakratashenu. Jelikož silnice M6 byla rozkopaná, tak nás ukazatele navedli na silnici M16, před kterou nyní varuje ministerstvo zahraničí. Přes Ijevan jsme jeli 50 km/hodině, že nás předjížděli všechna auta. Při jednom předjíždění, jeli proti nám policisté. Hned zapnuli maják, obrátili to a zastavili nás. Hned kontrolovali, zda máme na předním skle vylepené povinné ručení. Když zjistili, že ano, tak byli zklamaní a vymysleli si, že jsme jeli 70 km/hodině (samozřejmě žádná fotka z radaru). Tvrdili jsme, že jsme jeli 50 km/hodině, nakonec jsme stejně „rádi“ zaplatili pokutu.
Jak je uvedeno na
http://www.hedvabnastezka.cz/diskuse/kavkazske-republiky/armenie-autem-/
potvrzuji, že silnice nejsou nic moc.
Na mapě je nakreslený jihozápadní „obchvat“ Jerevanu po silnici H13 Zvartnotsu. Silnice byla otřesná, samá díra.
Silnice do Náhorního Karabachu přes Lačinský koridor celkem šla. V místech, kde vede silnice podél Nachičevanu je udělán val kvůli případnému ostřelování.
Do Azerbajdžánu jsme jeli z Gruzie ještě před tím, než jsme byli v Arménii. V roce 2012 platila informace z internetu, že na konzulátu v Batumi nepožadoval konzul zvací dopis a vízum do Azerbjadžánu nám konzul udělil za tři dni. S námi tam čekala Japonka, Rakušan a Australan, takže ta informace z internetu je všeobecně známá. Konzulát byl otevřen od 10 do 12, konzul přišel cca ve 12:30 s novým sakem přes rameno, takže se dalo odhadnou, co dělal dopoledne. Vízum bylo poměrně drahé, stálo cca 100 dolarů – nevím, zda je to oficiální cena, nebo to chtěl konzul pro sebe. Požadoval platbu v hotovosti v lari, takže jsme museli do banky. Za tu půl hodinu, co na nás čekal, samozřejmě nikoho dalšího nevzal, takže ostatní čekající na nás byli pěkně naštvaní (čekali také od 10 a přišla na ně řada někdy ve 13:30 po nás).
Na hranicích jsme museli uzavřít povinné ručení a myslím, že chtěli také nějakou silniční daň, ale bylo to míň než Arménii. Na hranicích se tam projíždí nad dlouhými montážními jámami, aniž by se pod auto vůbec podívali. Je to nepříjemné, bál jsem se, že tam s autem spadnu. V druhém největším městě Ganže jsme zabloudili. Pak jsme se drželi tureckých tiráků a ti byli lepší než mapa nebo navigace, protože pendlovali z Gruzie do Baku a zpět. V Ganže jsme platili pokutu, protože jsme přes stromy při příjezdu na krukáč přehlídli semafor s červenou (na kruháčích tam jinak platí přednost zprava a ne opačně jako u nás). Pokuta se dala usmlouvat na půlku. Baku je výstavní město, ale jinak nás překvapila chudoba na to, kolik mají z ropy. Lidé tam měli staré Lady a Volhy. Samozřejmostí jsou neustále billboardy s bývalým prezidentem Alijevem (otcem dnešního) na pozadí ázerbájdžánské vlajky. Silný zážitek je návštěva Apšeronského poloostrova, tj. de facto předměstí Baku, kde mezi panelákama jsou jednotlivé vrty, potrubí a hrozný smrad a v těch panelácích bydlí lidi.