Ester

UPOZORŇUJI, ŽE TOTO VLÁKNO NENÍ MÍNĚNO JAKO SEZNAMKA:)
 
Spíš mě to opravdu zajímá z osobních důvodů:) Měla jsem skvělého kluka, se kterým jsem jezdila hodně po Evropě, bavilo nás to oba, fajn koníček, hodě jsme chodili po horách a tak…“průšvih“ nastal, když jsme poprvé „vylezli z Evropy“ – on zjistil, že mu starý kontinent stačí, mě začal „býti malým“…a v tu chvíli začali neshody. Neskončilo to mezi námi prioritně kvůli tomuto, ale nemalý podíl to mělo. Hrozně jsem si totiž uvědomila, že mám v sobě skrytou vlčí duši, jsem na dnešní poměry relativně volnomyšlemkářská a nejraději bych byla pořád někde v luftě – a je jedno, jestli v pralese JV Asie, na Salse v Rakousku anebo na hřebeni Krušných hor:D
No a s tím jde v ruku v ruce další zjištění – prostě nedokážu být s „normálním“ chlapem 😀 Ne že bych se povyšovala, to ne, ale prostě mi tam chybí ten rozhled těch lidí, kteří poznali alespoň kousek světa, prostě to dnes moderní „open minded“ je pro mně děsně důležité. Aby neumíral strachy, že mě unesou, když vyrazím na Toubkal do Maroka, buď jel na cesty se mnou anebo nežárlil na lidi, se kterými vyrazím sama…poslední dva roky jezdím většinou na delší cestu dva až tři týdny v létě a v zimě.
 
A tak pořád hledám „svého cestovatele“ a je jich nějak málo:) Ale single je mi fajn, ale asi začínám vlčet tu svoji svobodu miluji – a věřím, že se někde objeví.
Zjišťuji, že ostatní podobně postižení lidé, kteří nemají stejně třísklého partnera, jsou na tom podobně. A jsou ve finále tak rozlítaní, že je skoro nemožné s nimi nějaký alespoň trochu rozumný vztah navázat skoro nemožné.
Nebo se pletu? Je možné, aby cestovatel chorobně nadšeným každou další cestou žil spokojeně vedle člověka, kter=ho dálky netáhnou?