ČEŠI NA SRÍ LANCE

Penzion VIRGIN BAY se nachází v jižním cípu
Srí Lanky (na trase z Colomba mezi Matarou a Tangalle),
ADRESA PEZIONU:
DICKWELLA
Hiriketiya
Wella-addara watta

Ahoj, milí cestovatelé, odpovím raději všem najednou, protože někdy se stane, že nedoputuje mail, někdy je špatné internetové připojení, a někdy zase nejsem na síti já, takže si někdy říkám, kde jsou ty časy, kdy nebyl internet a mobil, a lidi nebyli zlí a uštěpační, když člověka nemohli sehnat z minuty na minutu či týdne na týden a neměli nad ním neustálou kontrolu, kdy a jak a kam a s kým a jak dlouho a proč se někde pohybuje či nepohybuje. Nemáte taky někdy pocit, že internet je součástí čehosi, čemu se říká „Big Brother“?
A představte si, že někdy je člověk třeba i nemocnej – a to dokonce i když má penzion, (protože i ubytovatelé jsou lidi), a leží v horečce, nemůže se ani hnout natož vstát z postele – jako se například stalo nedávno mně. A byla jsem tu sama, a představte si, že mi neměl kdo ani uvařit čaj…
A taky se mi stalo, že jsem se při vaření polévky, výborné slepičí, opařila když mi v ruce vybouchl papiňák srílanské kvality, a byl to šílenej úraz, měla jsem zpuchýřnatělou celou ruku, popálenina třetího stupně, a zrovna když se to stalo, tak tu byli „hosté“, kteří bleskově nasedali do pronajatého auta s řidičem a vyrazili na výlet, aby nedej bože nemuseli ze svého telefonu zavolat sanitku, protože by je to stálo pár rupek navíc, a kdyby mě zase k lékaři vezli, tak bych jim třeba potřísnila sedačky v autě a ještě by je to zdrželo… prostě, najdou se lidi, kteří ujedou z místa nehody docela klidně, a vůbec jim nepřijde divný, že nejsou zrovna na spojení, když je v tu chvíli opravdu neodkladně někdo potřebuje.
Nechci moralizovat, ale fakt je, že i mezi cestovateli, baťůžkáři obzvlášť – ale samozřejmě nepaušalizuji a neházím do jednoho pytle – se najdou „rekreanti“, o kterých si i my ubytovatelé myslíme své.
A to samozřejmě nemluvím o vyšroubovaných toaleťácích, ukradených či zničených ručnících, lžičkách a dalších drobnostech. To jsou opravdu drobnosti. Ale to hlalvní je, že si turisté pletou např. to, kam přijíždějí, a myslí si, že když přijedou do penzionu, že je to stejné jako když přijedou do hotelu. Omyl. Není. Když se v penzionu vaří, tak je to bonus a dobrá vůle majitele, zatímco když chce mít někdo plný servis a jídlo kdykoliv k dispozici, pak se má ubytovat v hotelu s restaurací. Ale paradoxně se najdou tací – jako ti co nasedli do auta a odjeli když se stal ten úraz, že pak ještě večer dorazili a štětili se, že není hotová večeře, a když jsem jim nabídla, že jsou dvě možnosti, buď jim nechám jídlo přivést ze soudní restaurace, nebo mohou použít moji kuchyň a uvařit si, tak samozřejmě nastala situace, že jedna část hostů – těch, co mi automaticky pomohli a dopravili mě k lékaři, když se dozvěděli posléze když vstali (bylo to ráno), co se mi přihodilo, tak ti okamžitě bez váhání šli a uvařili jídlo nejen sami pro sebe, ale i pro mě, zatímco ti druzí výletníci trvali na tom, aby se jim vařilo i dál, což jsem bohužel nemohla v dané situaci s úrazem dodržet,takže jsem pro ně specielně musela najmout kuchaře, kterého jsem musela samozřejmě zaplatit, takže nakonec jsem ty hosty ještě zadotovala, neboť platili jako v penzionu, ale žili si jako v hotelu. Jo, holt, někteří lidi jsou chytráci, a umí dokonale využít i jakéhokoli cizího neštěstí.
A je to o tom, že všichni se neustále učíme i na svých vlastních chybách – já například už od té příhody nevařím, resp. ani nenabízím, že bych uvařila jako přidanou hodnotu svých služeb, a pokud někdo chce jíst pravidelně, pak může použít kuchyň nebo se stravovat mimo. Protože někdy zjistíte, že pro dobrotu na žebrotu a že cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly.
Nejsem profesionál v oboru pohostinství v tom smyslu, že bych to někdy dělala nebo měla výuční list, jsem novinářka, spisovatelka, která odjela na důchod do teplých krajin a koupila si tady na Srí Lance chalupu, a chce zůstat v kontaktu s lidmi, s krajany, a když se zastaví a pobudou tu, tak je to milé, proto jsem dům přizpůsobila jako penzion, nicméně pořád je i ve mně, jako stále duší a tělem cestovatelce, toulavá bota, a pořád mám i svůj život, který bude jen můj vlastní a nebude patřit nikomu jinému, i kdyby sebevíc luskal prsty. Cestovatelství je především o kultuře; a kultuře oboustranné, jak těch, kteří jezdí s báglem na zádech, tak těch, kteří jim umožní, kam složit hlavu. A není to o tom, já to slovo nemám totiž ráda, o „službě“. Lidi spolupracují, kooperují, jsou si vzájemně prospěšnými, ale služebnictví má pro mě trochu pejorativní přídech, takový ten z dob, kdy pán luskl na Marry, a ona musela. Otroctví, nevolnictví.
Jenže, ty doby jsou už snad, zaplaťpámbůh, přežité?!
Jenže celá řada lidí si plete profesionalitu a výkon nějaké profese s tím, že on se cítí jako „pán“, když si platí, ale ani tak to není. Platí si za to, že někdo mu poskytne nějakou svou práci, ale ne za to, že se může chovat vůči poskytovateli „služeb“ arogantně jako nějakému hej-počkeji.
Kultura cestování je tudíž vzájemný vztah cestovatelů-turistů a ubytovatele a o vzájemném respektu, toleranci a v každém případě lidství.
Já sama už toho mám hodně nacestováno, možná víc, než řada turistů, kteří teď přijíždí ke mně, a spala jsem řádově ve stovkách hotelů a penzionů a mám srovnání, a tak docela hodně o vztazích turistů a ubytovatelů.
Prostě, na obou stranách jsme to my, lidé, lidé, lidé.
A tak se k sobě máme chovat rovně, jako člověk k člověku. „Nikdo si nesmí myslet, že je něco víc nebo něco lepšího než toho ten druhý. Možná, že toho má víc v makovici, možná, že má větší bicepsy, možná že nosí lepší košili. Ale to všechno ho jen zavazuje; zavazuje k tomu, aby toho udělal víc pro ty s menšími bicepsy a horší košilí.“ Karel Čapek.
Tak to je podle mě nejmoudřejší moudro, a kdyby se lidi podle něj chovali, na všech svých cestách, tak uznejte, jak by se na světě krásně žilo 🙂
Ze Srí Lanky zdraví
Zdenka
zu********@gm***.com

Ubytování u paní Zdeny NEEEEEEEEEEEEE budete velmi zklamáni spousta lidí již u nich byla ubytovaná a hrůza…ceny,jídlo nevaří…hádají se hrozné….

Kdyz si to tak ctu tak si vzpominam na svou prvni delsi cestu v roce 1993 do USA kdy jeli krajani na tramspky potlach do colorada. Vsichni cesi si mysleli ze pro ne v USA krajani musi vse udelat zadarmo a vsichni krajani si mysleli ze nemusi sluzby co nabizi v rozsahu za ktere dostali zaplaceno plnit . A klasicke ceske nejak se pak domluvime a nejak to pak dopadne melo za nasledek mraky nedorozumeni. Uz jsem toho projel taky mraky ale musim rict ze v porovnani s americany,anglany,rusy, holandany polaky,nemci jsme nejufnukanejsi narod .

Ahoj, ráda bych na pár měsíců změnila život a ráda vycestovala na Srí Lanku. Bohužel mé finance ani statut studenta VŠ mi nedovolí si takovou cestu dovolit bez práce v daném místě, pokud byste mi mohli cokoliv doporučit, nebo potřebovali s čímkoliv pomoci, byla bych nesmírně vděčná (nepotřebuji peníze, stačí kde složit hlavu a neumřít hlady:). Líbí se mi totiž tato životní změna, odejít z ČR a usadit se úplně jinde. Když by byla možnost se s vámi blíže seznámit, mohlo by mě to inspirovat taktéž k takovému kroku, který mě sice neskutečně láká, ale zároveň i poněkud děsí:) Pokud se ozvete, napíšu vám o sobě mnohem víc. Hezké svátky.