Dina Štěrbová: obdivuhodná žena v drsném světě velehor

(*22. 4. 1940 Bratislava) – slovenská horolezkyně žijící v Čechách

„Lehce unavený den se loučí s Horou, něžně hladí její srázy stále temnějším blankytem. Jedno vím! Nikdy, do smrti smrťoucí nezapomenu na tento večer! I kdybych měla žít sto let. Zatímco se zeměkoule otáčí, krvavě ozářený kotouč zvolna klesá do otevřené náruče západního horizontu. Nadýchané bílé mraky ztuhly v tichém bezvětří hluboko pod naším orlím hnízdem. i když vlastně – jakýpak je tento vrcholový tábor orlí hnízdo! Nejen orli, ale ani krkavci, ti černí Ikarové hor, nejtvrdší, nejinteligentnější a nejzvědavější z ptáků, sem za námi nedoletěli. Práh stratosféry je pro ně příliš vysoko, snad by jim mrazem ztuhla krásná křídla.“ Poetickou formu zvolila Dina Štěrbová (rozená Schochmannová) pro líčení slavnostních pocitů pod vrcholem himálajské osmitisícovky Čho Oju – Tyrkysové hory. Patří k nevelkému počtu žen, které se vydávají ke štítům nejvyšších světových pohoří.

První horolezecké krůčky

S horolezectvím začala v Tatrách, kam se tajně vypravovala již jako čtrnáctiletá školačka. Stále více v ní narůstal obdiv k horolezcům vydávající se na štíty světových velehor a především k ženám-horolezkyním. Manželství s olomouckým přírodovědcem @ O. Štěrbou jí pomohlo realizovat vlastní sny o velehorách. Společně se vydali v roce 1970 na Kavkaz a vystoupili na Elbrus.

První úspěch v Himálajích

V červenci 1970 se manželé Štěrbovi vypravili do Západního Himálaje. Po deseti tisících kilometrech nákladním autem se expedice Harámoš 1970 usadila pod himálajskými štíty. Přestože se nezdařilo dosáhnout vrcholu Harámoše ve výšce nad 7 000 m, ale výstup na poněkud nižší Harámoš II (6 750 m) znamenal, že Štěrbová se stala první ženou z Československa, která se vystoupila na vrchol himálajského štítu: „…zároveň jsem zjistila, že kouzlu vysokých hor jsem propadla definitivně.“

Úspěchy ženských expedic

Snaha překonat odmítavý postoj k ženám ve vysokohorských expedicích vedla Štěrbovou, aby se s Martou Melzochovou-Špakulovou samy vypravily v roce 1977 do afghánského Váchánu. Vypravily se vlakem z Olomouce přes území SSSR do Tádžikistánu. Vystoupily v pohraniční stanici Termez a přepravily se na druhou stranu řeky Amudarja. S polskou expedicí se Štěrbová dostala na úpatí hory Nóšak, na jehož vrchol (7 492 m) vystoupila 18. 8. 1977: „ve vzdálené hradbě mraků bylo možno tušit diamirskou královnu Nanga Parbat. Tam jsem toužebně upírala zrak, protože jen tím směrem, v Himálaji, byly mé vysněné osmitisícovky. Navzdory krátké aklimatizaci a krizi, která mě postihla ve výšce 6 900 metrů, jsem se cítila tak dobře, že bych byla nějaký ten metr navíc na Nóšaku přivítala. Na vrcholu jsem zanechala dětské lízátko a Michalův kapesníček s přáním, aby mi osud dopřál v budoucnu další vrcholy.“

O rok později, v rámci světové alpiniády, Štěrbová spolu s Melzochovou-Špakulovou v Pamíru vystoupila na další sedmitisícovku – Pik Jevgenije Korženěvské (Kóhe Santalak). V té době začaly také přípravy na výpravu do Nepálu. Na ni se vydaly začátkem listopadu a při snaze vystoupit na osmitisícovou Manaslu dosáhly jen její severní vrcholek (7 056 m). V Káthmándú potkala při zpáteční cestě Čechoameričanku Věru Komárkovou, která již měla za sebou několik himálajských výstupů a jako první žena vystoupila na Mount McKinley na Aljašce. Stala se novou partnerkou Štěrbové při přípravách a realizaci Mezinárodní ženské výpravy na Čho Oju, pnoucí se do výšky 8 201 metru.

Na vrcholu Čho Oju

Z městečka Lukla se počátkem dubna 1984 Komárková a Štěrbová vydaly v doprovodu Šerpů na pěší pochod do oblasti Mount Everestu. Podél tibetské řeky Bhóté Kóší došly do míst, kde vybudovaly základní tábor. Spolu se Šerpy Ang Ritou a Norbuem začaly ve stopách Reinholda Messnera vynášet zavazadla a stavět jednotlivé výškové tábory. Den po dni se přibližovaly vrcholu, až 13. 5. 1984 stanuly na šesté nejvyšší hoře světa.

Gašerbrum a Mt. Everest

Čho Oju nebyl poslední osmitisícovkou D. Štěrbové. V červnu 1988 vystoupila (bez povolení vedoucího expedice Róberta Gálfyho) spolu s Lívií Klembárovou na Gašerbrum II (8 035 m) v Pákistánu. Na jaře roku 1991 se účastnila mezinárodní výpravy, která chtěla vystoupit na Mount Everest. Dosáhla Severního sedla (7 010 m), ale menší zdravotní problémy jí nedovolily pokračovat. O rok později se připojila k chilské expedici Hallo World. V základním táboře se potkala s československým horolezcem Miroslavem Šmídem a společně se vydali klasickou cestou přes Jižní sedlo na nejvyšší horu světa. Jejich cesta skončila v 7 800 metrech. Chyběl jim kyslík …

Temná stránka hor

V květnu 1994 Štěrbová vedla devítičlennou vysokohorskou výpravu z Olomouce. Spolu s ní zde bylo dalších devět českých horolezců (Bohuslav Bílek, Alexej Himer, Josef Morávek Jiří Najdekr, Miroslav Pekárek, Josef Slovák, Otakar Srovnal a lékař Jiří Harna), kteří chtěli zdolat Broad Peak v Pákistánu (8 068 m). Dříve než začali, Bílek vážně onemocněl a přes veškerou péči své chorobě podlehl. Další z horolezců Himer se zřítil při kotvení stanu ve druhém výškovém táboře. Vedoucí výpravy dala pokyn k ústupu z výšky 7 000 m. V červenci 1994 se členové expedice vrátili domů.

Nejen ve výšiných

Zvláštní kapitolu v aktivitách Štěrbové tvoří divoké řeky. S manželem, @ J. Štětinou a s botanikem Vladimírem Vašákem se v roce 1972 vydala na Altaj. Vystoupili na hory Ak Tru Baaš (4 090 m), Pik Studentov (3 700 m) a Pik Junosti (3 710 m). Na nafukovacích člunech sjeli řeky Čuju (100 km), část Katuně (235 km). Prováděli výzkum na Těleckém jezeře a sjeli vydali se po řece Bije (280 km) až k jejímu ústí do Obu.

Počátkem 90. let se s manželem vydala do Kanady, kde sjížděli na nafukovacím člunu Ňuši divoké řeky Athabascy a Velkou otročí řeku v severovýchodní Kanadě.

• Štěrbová D.: Čo Oju – Tyrkysová hora. Praha 1988; Štěrba O.: Kde příroda vládne. Praha 1975; Štěrbovi D. a O.: Putování po kanadských řekách. Olomouc 1992