Deset hodin v kůži kolumbijské gerily aneb trek v bývalém povstaleckém koridoru

V horské vaquérské vesnici Concepcion na východě Antiockého departamentu kde žiji, jsem se zkamarádil s dvěma bratry kovboji, kteří ještě jako děti chodili chytat ryby do míst, kde se před patnácti roky odvážil málokdo. Když mi nabídli, že mě vezmou na trek do kdysi nechvalně proslulého koridoru partyzánů, neváhal jsem.

Dětská hra ve světě povstalců a vojáků

Pedrovi a Josému je kolem třiceti. Výborní vaquéři (kovbojové na hispánský způsob) si coby malí kluci (mluvíme o době před patnácti lety) chodívali hrát do oblasti, kde se psaly novodobé kruté dějiny země magického realismu. „Bylo mi dvanáct, šel jsem chytat ryby do míst, kde jsem měl jistotu, že nikdo z rybářů nebude a najednou mě zastavila skupinka deseti lidí po zuby ozbrojených kalašnikovy, kteří měli na rukávech národní trikoloru s nápisem FARC, tedy Ozbrojené revoluční síly Kolumbie. „Hej, čiko! Neviděl jsi tu někde paracos?“, oslovil mne jejich velitel s fousiskem a lá Fidel Castro. Na mé zavrtění hlavou, že ne, se potichu odtrousili do lesa a jejich el comandante si ještě na svůj ret přiložil prst na znamení mlčení.

Jen co se vypařili, šla po stezce další skupinka. Ozbrojenci měli sice na chlup stejné armádní uniformy, ale na pažích měli odlišné pásky. Bylo na nich napsáno A.U.C, což byla zkratka ultrapravicové Sjednocené Kolumbijské domobrany a místo kalašnikovů svírali americké pušky M-16. Jejich šéf měl pro změnu hladce oholenou bradu a pěstěný knír ve stylu Pancho Vily a neméně krutý pohled. I on se držel hesla „Líná huba, holé neštěstí“. „Hej, čiko! Neviděl jsi tu komouše?“ Na můj vyděšený pohled jen mávl rukou a pravil: „Moc se tu neochomejtej chlapečku, bude tu horko!“ Tehdy jsem upaloval domů jako splašený.

Dva dny jsem se třásl jako osika, ale přemohla mne zvědavost a touha po dobrodružství a tak jsem vyrazil znovu a tehdy se mnou šel i o dva roky starší bráška José. Nakonec si na nás zvykli úplně všichni. Jak marxističtí FARC a ELN (Národní osvobozenecká armáda), tak jejich nepřátelé z A.U.C., které aktivně podporovala vláda. Dodnes s bráškou nezapomene, jak se kolem nás plížili maskovaní ozbrojenci a puškami mířili tak hystericky, až člověk nabýval pocitu, že začnou v rozrušení střílet po vlastních stínech.“ Pedrovi se vzrušením chvěje hlas.

„I když to byly kruté časy, tak na dětství vzpomínáme jako na skvělé dobrodružství“, doplňuje svého bratra José. Je zajímavé, že starší kolegové z práce mého otce, kteří svá dětství prožívali za protektorátu, vzpomínali na klukovské hry stejně. Jako na vzrušující dobrodružství plné napínavých chvil. Jako kdyby si dětská duše v pudu sebezáchovy nechtěla připustit nebezpečí.

Nejširší nabídku průvodců a map Kolumbie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Návrat do bývalého pekla

Jednoho dne jsem potkal bratry, jak zrovna okovávají koně. „Hej Mateo! Jak se máš amígo? Co děláš v neděli?“ Na mou odpověď, že v neděli nemám výjimečně koncert v Medellínu a tudíž jsem volný, mi bratři nabídli dobrodružnou výpravu právě tam, kde si jako malí kluci chodívali hrát. „Hele, chceme zavzpomínat na starý časy. Dneska už je v tý oblasti božský klid a naprosto bezpečno. I když je fakt, že dodnes mají starší ročníky z toho místa strach.“

Na tak vřelé pozvání nešlo říct ne, a tak jsme pozítří vyrazili. Bývalý koridor je dodnes opuštěný. Hrůzy v něm prožité v období let 1997 až 2003 dodnes nenechají místním lidem spát. V té době se v Kolumbii odehrálo na neuvěřitelných tři tisíce únosů ročně. Nemalým podílem přispělo působení povstalců právě i v této oblasti. Byly zde uneseny spousty lidí. Přesné počty neexistují. Podle Pedra se zde běžně unášeli farmáři, kteří se odvážili zde vypravit svá stáda na pastvu. Místo nahání místním lidem dodnes hrůzu a málokdo se do něj odváží, i když už je nějaký ten pátek bezpečné.

Partyzánskou stezkou

Vojnu jsem trávil u průzkumných jednotek v Prostějově a na tehdejší padesátikilometrový pochod s plnou výstrojí a výzbrojí ve stylu cizinecké legie, kdy jsem měl obě nohy rozdrásané do krve, dodnes vzpomínám na coby bolestnou a drsnou zkušenost. Ovšem to, co mne čekalo v neděli,

byla opravdu silnější káva. Popadám dech. Už třetí hodinu si připadám jako na bláznivé housenkové dráze. Nahoru, dolů, nahoru, dolů. Žádná cesta, žádná suchá pěšinka. Nic takového. Noha mi klouže po mokrých šutrech na horské stezce, jejíž šířka odpovídá sotva noze dospělého člověka. Je počátek listopadu a tedy období dešťů. Dobrodružná výprava do panenské horské džungle si vybírá svou daň.

Mé boty už jsou dávno plné bahna a tak vzdávám jejich čištění a naopak schválně se brodím řekou, abych osvěžil zapařené nohy. Studená voda působí na nohy jako osvěžující lázeň. „Hej Mateo, pojď sem, něco ti ukážu!“, volá na mne Pedro. Dobíhám jej zrovna, když jeho hermano José opatrně nakračuje ve všudypřítomných mokřadech. „Vidíš ty nepatrné linie dělící trávu od bahna?“ Tak to je propadlina v mokřinách. Zrovna jsou pod mým bratrem tři metry hloubky. Pokud udělá chybu v pohybu, tak se utopí.“

José se po „desce“ pohybuje s nejvyšší opatrností. „Uno, dos, tres, cuatro y cinco!“, pomalu si počítá kroky. Smrtící past zdolává během minuty. Někdy uběhne šedesát vteřin jako mžik, ale nyní se jedná o drásavé nekonečno. Desce se nakonec s Pedrem vyhýbáme, i když se propadáme půl metru do mazlavého bahna. Bláto, bláto a zase bláto. Období tropických lijáků učinilo z nádherného místa hnědobílé peklo. Místy je černohnědá rašelina a místy bělostný kaolín, z něhož lidé z ne až tak vzdáleného Carmen de Viboral dělají krásnou keramiku.

Drsnou štreku nám zpříjemní pohled na krásné ptáky Momoty černolící, kteří jsou ze symbolů Antiockého departamentu. Po třech hodinách se dostáváme na vyvýšeninu „Alto Tambo“ z níž lze už spatřit jezera u Guatape, které jsou cílem naší výpravy. Příjemné místo s krásnou vyhlídkou si střídavě vychutnávali členové ultrapravicové paramiltární skupiny A.U.C., marxistických FARC a ELN. Záleželo, kde se zrovna nacházela frontová linie. Po půlhodinovém kochání se vyhlídkou na krajinu u Guatape vyrážíme na drsnější část výpravy. Čekají nás dvě perné hodiny územím tzv. bosque nativo, neboli, volně přeloženo, pralesem.

Horským pralesem ke guatapské scenérii

Jestliže dosavadní štreka byla výzvou, tak horský prales překonává veškerá má očekávání. Jen, co ujdeme pár set metrů, kříží nám cestu půlmetrový Akuti, kterému se zde říká Guagua. Nádherný hlodavec ne nepodobný kapybaře se živí především divokými plody, kořínky a drobným hmyzem. Povstalci byl pro své velmi chutné a zdravé maso chytán do jednoduché pasti. Stačila kartonová krabice s banánem a s víkem, které bylo zafixováno provázkem. Po té, co se guagua rozeběhla za svou oblíbenou pochoutkou, provázek se uvolnil a chutné lákadlo se pro něj stalo osudovou chybou.

Roztomilý krasavec si nás minutku prohlíží svýma očkama a než stačím vytáhnout fotoaparát, mizí v lese. Nádherná scenérie hřebenů hor, na nichž měly jednotlivé soupeřící skupiny své tzv. hlásky, což byla většinou trojice průzkumníků, která měla za úkol monitorovat blížícího se nepřítele, nám dává psychicky odpočinout od vyčerpávajícího treku plného prohlubní, trní a propastí. Zde žádné stezky vyšlapané dobytkem nejsou. Člověk se ocitá v zeleném pekle, kde každým krokem může šlápnout například do hnízda divokých včel, které dokážou člověka příšerně udolat během několika málo minut.

Po dvou hodinách drsného putování skrze bosque nativo se konečně můžeme kochat nádhernou scenérií jezer a ostrůvků u Guatape. A, aby té krásy nebylo dost, tak nad našimi hlavami proletí orel. Je to poprvé co vidím tohoto nádherného dravce ve volné přírodě a ještě k tomu nad úchvatnou scenérií.

Gerilový boj pro náctileté

Během návratu, který trvá o něco déle, neboť jsme již docela unavení, mi bratři osvětlují život a návyky povstalců. „FARC nabíral chlapce a děvčata už od 14 let. Vybírali si pochopitelně děti z nejchudších rodin, kterým bylo slíbeno, že bude o ně v gerile dobře postaráno a naučí se číst a psát. Vyfasovaly uniformy, výstroj a zbraně a následně byly přiděleny zkušeným povstalcům a ti jim doslova za pochodu vysvětlovali umění partyzánského boje. Ty děti přišly o dětství během několika málo minut. Skočily do kruté partyzánské války rovnou po hlavě,“ vypráví Pedro.

Jeho bratr José jedním dechem dodává: „Protože přes den byla oblast monitorována armádními helikoptérami, které byly těžce vyzbrojené raketami a kulomety, povstalci se pohybovali zásadně od páté hodiny odpolední do pěti hodin ráno. Tvrdé dvanácti hodinové štreky se tudíž odehrávaly za naprosté tmy, což v tamních podmínkách bylo opravdu velmi tvrdé. Všichni museli pochodovat rychle a přitom se neustále udržovat v připravenosti na nečekaný boj. Muselo to být strašně vysilující a únavné. “ Dávám bratrům za pravdu. Mně deset hodin za bílého dne dalo opravdu zabrat a nedokážu si to představit za naprosté tmy a ještě s neustálým pocitem strachu z boje a smrti.

Putování bývalým povstaleckým koridorem, partyzánskými stezkami mezi obcemi Alejandría, Santo Domingo a Guatape končí přesně po jedenácti hodinách. Silný zážitek se mi navždy vryje do paměti. Moc Pedrovi a Josému děkuju za jejich velikou ochotu vzít mně na krásné a naštěstí již bezpečné dobrodružství.