Lucie Kinkorová a Petr Drbohlav
Člověku, který vymyslel název pro řeku Omo, evidentně chyběla fantazie. Omo totiž znamená „řeka“. Fantazie za to však nescházela Stvořiteli, který celou oblast osídlil desítkami nejrůznějších kmenů. Abychom se mohli na vlastní oči přesvědčit o tom, do jaké míry civilizace (ne)zasáhla zdejší přírodní národy, sedáme s rozbřeskem na bus z města Arba Minch a míříme do vesnice Konso.
Lidé Konso
Oficiálně potřebujeme povolení k návštěvě vesnic, ale dát za něj stovku nám přijde trochu moc. Proto vyrážíme rovnou za nosem tam, kde tušíme tradiční vesnici Mora. Domorodé ženy, které potkáváme cestou, nosí na zádech těžké otepi dříví, obrovské pytle s kukuřicí a plastové barely plné vody. Pod tráky z lan mají zastrkaná srolovaná, většinou velmi děravá trička. Z pod trik některým vykukují prsa a především naprosto nepřehlédnutelné panděro. Zdobí se skleněnými korálky a zavíracími špendlíky. Zastavíme-li se, že si některou z nich vyfotíme, znejistí a zastaví se také. Buď to otočí a utíkají i s nákladem (!) pryč anebo se ozbrojí kamenem.
V potůčku perou a myjí se (polo)nahé ženské a hned za ním se na příkrém srázu rozprostírá Moro ohraničená plotem z pichlavých kaktusů a navršených balvanů. Z dřevěné boudy, sloužící pravděpodobně jako čajovna, vybíhá muž ve středních letech a po pár zdvořilostních větách se ptá, vlastníme-li povolení. Chtěl bych mu nějak hezky vysvětlit, že ne. Místo toho mi ale vyklouzává „yes“ a to muži stačí k tomu, aby nás hned hnal nahoru do vesnice. Cítím se trapně za tuto „milosrdnou“ lež, kterou jsem na chlápka použil, a tak si s Luci sedáme do stínu. Ne tak Honza. Ten vybíhá kopeček a mizí ve vesničce.
Procházející nosičky vody se u nás zastavují, aby si nás prohlédly zblízka. Ani trochu nám to nevadí, takto si totiž můžeme velmi dobře prohlédnout i my je. Jedna z nich si svléká tričko a odhaluje tak své bujné poprsí. Z čajovny vybíhá postarší dáma a na holku něco křičí. Domníváme se, že ji nadává za to, že se nestydí ukazovat své ženské vnady před farandží (bělochy). Holka si kajícně navléká tričko přes hlavu, ale nechává ho srolované nad prsy. Rozumný kompromis, ne? Honza se stále nevrací a protože mám strach, že nás večer tak jako tak přijde někdo zkasírovat do hotýlku a že si nenechá vysvětlit, že jsme v žádné vesnici nebyli, tak se škrábeme do prudkého kopce za Honzou. V úzkých uličkách budíme rozruch a brzy máme v patách hejno ušmudlaných a ukřičených dětí. Dřevěné domky se slaměnými střechami, na kterých je nasazený keramický džbán, stojí na vysokých trámech a připomínají mi tak Indonésii.
Z jedné ohrady se vynořuje náš „kontrolor“ a zve nás dovnitř. Ve stínu před domky sedí pár chlápků a popíjejí hustou opojnou tellu. Všichni si se mnou podávají ruku a dávají mi ochutnat svůj zkvašený mok. Předstírám, že mi velmi chutná. Chyba. Jen co si sedám, doráží ke mně plný půllitrový kalich. Napadá mě spásná myšlenka. Pojídám přece antibiotika a na ta se pít nesmí. „Kontrolor“ překládá a moje informace vyvolává výbuch smíchu. Konso odjakživa pijí alkohol i když musí polykat prášky. „Kontrolor“ exuje můj půllitr a jde nám ukázat – waga – vyřezávané sošky na počest mrtvých hrdinů. Pod stříškou z vlnitého plechu se tísní obrovský válečník s velkým mužským přirozením, o něco menší jeho bratr, jeho prsatá manželka a tři malincí nepřátelé, které zabil. Nekompromisní sluneční paprsky v kombinaci s tellou vykonaly své a „kontrolor“ se sotva udrží na nohou. Díky tomu se nám ho daří setřást. Pod kopcem se scházíme s Honzou. Nejprve narazil na dva stařešiny, prý náčelníky vesnice, kterým musel zaplatit po birru, a tak si je „za trest“ alespoň vyfotil. Za fotku soch chtěli birrů deset. Tak Honza udělal kolečko po vesnici a jiní dva právě se nacházející u waga, se spokojili se dvěma birry. Bez povolení raději neprotestoval. I tak se nám podařilo ušetřit 86 birrů (290 Kč).
Tsemayové z Weyta
Honza se ptá řidiče bílého Isuzu za kolik nás sveze do Weyta. Šofér chce čtyřicet. Honza chvíli smlouvá a pak odchází. Tudy projíždí ještě tolik náklaďáků, že si to můžeme dovolit. Poprvé a naposledy. Za necelých pět minut buší řidič na plechové dveře našeho „pokoje“ a souhlasí s dvaceti birry, cenou, kterou platí Etiopané. Na pytlích a krabicích se sedí docela pohodlně. Jenže v každé vesnici a osadě, kterými projíždíme, nabíráme další a další pasažéry. Dělám místo Tsemayovi s dlouhými vlasy a několika páry náušnic. Bohužel mě takto tlačí bedna příliš do zadku a příjemnější je stát. Za dobrotu na žebrotu. Za chvíli se vesňák už válí a vytlačuje ještě Luci.
Po cestě proti nám žene Hamar stádo krav. Musíme zastavit a počkat až dobytek pomalu uhne. Závozník seskakuje a hrozí pěstí honákovi. Jinde v Etiopii by vesničan před měsťákem utekl. Tady hrdý Hamar se napřahá svou dřevěnou holí. Čím víc se vzdalujeme od Arba Minch, tím více ozdob a méně šatů nosí lidé. Dva válečníci by rádi jeli na trh, jen nemají peníze. Závozník nechá zastavit auto, ale požadovanou částku se mu z nich stejně nedaří vymoci. Noži, holemi a špuntovkou ozbrojení kluci se totiž jen tak vyložit nenechají.
Náklaďák zastavuje u restaurace, kolem které parkuje na dvě desítky džípů s Japonci a Evropany. Ti všichni cucají kolu ve stínu slaměných altánků. Pár set metrů odsud se koná nedělní tsemayský trh. Civilizovaní Etiopané prodávají domorodcům second-handové oblečení, bonbony, plastové nádobí, korálky, hřebeny… Jenže Tsemayové jakoby se zajímali jen o jediné – alkohol. Vysedávají ve stínu dřevěných přístřešků a napájí se medovinou nebo hustým, kašovitým pivem. Brzy zjišťujeme poplatek za focení – 1 birr (3,30 Kč). Bohužel dvě dívky se suknicemi z kravích kůží a odhalenými pevnými ňadry se zvěčnit nechtějí. Musíme se tak spokojit s psími uchy starých seschlých babek anebo divochy oblečenými do modro-červeno-bílých „uniformních“ tílek. Neustále nám někdo nabízí dřevěnou stoličku karo, nepostradatelnou součást výbavy každého muže nejen v Omu, ale třeba i na severozápadě Keni. Ti společensky unavení používají karo jako polštář.
Dvě urostlé Holanďanky středního věku se probírají krámy u jednoho ze stánků. Zvědavé Tsemayky si osahávají umělohmotnou sponku v rezavé kštici jedné z Evropanek. Ta se otáčí a zuřivě křičí. Divošky ji absolutně ignorují, sponka se jim líbí příliš.
Ve stínu pod náklaďákem sedí na zemi Amhara žvýká čat a popíjí kolu. Vyzvídám, kam jedou. „Jen co spravíme auto, jedeme do Turmi,“ odpovídá. Částka, kterou požadují, je sice přemrštěná, ale nezbývá nám, než souhlasit, protože toto je evidentně (první a) poslední kamion, který má dnes do Turmi namířeno.Vyjíždíme se zapadajícím sluncem, které nádherně ozařuje z trhu se vracející Tsemay. Ženy nosí na zádech vodu a z kukuřičných polí nás pozorují válečníci. Se soumrakem se všude rozhořívají ohně. Usínáme na korbě, čtyři metry nad zemí pod neuvěřitelně hvězdnou oblohou. Projíždíme několika wádími a klepeme se zimou. Až dlouho po půlnoci uleháme v hotýlku v Turmi. Tady v Omu se vzdálenosti překonávají extrémně pomalu.
