Deníček z Turecka 2006 – 2. část

Kolem čtvrté nás přepadá ukrutný hlad. Jdeme tedy do penzionu, kde si vyprosíme teplou vodu z kuchyně, abychom si mohli udělat instantní polívku. Napapkaní vyrážíme kolem půl 6 směr ohně Chimaera, má to být asi 4-5 km daleko. Po ušlém kilometru zjišťujeme, že je to ještě hodně daleko, tak se pokoušíme stopovat. Hned první auto (dodávka) nám zastavilo. Možná ještě dřív než jsme mávli. Zjišťujeme, že je to německý páreček, který cestuje po Turecku, zahlídli nás a chtěli nám nabídnout svezení. Po výšlapu na Chimaeru, po kterém jsme se zpotili od hlavy až k patě, vidíme pár plamínků, které šlehají ze země. Uvelebíme se  u jednoho z nich a s flaškou vína čekáme na setmění. V průvodci čteme, že skalnatý povrch je poset puklinami, ze kterých uniká hořící plyn s velkým podílem metanu. Praskliny pravděpodobně vznikly při jednom z destruktivních zachvění půdy, která jsou zde více než častá.

Na zpáteční cestě, která by bez baterky nešla zvládnout, nás odchytává 60-letá Američanka Carol, která nás prosí o pomoc při sestupu dolů. Rádio a Joshua ji podpírají ze stran, protože cesta je kluzká a krkolomná. Carol nás baví celou cestu dolů. Pořád se smějeme. Řekla nám, že do Turecka přijela natáčet dokumentární film a že se o nás určitě zmíní. Docházíme posledních pár kroků k parkovišti a Joshe zahlásí, že nevidí žádné auto, natož dolmuşe. Carol nám nabízí odvoz, protože pro ni přijel kamarád z hotelu, kde je ubytovaná. Odjíždíme s ní tedy do Olymposu autem. Měli jsme fakt štěstí, protože 7 km nazpět se nám opravdu šlapat nechtělo. Takže se tak trochu s Carol zachraňujeme navzájem. Cca v devět přicházíme do Yakomozu a jakmile nás domácí zahlídne, připravuje nám večeři. Zbytek večera mastíme kostky, popíjíme čajíčky, kávičky a zbytky slivoviček.

Úterý 19.9. 2006

Ráno je budíček v 9:00. V 11:00 nám jede dolmuş směr Fethiye za 17 YTL. Další původně rybářské městečko obklopené horami tenkrát bylo jedním z největších měst nejstarší civilizace na Anatolii. Centrum Fethiye je vystavěné kolem přístavu. Místo slíbených 2,5 hodin jedeme těch 200 km 5 hodin. Přijíždíme do Fethiye a hledáme ubytko. Děda v dolmuşi nám doporučuje jeden penzion, tak se tam jdu s Joshem podívat. Jsme ale zklamaní. Jdeme hledat tedy dál a z dalšího penzionu se vracíme rozjaření a s velkým úsměvem. Našli Artemis hotel s velkými pokoji, velkou terasou a bazénem a cenu jsme neuvěřitelným způsobem „ukecali“ na 15 YTL za noc včetně snídaně. V průvodci najdeme doporučovanou restauraci Paşa kebab a zamíříme tam na jídlo. Dáváme si asi zatím nejlepší dobrůtky, které jsme v Turecku ochutnali. Přejedení se vracíme do hotýlku, dáváme koupačku v bazénu…vychutnáváme vínko a pak jdeme do hajan.

Středa 20.9. 2006

Budíček v 8:00, rychle na tureckou snídani (ekmek, sýr, máslo, meloun, olivy, vejce, čaj nebo káva) a vyrážíme na výlet do Saklikentu. Procházka kaňonem, kde překonáváme vodu, která sahá místy až k pasu, pro nás končí asi po 2 km. Zjišťujeme, že pokračování je už nad naše síly. Hladina vody stále stoupá a my, vybaveni foťáky a kamerou, se necítíme na další lezení po kluzkých kamenech. Chytáme dolmuşe zpět do Fethiye a když dojedeme na otogar, rozhodujeme se, zda pokračovat dalším busem do Kayaköy (město duchů).

Nakonec vzhledem k dobrému času jedeme. Dojíždíme do Kayaköy a jsme uchváceni pohledem na polorozpadlé domky v kopcovitém svahu. Městečko bylo po řecko-turecké válce v roce 1922 násilně vyklizeno Řeky. Kostely a stovky domů byly ponechány osudu a přírodě – je to pohled, při kterém se tají dech. Cesta nás zavádí do statku, kde se pasou krávy a kozy. Na začátku statku nás vítají pejsci, ke kterým se vrháme a hrajeme si s nimi. Najednou se strhne bouřka a slejvák, tak se tam u zvířat schováváme pod stromem. Když se déšť umírňuje, přijde za námi majitel zvířátek ajdeme se s ním podívat na velbloudy, které vzápětí krmíme sušenkama. V 19:00 chytáme dolmuş směr Fethiye, vystupujeme na otogaru a naše hladové pupky míří k již vyzkoušenému Paşa kebabu. Napcháváme se dalšími nevyzkoušenými dobrůtkami a triumfálně obřad zakončujeme vynikající baklavou. Odcházíme z restauracea Verča si všimla, že tam Joshua nechal foťák. Rádio ho rychle strká do batůžku, abychom Joshe na chvíli vytrestali. Zhruba po 15 minutách procházení se ve městě si toho Joshe pořád ještě nevšiml, že mu chybí, tak u divadla, u kterého zrovna stojíme, Verča pronese: to by stálo za fotku. Joshe pokyvuje a najednou bledne: „do prdele, foťák“!!! My hrajeme dál komediia děláme překvapené. Po 50 m Joshova úprku zpátky do restaurace, Rádio zakřičí, ať se zastaví. Joshův vylekaný výraz se najednou mění ve spokojený. Děláme si z něj ještě chvíli srandu….snad ho to na chvíli vytrestalo!!

Čtvrtek 21.9. 2006

Ráno se po snídani vypravujeme na otogar chytit dolmuşe do „Olüdüniz“, což je doporučovaná pláž našimi kamarády, kteří v Turecku byli. Jedeme asi 20 min za 3 YTLa ocitáme se na krásné pláži s průzračným modrým mořem. Chceme si dát odpočinkový dne, celý den se flákáme a nic neděláme. Sledujeme paragliding, seskok je z přilehlých vrcholů, z nichž nejvyšší Baba Daği je skoro 2000 m vysoký. Skáče se většinou s instruktorema přistává se přímo na pláži. Blbneme ve vlnách a válíme se a kluci najednou dostali neodbytnou chuť na pivo. Dohodneme se, že my tam zůstaneme, oni dají pivko a přijdou. Když se už asi dvě hodiny nevracejí, jsme tak vyprahlé, že už prdíme na hlídání věcía chodíme se koupat obě najednou. Kluci se po chvíli vrací s provinilými výrazy a ještě než stačíme cokoliv říct, každá dostaneme pistáciové Cornetto. Tak tohle jim tedy vyšloJ Odpuštěno. Sbalíme věci a jedeme zase zpátky do Fethiye. Rádio zůstává večer na pokoji (copak?:)) a my razíme do města na večeři už klasicky do Paşi kebab a pak obcházíme pár obchůdků, kde kupujeme nějaké kořeníčko.

Pátek 22.9. 2006

Ráno brzká vstávačka a vyrážíme na otogar směr Dalyan. Chytáme dolmuşe a necháváme se vyhodit na otogaru. Tam se zklamáním zjišťujeme, že musíme na jiný otogar, abychom se dostali na určené místo. Zjistili jsme si, že bus jede každou hodinu v půl a bylo za 10 minut půl. Druhý otogar je vzdálený cca 1 km. S krosnama na zádech nasadíme rychlý krok. Máme zpoždění 10 minut, ale naštěstí autobus byl ještě na místě. Ufff…celý zpocení rychle přesedáme. Na místo dorážíme ve 14:00 a rozhlížíme se po ubytování. Nakonec bereme apartmán s kuchyňkou za 50 YTL za noc. K večeři si vaříme poslední zbytky zásob z Čech. Rychlá převlíkačka do plavek a hurá do bahenních lázní. Dorážíme k lodním dolmuşůma kýváme na první nabídku 50 YTL zpáteční jízdu za 4 osoby. Po nástupu na loďku zjišťujeme, že máme privatnídolmuş. Jedeme 10 minut a jsme na místě. Vkročíme do areálu a hned nás do nosu praští smrad bahna. Nedůvěřivě procházíme lázně a kupodivu se nikdo v bahně neválí… Nejdříve se nám to zdá divné, ale pak neváháme a svlékáme se do plaveka šup do bahna. Bahýnko je teplé, tak se válíme jak hrošíci a užíváme si srandy. Blbneme v bahně, které nás nadnáší a děláme aquabelly. Rádio a Joshe se rozhodli dát souboj. Dopadá to tak, že mají bahno až v puse.

Verča má bahno v očích, tak rychle vyndavá kontaktní čočky, které se jí úplně zamlžily. My ještě chvíli blbneme a bojujeme a pak se jdeme také osprchovat. Bahno se nás drží jak o život a já ještě v Praze vymývám z plavek poslední zbytky bahna. Potom se naložíme do bazénku, který má 40º teplou vodu. Všichni si tam lebedíme a najednou přichází znenadání průtrž mračen. Raději zůstáváme v teplé vodě, než vylézt ven. Po silném 15 minutovém vydatném dešti vylézáme a opouštíme lázně. V tu chvíli se proti nám vyrojí zájezd cca 100 lidí i s průvodcem, který křičí do megafonu jako kdyby mu šlo o život. Jen se na sebe podíváme a v duchu si odsouhlasíme, že jsme zase jednou měli kliku. Bahno jsme měli prvních 10 minut opravdu jen pro sebe a pak tam přišlo asi pět lidí. S touhle grupou si to ani nedokážeme představit. Náš kapitán vodního domuşe už na nás čeká. Jedeme na zpět a čas zaplníme procházkou po Dalyanu a posezením v bárku s pohodovou hudbou.

Sobota 23.9. 2006

Opět ráno vstáváme dřív, abychom se přesunuli do dalšího místečka našeho plánu – Denizli, a pak Pamukkale. Do Pamukkale dorážíme ve 14:30. Vystupujeme za autobusu a hned se na nás přilepí 5 dotěrných dohazovačů, kteří nám nabízejí ubytování. Ceny jsou poměrně nízké, což má za následek neutěšená situace turismu v Pamukkale, protože kromě proslavených travertin a antických trosek Hierapolisu zde totiž vůbec nic není, takže většina turistů zůstane jen na jeden den a hned odjíždí. S tím místní zřejmě nepočítali, a proto všude okolo vidíme spoustu opuštěných hotelů. V hlavě si srovnáváme ceny a jelikož se česky mezi sebou domlouváme o tom, na kolik přistoupíme, předhánějí se s cenami dál. Nakonec vybíráme rodinný hotýlek Melrose. Ihned na nás dýchne rodinná atmosféra, příjemné posezení, domácí kuchyně a přátelští majitelé.

Opět rychlá převlíkačka do plavek a razíme směr travertiny. Domácí nám radí jak obejít hlavní vchod, abychom se tam dostali zadarmo. Obcházíme dlouhým obloukem, přes skály, bodláky a trní. Konečně vstupujeme do objektu k travertinám. Ujdeme prvních 10 metrů a najednou ztuhneme, protože naproti nám si to vykračuje hlídač….jde přímo k nám. Všichni si ho všimneme, ale hrajeme divadlo, že si fotíme krásy Pamukkale. Hlídač k nám dorazí a ptá se anglicky odkud jsme. Všichni v tu chvíli chápeme, že se nás ptá, odkud jsme přišli. Pak nám docvakne, že to asi myslí upřímně a už  s větším klidem odpovídáme, že jsem from Czech Republic. Říká nám, že terasy jsou nyní 20 minut otevřené a my se můžeme vykoupat v jezírku. Následujeme ho tedy, i když mu moc nevěříme, čekáme háček, ale on pustí jedno přehrazení a skutečně napouští jedno z jezírek, ze kterého voda stéká do dalších. Pokyne nám a tak se naložíme do teploučké vody a cachtáme se a máme skvělý výhled na Pamukkale.

Stále si myslíme, že nás viděl přijít oklikou a buď nám vezme věci nebo bude chtít alespoň peníze. Koupeme se v teplém bazénku a po 20 ti minutách nám ukazuje asi o 20 m dál místo, kde stéká voda proudem. Máme si stoupnout pod proud vody a že to je úžasná masáž. Má pravdu. Stojíme tam dalších 10 minut a voda se rozbíjí o naše hlavy a záda. Je to děsně příjemný a my si to užíváme. Tak tohle se jen tak někomu nepřihodí, zase jsme měli kliku. Pak se oblékáme a míjíme se s příchozími turisty, kteří nás viděli a tak se začali také svlékat do plavek. Hlídač jim však koupání zakazuje, že čas vypršel. No to se mi snad zdá, fakt jsme se tam rochnili jen my čtyři a ještě zadarmo. Pokračujeme dál směrem po vyhrazených molech. Jsme nadšení naším zážitkem a o sto šest cvakáme fotky. Jen je škoda, že nesvítí sluníčko a bílá s nebesky modrou barvou tolik nevynikne. Procházkou se vracíme do hotýlku, kde si od domácí necháme uvařit večeři. My holky si dáváme předkrm z lilku (který nám kluci děsně závidí) a jako hlavní jídlo si všichni dáváme lamb shistava.

Ne 24.9. 2006

Ráno se probouzíme a balíme se na výlet na Hierapolis. Po pár minutách nás stíhá déšť. Zalezeme do obchůdku, kde kupujeme ekmek a sýry. Snídani vychutnáváme pod přístřeškem u krámu. Zhodnocujeme situaci a protože pořád nepřetržitě vydatně leje už hodinu, vracíme se zpátky do městečka a kupujeme si lístky na 16:00 do Selçuku za 13 YTL (podaří se mi ukecat cenu). A jak se říká…chčije a chčije……Nezbývá nám nic jiného než vyčkat v hotýlku,hrajeme karty a dáváme si ještě lilek. V 19:00 nás řidič vyhazuje na otogaru v Selçuku. K autobusu se opět stahují naháněči hotelů. Říkáme, že už máme vybraný „Homeros Pansion“, který nám doporučil majitel z Melrose pensionu. Jeden chlápek nám na autobusáku

říká, že majitel toho pensionu, ve kterém se chceme ubytovat, je jeho velmi dobrý kamarád. Necháme se tedy dovézt do penzionu. Majitelem je derviş, který nás na uvítanou zve na sklenku lahodného vína na terasu. Hladovějící pupany nás táhnou do města, tam dáváme çorbu a plněný lilek a rajče.

Po 25.9. 2006

Ve 3 hodiny ráno nás budí bubny. Je to spojené s ramadánem, velký kravál má muslimy vzbudit, aby se ještě před úsvitem stihli pořádně najíst. V 8 vstáváme a jdeme na snídani. Mile nás překvapí talíř s asi 8 druhy ovoce. Ptáme se dervişe na bus do Istanbulu a on hned telefonuje a zjišťuje a objednává a telefon pokládá se slovy, že za 10 minut si můžeme přijít k němu pro lístky. Tak to je něco. Pojedeme se společností Pamukkale za 38 YTL ve23:45 hod. Příjezd do Istanbulu asi v 9 ráno. Poté nás domácí odváží k severní vstupní bráně do Efesu (krosny si necháváme v pensionu na recepci) a platíme vstup 10 YTL. Jsme dost zklamaní z masy turistů, i když jsme očekávali, že návštěvnost bude velká. Prostory se rychle plní davem lidí a mezi organizovanými výletními skupinami najdeme po chvíli i Čecháčky. (Evo, vyfoť mě tady u toho sloupu. Jano, ale dej si vlasy z čela a pozor na ten kámen, ať se neuhodíš.) Asi 10 minut zkoušíme poslouchat výklad v češtině, ale nakonec musíme od distingované průvodkyně utéct (ano, dámy a pánové, ano, vpravo vidíme, ano …). Ze všech hrobek a lázní a fontán nás nejvíc baví latríny, Celsiova knihovna s mramorovou výzdobou a pak divadlo, které pojme až 25 tisíc lidí, kde ale zblízka vidíme, že je dost zrekonstruováno. Betonem.

Za chvíli se i tenhle prostor začíná pomalu, ale jistě plnit, tak utíkáme pryč. I přes tu masu lidí uznáváme, že Efes má svoje kouzlo a jsme rádi, že jsme viděli jedno z nejzachovalejších antických měst světa, jak psali v průvodci. Asi po třech hodinách vycházíme jižní bránou a vrhají se na nás prodavači všeho možného. Chceme se dostat na pláž v Pamuccaku, tak jdeme na zastávku minibusů. Chvíli nám trvá než odpálkujeme neodbytného taxikáře. Asi po 10ti minutách přijíždí busík, který nás za 2 babky veze na pláž. Není tu moc lidí, snad 10 kam mé oko dohléde, takže pohoda, převlékáme se do plavek a já s Rádiem vyrážíme vstříc Egejskému moři. Je hodně kalné od písku a taky pořádně mělké. Chvíli jdeme, pak plaveme, zase jdeme a tak to jde pořád dokola už pěkně dlouhou dobu. Přestává nás to bavit, už je mi taky docela zima a tak se vracíme. Hrajeme karty a užíváme si poslední válení se u moře. S Verčou obhlížíme market, sháníme ekmek, ale marně, tak zkoušíme jedinou restauraci v okolí. Nacházíme aubergine salad za 3 YTL, který nakonec taky padá, protože se začalo kabonit počasí a vyhání nás na zpáteční cestu. Jdeme na zastávku a čekáme na dolmuş. Po 5 minutách přejede auto, ze kterého řve na plný pecky rádio a najednou brzdí a couvá k nám zpátky a řidič se ptá jestli jedeme do Selcuku. Kýváme  a sedáme….. Jupí ušetřili jsme zase nějaký mince! Když nás řidič vysadí, naše kroky míří do restaurace s jasným cílem..çorba. Nadlábnutí se vracíme do hotýlku, kde si ze střechy plných gaučů děláme útočiště, abychom přečkali osmihodinovou pauzu před odjezdem do Istanbulu.

Nejširší nabídku průvodců a map Turecka (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Út 26. 9. 2006

Vyrážíme do Istanbulu a protože dneska Verča odjíždí, chceme ji vyprovodit na metro jedoucí až na letiště. Odskakujeme si na záchod a kluci hlídají krosny. Vracíme se a vidíme kluky jak  živě a hlavně „česky“  mluví s nějakým Turkem. Musíme s ním jít povinně na čaj a dozvídáme se, že jde o řidiče dálkového autobusu Praha (Florenc) – Istanbul. Trávíme tam s ním dost času a povídáme. Loučíme se s Verčou a pádíme na metro vstříc Istanbulu. Máme rezervaci v Orient Youth Hostel, který leží v tzv. sultanahmet area, nedaleko všech hlavních památek Aya Sofia, Modrá mešita, Topkapi palace atd. Dojeli jsme tam istanbulským povrchovým metrem a zbytek došli pěšky. Pravda, cesta se nám značně zamotala a zkomplikovala, když jsme přes hodinu plně naložení bloudili, ale nakonec jsme naštěstí hostel našli. Ubytování nic moc, nejdřív nám oznámili, že pokoj nejde zavřít, protože je rozbitý zámek. Tak jsem se s laxním recepčním trochu pohádala a on nakonec slíbil, že to co nejdřív opraví. Skutečně nakonec docílíme toho, že si v „noclehárně“ (jinak se pokoj s drátěnýma postelemi asi nazvat nedá) můžeme zamknout. Cennosti radši bereme všechny s sebou a vyrážíme do města.

Prohlédli jsme si největší církevní památky – Aya Sofia, Modrá mešita, Suleymanova mešita. Aya Sofia je už zvenku značně oprýskaná. Když jsme navštívili mešitu, musela jsem si vzít přes hlavu šátek, mít zahalené ruce a nohy a sundat boty. Fotili jsme si islámské věřící při modlitbě. Vždy udělají úklon Alláhovi a popojdou pár kroků ke stěně. Mezi nejhezčí mešitu patří Suleymanova mešita.

Když jsme byli před vchodem, ozval se z amplionů připevněných na minaretu hlas muezzina a jak dozpíval, rozezněl se hlas jiného muezzina z Aya Sofie…Nahrávky zřejmě nebyly moc zesynchronizované a tak se melodie prolínaly. Běhal z toho až mráz po zádech. Protože byl zrovna ramadán, byla všude spousta lidí, chlapi si před vstupem do mešity omývali nohy, elegantní ženy v šátcích vstupovaly v houfech dovnitř. Vychutnávali jsme si sílu okamžiku a pozorovaly chování Turků a Turkyň. Fotili jsme opatrně a utajeně, protože jsme si moc nebyli jisti, jestli se to vůbec smí.

Navštívili jsme také Jerebatanskou vodárnu, která je přímo v centru nedaleko Aya Sofia. Platíme vstupné 10 YTL, což se zdá být nakonec jednotná částka za vstupy a opravdu toho nelitujeme. Atmosféra je úžasná, vodárna byla postavena někdy v 6. století. Kolem roku 1987 byla otevřena pro veřejnost. Obrovská místnost je nasvícena, světla se za doprovodu hudby mění a přechází plynule v jiné barvy. Ve vodě plavou ryby, kapři obřích rozměrů. Joshe tiše závidí… Na hlavu, na foťáky i kameru nám ze stropu kape voda, ale nám to vůbec nevadí. Vnímáme ponurou atmosféru a prohlížíme si hlavy medúz. V těchto prostorách se prý pořádají i koncerty, musí to být nádhera, stačí nám, když slyšíme Vangelise z nahrávky a jsme z toho celí pryč, akustika jak v kostele….

Pak jsme se vydali na cestu za nákupy a hurá na Grand Bazaar (Kapali Carsi) a Egyptský bazar. Největší podíl zboží tvořilo jednoznačně zlato a oblečení a pak také cukrovinky, čaje        a koření. Bylo pastvou pro oči pozorovat krámky, kde se v jutových pytlích vyjímaly kupy různého koření, sypaných voňavých čajů, sušeného ovoce a oříšků. Já jsem se na tomhle místě pod vlivem rozličných barev a vůní úplně zapomněla a objevovala a nakupovala a objevovala a nakupovala…

Někteří obchodníci byli však vlezlí, ptali se pořád dokola odkud jsme a bylo vidět, že jsou i na Čechy připraveni, řada z nich uměla alespoň pár slov česky. Snažili jsme se žádným otravům moc neodpovídat, ale někteří přece jen naši národnost zjistili a pak už s nimi nebylo vůbec k vydržení. Večer jsme šli do samého centra dění, protože ve dny ramadánu se zde konaly jakési trhy, všude plno jídla, masa, sladkostí, pití…Nakupovali jsme sobě do žaludků  i dárky do baťohů a užívali si pravé turecké atmosféry.

St27. 9. 2006

Ráno jsme vstali, dali si snídani, kterou jsme měli v ceně a vyrazili do ulic velkoměsta. Nejdříve jsme se rozhodli navštívit palác Topkapi (turecky Topkapi saray), jednu z nejslavnějších světských památek Istanbulu. Dokončena byla ke konci 15. století a sloužila především jako sídlo sultánů. V polovině minulého století byla přeměněna na muzeum. Dlouho jsme se rozhodovali, jestli se podíváme dovnitř, protože nás zaskočila poměrně vysoká částka za vstup (10 YTL) a nekonečná fronta. Rozhodování nám zkrátila přehlídka stráže a hudebníků vpochodovávajících dovnitř paláce.

Nakonec rozhodl Rádio, který pronesl moudrou větu: jsme tady jednou za život a šlo se. Viděli jsme spoustu šperků, brnění, křesťanské i muslimské relikvie, výzdoby interiérů. Prohlídka sálů se střídala s nádvořími, všude samé fontánky a kašny, ve kterých leží spousty cizích peněz. Z posledního nádvoří je nádherný pohled na moře a při troše fantazie není těžké si představit sultána stojícího na terase a pozorujícího přehlídku válečného loďstva.

Pak jsme se promotávali různými trhy, kde bylo všechno možné harampádí, od vařečky až ke šroubkům, přes prodavače škeblí, buráků, ryb až k bižuterii a autíčkám a dostali jsme se ke Galatskému mostu.

Pozorovali jsme chlapi, kteří chytali ryby na udici přímo z mostu, další maníci chytali z lodí. Prodírali jsme se davem dotěrných obchodníků i obyčejných lidí, mezi kterými jsme zahlídli občas i kompletně zahalenou Turkyni. Většina žen nosí na hlavě šátek, ale viděli jsme i turecké ženy oblečené celé v dlouhém černém oblečení, které zahaluje i větší část obličeje.

Vyhladovělí jsme přešli hrdinně skrze davy lidí na druhou stranu mostu a snažili se najít jakékoliv sousto ke snědku. Leč dlouho marně. Všude samé obchody pro nás tolik potřebné, např: obchod s náhradními díly do pračky, obchod se šroubky a matičkami, obchod s vrtačkami. Až asi pět minut od Galatské věži při výstupu prudkým kopcem vzhůru, jsme už trošku v mdlobách z hladu a vysílení, našli „podivnou restauraci“. Dali nám tam čočkovku s ekmekem a čaj. Jupí, zachráněni. Trochu jsme se obávali, aby nám nebylo zle, ale byly to jen zbytečné obavy. Posíleni na další strmý výstup vyrážíme a ocitáme se před vysokou Galatskou věží. Jsme zklamáni, že najdeme uvnitř výtah a nemůžeme si na věž vyšlápnout po svých. Vstupné, které odradilo spousty cestovatelů ale stálo za to, výhled je úžasný a jedinečný. Takový pohled na Istanbul bychom jinde těžko sháněli. Večer zakotvíme blízko penzionu na čajíček a dáváme si melounovou nargile. Čekáme na vystoupení tančícího derviše. Derviš byl příslušník sofijského řádu, který byl v Konyi založen ve 13. století. Zrušen byl roku 1925 Atatűrkem. Tanečníci vejdou oblečeni v bílém oděvu, symbolizující rubáš. Kromě toho mají na sobě široký černý kabát, symbolizující smrt, a na hlavách vysoké plstěné čepice, symbol náhrobního kamene. Nechá sklouznout kabát, bíle zazáří jako znovuzrození. Začnou pomalu kroužit s rozpaženýma rukama, pravá je obrácená k nebi, z nějž přichází milost, levá k zemi, kam ji navracejí, když ji nechají projít svým srdcem. Přitom neustále zvyšuje tempo. Motá se nám za něj z toho hlava a oceňujeme výkon. Točíme na kameru a fotíme. Vychutnáváme poslední večer v Turecku a je nám líto, že už je výlet u konce. V penzionu si objednáváme odvoz minibusem přímo na letiště, protože metro jezdí bohužel až od 7 hodin ráno, takže nemáme jinou šanci. Jdeme si zabalit, kupujeme poslední dárky (nargile a bubínek) a za úplně poslední peníze se skládáme na Efes. Jdeme si na chvilku ještě schrupnout, protože za chvíli vstáváme. Postáváme před penzionem a minibus má zpoždění. Nakonec přifrčí, tak se cpeme dovnitř a řidič na mě: Kappadocia, Kappadocia..? Vykuleně na něj koukám a nechápu…Airport, slyším se, jak říkám. On: No, no, Kappadocia. Ty brďo, takovéhle ftípky v 5 ráno, ještě když přijede se zpožděním, to je teda borec. Vyměkávám a směju se, koneckonců klidně bych místo na letiště zase začala KapadociíJ. Letadlo nám odlétá na čas a my do republiky přilétáme ještě s časovou rezervou.

*** GŰLE  GŰLE TURKEY ***