Deníček z Turecka 2006 – 1. část

Kluci šli zatím pro letenky a my čekaly ve frontě na balení. Vyplázly jsme zrovna každá 75 očí a vtom přilítnul Joshe, že musíme okamžitě běžet, že jsme poslední a čeká se na nás. Sdělili nám (no sdělili, oni nás vlastně spíš pěkně sprdli – a nutno dodat, že právem), že příště máme chodit včas a teď si svoje saky (Saki promine) paky máme vzít sebou až do letadla, protože už nám je nestihnou naložit. Tak jsme své pečlivě zabalené mumie popadli do náručí a letěli na pasový. Tam na nás koukali podivně, na kontrole mě ještě začali nutit, ať z té mumie vybrakuju nůž, který mám na dně krosny, že ho s sebou na palubu nemůžu mít a taky si musím sundat pásek, protože mi píská, no fakt pohoda, klídek, tabáček….Začátek se nám prostě povedl znamenitě. Nakonec ale opravdu sedíme v letadle a odlétáme na třítýdenní dovču vstříc novým zážitkům.

Neděle 10.9. 2006

Do 3 hodin ráno přečkáváme na letišti v bezcelní zóně. Našli jsme si stanoviště v kuřáckém prostoru na okraji letištní haly, kde nikdo nebyl. (Pozn. Verči: uvědomila jsem si tam, že bych si mohla vyndat kontaktní čočky, které mě už nesnesitelně řezaly. Sáhnu po toaletní taštičce a dojdu na záchod a zjišťuju, že jsem si zapomněla roztok i pouzdro. Jdu za Gapi, jestli náhodou nemá pouzdro navíc..nemá:o( Řešíme situaci jak se dá a s Joshem se vydávám do DUTY FREE SHOPU a hledám nějakou krabičku, kde by kontaktní čočky mohly přežít než najdu lékárnu a koupím si novou výbavičku. Všude samý parfémy, cigára a bonbóny. Hledáme tedy něco nejschůdnějšího. Joshe našel za 2,5 EUR plechovou krabičku od doutníků. Pak jsme usoudili, že netěsní a roztok by se vylil. Pátrám dál a nacházím balení 6ti krabiček Tic-taců za 3 EUR. Kupuju!!)

Asi po hodině si k nám přisedla Turkyně  s 11letou dcerou. Okamžitě se pokoušela navázat hovor, přestože anglicky moc neuměla a tak byl rozhovor značně strohý i přes veškerou snahu této turecké občanky za asistence její dcery. Jejich snaha o dialog s námi byla až neuvěřitelná a nakonec i dost únavná (pro nás). Po probdělé noci jsme už na ně neměl nikdo sílu a tak jsme postupně odpadávali tu do obchodu, tu do směnárny….. Nakonec zavolala i manželovi, který se nám sice ochotně, ale neúspěšně pokoušel vysvětlit cestu do Kappadokie. Vyměnili jsme 100USD za 140 YTL a ve 3 hod ráno jsme vyrazili do ulic.

Konečně Turecko! Hned se na nás vrhl taxikář a že nás za 60 YTL odveze do Haremu. Nedáme se a hledáme autobus. Taxikář nás přesvědčuje, že autobusy nejedou, až v 7 ráno, ale my trpělivě hledáme dál. Nakonec najdeme bus, který má za sklem ceduli Harem a tak se ptám řidiče, jestli by nás nevzal. Začne německy vysvětlovat, že je to bus pro řidiče kamiónů a že není pro veřejnost. Odvážu se a se svou špatnou lámanou němčinou na něj zkouším zapůsobit, „že jestli by to jako nějak nešlo“ a najednou slyším, jak říká: no, že jste to vy….Chachaaaa…Nakonec ho fakt přesvědčíme a jedeme ZADARMO do Harému. Tady je ale první zádrhel. První bus jede až v 9:00. Rozhodli jsme se tedy už unavení a hlavně hladoví si sednout a přečkat čas zbývající do odjezdu v místním restaurantu a dát si první turecký silný čaj. Záhy si s námi začne povídat Turek, který prý v Praze byl a dokonce přivádí ukázat svojí dceru, která umí anglicky. Dcera je značně a pochopitelně v rozpacích, když ji tatík předvádí bledým tvářím jako cvičenou opičku. Tak nám aspoň přinese nabídnout Raffaello a my zjišťujeme, že už máme pořádný hlad. Silný čaj nám navíc dost zatížil žaludek a tak to poprvé riskujeme a jdeme omrknout nabídku ranních hotovek. Mají jejich typickou čočkovou (meriçmek çorba). Druhá polévka se mi zas tak nezdá, protože jsou na ní pořádný mastný oka. Chvilka zaváhání a jediný Joshe volí polévku s podezřelými kusy masa (vypadá to jak býčí žlázy, fuuuuj. Přejeme Joshovi hodně štěstí a dlabeme. Musíme ale všichni říct, že čočková je favoritkou. Já si tam sypu ještě chilli a čvachtám si. Přikusujeme k tomu ekmek (turecká bílá veka, jejíž spotřeba v Turecku s naším příjezdem značně stoupla nejen proto, že ekmek byl k jídlu vždy zdarma) a hodujeme. Když dojíme a já pootočím talíř, zjišťuju, že u misky na polévku se povaluje citron. Pro příště už víme, že ten patří do polévky a to byste nevěřili, jak to úžasně chutná! Za chvíli před nás přistane zase sám od sebe další čaj, tak rozpačitě pozorujeme, kdo to a najednou se zvedne první Turek a říká, že platí první čaj, pak se zvedne druhý, platí polévku a šéf nezůstává pozadu a zaplatí zbytek se slovy, vítejte v Turecku, jste našimi hosty! Aaaaach, tak tady se nám asi bude líbit…

Kolem půl 7 se loučíme a odcházíme na busové nádraží. V nízkých domcích okolo náměstí je jedna kancelář dopravní společnosti vedle druhé. Nad vchodem je vždy název společnosti a jména cílových stanic, kam autobusy jezdí. Kolem se potloukají naháněči, kteří vyvolávají názvy cílových stanic a směřují zmatené turisty na místa, kde mohou být splněny jejich požadavky. Obejdou s nimi třeba pět kanceláří a svojí výmluvností se snaží turisty umluvit. Vybíráme společnost Metro, lístek za 40 YTL, autobus jede přes Ankaru a je to 720 km, takže cesta bude trvat minimálně 11 hodin. Už máme značný spánkový deficit a tak tam postáváme, opření o zdi budovy a klíží se nám oči. Jeden Turek nás volá, ať jdeme k němu do obchodu, že si tam můžeme sednout, tak s Veru letíme jak o život dovnitř obsadit židličky a trochu podřimujeme. V 9 hodin skutečně vyjíždíme. Cestou se bavíme s letuščákem, který se věnuje skoro jenom nám a hází fórky. Autobusovou dopravu mají v Turecku na skvělé  úrovni. Stačí jen vystoupit na otogaru (turecky nádraží) a hned vás někdo odchytne. Řeknete, kam chcete jet a pak už jde všechno jako na drátkách. Platí se většinou za jízdy. U dlouhých jízd moderními autobusy letuščák mimo vybírání peněz či kontrolování jízdenek a nakládání zavazadel plní zatím u nás ne moc obvyklou funkci. Co chvíli vytahuje z ledničky vodu v kelímcích a dává ji „vyvoleným“ (občas si vzpomene i na nás). Kromě toho také jednou za čas projde autobusem a nalévá do kelímků kolu, nebo v balíčcích rozdává koblížek. Na začátku jízdy a po odpočinkové pauze obejde cestující a každému nalije na ruce z láhve kolínskou, aby je dezinfikoval a zároveň provoněl zaprděný autobus. Přistáváme nakonec až v Göreme, i když měl původně bus končit v Nevşehiru. Řidič si asi myslel, že máme jízdenky dál a nic po nás nechtěl. Göreme – Nevşehir máme tedy zadarmo. Se značnou úlevou, že nemusíme přesedat  a řešit další spoj, vystupujeme.

V Göreme nás odchytává člověk z místní kanceláře, která nabízí ubytování ve veškerých penzionech v okolí. Podle obrázků v místnosti na zdech si vybíráme penziony, do kterých pak zaměstnanec volá a my se s majitelem domlouváme po telefonu o ceně. Zjišťujeme, že cena za pensiony je mnohem vyšší než je uvedena nejen v Lonely Planet, ale dokonce i na obrázcích v kanceláři, zřejmě tam už visí několik let bez obměny. Nakonec jsme vybrali Andromeda Panzion za 10 YTL za noc. Jsme nadšeni kamenným baráčkem, který má svoje kouzlo. Domácí pensionu – Ahmed – nám doporučuje, abychom se šli podívat na terasu. Zjišťujeme, že jsme si líp vybrat nemohli. Z terasy je úžasný výhled na mystické pískovcové skály. Dojem umocňuje zvonění muezzina, který se ozývá v přesně určený čas pětkrát denně. Modernizace a technika pronikla i sem. Na minaretech všech mešit jsou přimontovány na čtyři strany amplióny, které zesilují muezzinův hlas. Dohadovali jsme se, jestli někdo stojí dole a zpívá „live“, nebo se pouze pouští nahrávky. Dozvídáme se, že na většině míst už opravdu funguje systém nahrávek, aby se dalo svolávání spustit ve stejný okamžik a muezzinové se nepřeřvávali. Chvíli se ještě kocháme atmosférou a pohledem do okolí a pak přichází Ahmed s čajem na uvítanou. Rádi přijímáme, i když jsme myšlenkami už někde na kebabu, vzhledem k našim vyhladovělým pupanůmJ Povídáme si s Ahmedem o politice, náboženství a cestování. Ahmed nám vyrazil dech svými cestovatelskými zkušenostmi. V Jižní Koreji měl dva roky tureckou restauraci, pak ji prodal, aby mohl dál cestovat.

Po čajovém dýchánku jdeme do centra městečka na průzkum. Je to vlastně taková čtvrť na svahu kopce, kde jsou promíchány normální domy a obydlí vykutaná do skály. Materiálem je vyvřelina, zblízka podobná pískovci. Většina obydlí je už opuštěná, především z důvodu rozpadání proděravělého materiálu, některé místnosti se ale pořád využívají jako sklady. Pokračujeme v cestě a hledáme typickou tureckou restauraci. Na ulici nás odchytá číšník a láká nás na čaj zdarma a k tomu 10% slevu z účtu. Nenecháme se nalákat a hledáme dál, ale po půl hodině již značně vyhladovělí zjišťujeme, že to byla fakt nejlevnější a nejpříjemnější restaurace. Usedáme a necháváme si doporučit specialitky. Potom nám Turek jménem „Happy“ přináší čajíčky. Nejdřív ho podá Verče a pak ho nese mě. Varuje nás, že čas je vařící, ať dáme pozor. Těsně nade mnou najednou vykřikne a hrneček s podšálkem pouští mě přímo do klína. Šíleně se leknu a zařvu a podvědomě vylítnu ze židle. Při představě vylitého horkého čaje v klíně Joshua taky slušně ucukává. Vtom zjišťujeme, že něco nesedí. Jsme totiž absolutně suší a neopaření. Nechápeme a pak nám to docvakne. Happy nám předvedl jeden z jeho fórů a docela slušně nás nachytal.  Dáváme si první turecké jídlo v restauraci a jsme spokojeni. Testujeme poprvé pivko Efes a vůbec není špatné. Od tohoto dne se stává naším věrným společníkem na cestách po Turecku.

Pondělí 11.9. 2006

Ráno se s Verčou probouzíme někdy v půl 10, dáváme si sprchu a vaříme první jídlo z vlastních zásob. Kluci vstávají už kolem 7 hod a fotí východ sluníčka a balóny – vyhlídkový let v něm si asi za 4000 Kč lze pořídit. Někdy kolem 12té hodiny vyrážíme k Open Air Museu (kam nás autem hodí domácí a kam dle rad cestovatelů ani nejdeme) a odtud už po vlastních do Rose a pak do Red Valley, kde jsme navštívili úžasné skalní domy a kláštery, kde byly ještě na stěnách patrny zbytky fresek. Nevíme co dřív fotit, tak cvakáme jednu fotku za druhou. Je to divoká krajina pohádkových skalních formací, kterou vytvořilo působení přírodních a poté lidské síly. V průvodci čteme, že asi před třiceti miliony lety způsobila vulkanická činnost tří sopek formování nynějšího vzhledu celého údolí. Zvětráním erodovaných sopečných nánosů se během časů působením vody a větru zformovaly rozeklané bizarní útvary. Nejstaršími obyvateli, byli Chetité. Od nich má Kappadokie své jméno – „země dobře vychovaných koní“.

Jdeme dál a už asi po hodině řešíme ztrátu jednoho člena výpravy. Rádio se někde zasekl při focení nějaké úchvatné scenérie a pak nás nemohl najít. My šli doprava a on se vydal na opačnou stranu. Nakonec dochází ke šťastnému shledání a pokračujeme společně dál. (pozn. redakce: Rádio si přezdívku vysloužil poté, co jsme se v restauraci představovali číšníkovi Happymu a při Radimově jméně se zasekl, zasmál se a poté pronesl ono slavné: „Aha, Radio.“J Cestou děláme pořád někde pauzy, protože všude roste víno, takže se cpeme jak diví. Kuličky vína jsou maličké a slaďoučké a my jsme po jejich spotřebě pěkně upatlaňoučcí a zaplácaní. Někdy kolem 17té hodiny přicházíme do Cavuşinu, což je malá vesnička. Marně tu sháníme osvěžení v podobě Efesu a tak pokračujeme k hlavní silnici, kde jsme se rozhodli stopovat. Asi po dvou minutách vidíme přijíždět traktor a tak neváháme a zdviháme ruku. Traktorista s šátkem na hlavě vypadající z dálky jako ženská sundává šátek a klube se z něj pěknej chlap. Sedáme za něj na traktor a drncáme si to zpátky do Göreme. Tak tohle se nám fakt líbilo. Stavujeme se v obchodě pro Efes, který pak vychutnáváme na terase hotýlku. Pak vyrážíme na véču, dáváme si tureckou pizzu (pide) a hrajeme karty o poslední sladkost na talíři. Zítra se chystáme absolvovat celodenní výlet s Ahmetem za 35 YTL.

Úterý 12.9. 2006

Ráno v 9:30 vyjíždíme spolu s osmi dalšími turisty, průvodcem a řidičem na tour la Kappadocia. První zastávka je Kaymaklı, což je podzemní město, kde se ukrývali původní obyvatelé před nájezdy nepřítelů do 7. stol. př. n. l. Pod zemí je několik pater a zcela chaoticky umístěných chodeb a místností. Bez naváděcích šipek nemáte šanci se někam dostat, chaos a zmatení nepřítele je dokonalé. Další zastávka je u Ihlarského údolí, kde jsme si udělali asi hodinovou procházku, která byla zakončená obědem v Belisimě. Pstruh z řeky, která protékala kolem nás, byl výbornej.

Pak stavíme mezi Aksarayi a Nevşehirem, kudy  vede jedna z nejstarších obchodních cest. Navštěvujeme karavanséraj v Agzikarahanu, kde kupci mohli zastavit, přenocovat a nabízet své zboží. V Avanosu jsme viděli keramické dílny, kde se vyrábí keramika z červené hlíny. Ukázali nám, jak se točí nádoby na hrnčířském kruhu. Pak se turecký průvodce zeptal,  kdo to chce zkusit a když se nikdo nehlásil, přišel k nám a vybral Verču. Ta se po chvíli zdráhání zvedla a vyfasovala pracovní montérkový mundúr. Navedl Verču tak, že z hlíny najednou vytvořila něco, čemu se všichni přihlížející puberťácky smáli. Nakonec ale z patvaru vytvořila ozdobný květináč. Potom nás bus dovezl do Paşabag, kde je soubor skalních komínů přímo uprostřed vinic. Kolem 19té hod nás vyklápí minibus opět kousek od domova, před cestovkou. Kupujeme pohledy, měníme peníze a jdeme na véču. Ochutnáváme kebab, güveç (trochu guláš) a salep (něco na způsob salka s mlékem a skořicí). Večer zakončujeme vodní dýmkou.

Středa 13.9. 2006

Ráno si půjčujeme 2 skútry, jeden kousek za 25YTL/6 hodin (benál pak platíme zvlášť – 2 litry 6,5 YTL). Razíme směr Kiliclar Vadisi (údolí mečů) a jdeme na krátkou prochajdu. Pak se jdeme podívat do Zelve, kde si dáváme gözleme a ayran. Gözleme je chlebová placka, do které se zabalí špenát, brambory, sýr. Ayran je náš biokys, ale slanej. Vychutnáváme si tureckou kávičku a pak jedeme do Devrenského údolí, údolí kouzelných komínů – nejkrásnější tvary, nejvíc na malé ploše.

Pak si dáváme znovu Paşabag, protože s minibusovým zájezdem jsme si to tam pořádně neužili a prolejzáme si jednotlivé místnosti po žebřících. S Kappadokií se loučíme nad Göreme, kde je nádherná vyhlídka na město a děláme poslední fotky z tohoto úchvatného místa.

Vracíme motorky, dostáváme jako bonus kafe a pak si jdeme na busové nádraží koupit  jízdenky na další den. Večeříme doma, ztenčujeme vlastní zásoby. Popíjíme místní vínko a černé pivko Efes. Balíme krosny a jdeme spát.

Čtvrtek 14.9. 2006

Ráno vstáváme v 7 hodin, loučíme se s Ahmedem (4 noci 40 YTL) a vyrážíme na nádr. Já a Verča jedeme do Konyi za 18 YTL/3 hodiny cesty se společností Nevşehir a kluci dolmuşem do Nevşehiru a pak busem dál až k horám. Tady se na 3 dny naše cesty dělí. Místo tří hodin jedeme nakonec hodin 4,5. Mehmet už na nás čeká na nádraží. Hodíme krosny do auta, jdeme na čaj za bráchou Hamdim a vyrážíme do Mevlana muzeum. Cestou nás zvou kdejací Turci z restaurací a obchodů na çay a cizí děda nám nabízí nejlepší americký cigára Parliament a ještě nám běží koupit čokoládovou tyčinku. Procházíme muzeum, fotíme si derviše a připojuje se k nám Češka, která zaslechne češtinu. Konya je celkově hodně konzervativní město, většina žen tu chodí zahalena. Kořeny tohoto města totiž sahají asi 4000 let zpátky a ve 12. – 13. stol. byla hlavním městem Seldžucké říše. Proto je tu mnoho starých  i moderních mešit a zbytky pevnosti v centru. Jdeme podívat do dvou mešit dovnitř a tak si zouváme boty a zahalujeme se šátky. Na podlaze jsou všude krásné měkoučké koberce, které jsou cenné, proto také ty boty dole. Na kobercích muslimové klečí a modlí se. Místnosti jsou oddělené, zvlášť pro muže a pro ženy. Mužští mají vždy tu hlavní, největší a nejhezčí část.

Po dlouhé prohlídce města jsme už dost uťapaní a tak zapadáme na oběd do restaurace ala „Mc Donald“ v obrovském mnohapatrovém obchodním centru. Dáváme si dőnner kebab a zaslouženou kávičku. Pak ještě chvíli chodíme po městě a pak jsme pozvané do turecké rodiny na večeři. Sedíme na zemi do kruhu a uprostřed se na velký kulatý tác servíruje Etliekmek. Jsme v úžasu jak se k nám rodinka hezky chová. Ve 24:00 nám jede bus směrem do Antalye za 20 YTL. Mehmet se sestrou a manželkou nás vyprovází. Loučení je veliké a maminka nás objímá, líbí a říká: „ I love you!!“

Nejširší nabídku průvodců a map Turecka (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Pátek 15.9. 2006

V 5:00 jsme přijely do Antalye, kde přestupujeme na dolmuş do Kemeru za 4 YTL. Řidič nám vůbec nerozuměl, ale naštěstí věděl, že chceme vystoupit v Kemeru. Kemer je původně rybářská vesnička ležící na úbočí pohoří Taurus. Čistá voda, nádherné přírodní prostředí, jachetní přístav, promenáda s obchůdky, restauracemi, kavárnami, bary….to sedí. Recep nás měl čekat na autobusové zastávce. Chvíli se nemůžeme najít, ale nakonec se potkáváme. Jedeme do penzionu Amanda, kde máme vyjednanou poloviční cenu 35 YTL/pokoj/noc. S nadšením a těšením se do moře se převlékáme do plavek a hurá k moři. K večeři si dáváme skopový (mňam) a pak si dáváme 2 hodinky spánku, protože jsme toho v autobusu moc nenaspaly. Pak razíme na procházku městem, kde je nalepený obchod vedle obchodu (všude samé hadry, kůže a jídlo). Město je plné Rusů, dámičky se tu procházejí na 10 cm podpatcích. My v sandálech si ťukáme na hlavu a říkáme si, co tady vlastně děláme. Úprkem z centra směřujeme do přístavu a do Kemer parku. Tam si procházkou dáváme relax a všímáme si záchodků, ale jen díky tomu, ze k nim vedou schody dolů a Verča se k nim rozbíhá, protože si myslí, že to je cesta. Vidím označení bay a bayan, tak ji zastavuju a pokračujeme dál jinudy. Za 5 minut nás ale chytají pěkný křeče v břiše a tak se jen na sebe podíváme a letíme zpátky na bayan. Takhle hnusný záchody vidíme v Turecku poprvé a doufáme že i naposledy. Pak navštěvujeme Recepa v práci a pijeme čaj. Tentokrát pro nás opět novinka – Ada Çay (jak zjišťujeme později, jde o čerstvou šalvěj, takže zas taková novinka to nebylaJ Do půl druhé plánujeme naší další trasu, pak usínáme.

Kluci dopisují svůj den:

Holky jsme opustili v Goreme. Sraz jsme si domluvili v Olymposu kolem poledne za 4 dny.

Cílem je městečko Pozanti, které leží na cestě na jih k moři a podle mapy jsou blízko něj více než třítisícové hory pohoří Bolkar. Do Pozanti přijíždíme po poledni. Hned je cítit, že jsme mimo turistickou trasu, na dva čecháčky s krosnama tu všichni dost civí. Navíc je Pozanti pěkná díra, jen pár obchodů a baráků kolem silnice v údolí mezi dvěma hřebeny. Je horko a dostanu nápad koupit dvě chlazená pivka z obchůdku u silnice. Sedneme si a popíjíme pivko před obchůdkem a najednou se kolem nás začínají srocovat lidé. Jeden důvod je ten, že jsme prostě „jiní“, ale druhým důvodem je i to, že popíjíme pivo přímo před mešitou! Nevšimli jsme si toho. Piva dáváme do igelitek, doplníme vodu a pečivo a mizíme směrem za kopce. Doprovází nás asi deset malých kluků, očividně je bavíme. Pokřikujeme na sebe jména našich a tureckých fotbalistů a jsou z nás nadšení.. Za chvíli se jich zbavíme a klid nacházíme u tureckých činžáků vedle věznice, která v Pozanti je. Absolutně netušíme, kudy a kam do hor. Mapy nemáme, nic není značeno a štíty kolem vypadají dost nepřekonatelně. Ptáme se a během příštích dvou hodin poznáváme neuvěřitelnou ochotu místních lidí. S pomocí několika místních lidí, tlumočníka přes telefon (Turek zavolal své ženě a ta ho překládala do angličtiny!) a autostopu se dostáváme na místo asi 20km odtud, kde začíná cesta na Mount Medesitz (3.524m). Přes kouzelné a starodávné vesničky s názvy jako Alihoca nabíráme nadmořskou výšku a poctivě ťapeme pořád výš a výš.. Pomůžou nám i dva krátké stopy..Cestou ochutnáváme úžasně sladké a dobré hrozny vína..Pozdě odpoledne projdeme poslední a nejvýše položenou vesničkou Maden, kde se osvěžíme čajem v místní hospodě  a na nějaký čas se loučíme s civilizací. Blíží se konec dne a snažíme se ujít co nejvíce.

Riskneme strmý a náročný výstup na hřeben, ale pod hřebenem zjistíme, že tudy cesta nevede a namáhavě se vracíme a za tmy nacházíme místo k přespání.

Sobota 16.9.2006

Ráno v 10:00 vstáváme, jdeme na snídani a procházíme autobusové společnosti, abychom se dozvěděli jak se dostaneme na Olympos. Jsme vyčerpány sluníčkem, tak s chutí jdeme k moři, kde se svlažíme. Pak zbaštíme opuncii a turecký meloun (kavun), který jsme si cestou koupili. Do 18:00 si válíme šunky na pláži, pak jdeme zpět do Amandy. Necháváme si dle rady poslat přímo do penzionu jídlo – dönner kebab. Je to nejlevnější varianta, kdybychom si jídlo dali v restauraci, zaplatíme dvojnásobek. Je to fakt výborný a je toho hrozně moc. Přemýšlíme, jestli jít do hammamu, ale zatím to odkládáme, počítáme s tím, že třeba kluci budou chtít jít také.

Během dne u moře připravovali obří slavnost – svatbu syna jednoho z nejbohatších vlastníků hotelů a tak se chystáme se tam jít večer podívat a pak si zajít na nargile (turecky vodní dýmka) do restaurace, kde mají skvěle udělané gaučíky s nebesy a polštářky kolem. Sprchujeme se, sušíme jurky (naše věrné ručníkové kamarády za 350 očí, který jsme si v rámci úspory místa v batohu všichni v ČR svorně pořídili). S Verčou si je pořád nepoznáme, tak si je v průběhu vyměňujemeJ Pak si Verča pokouší svého Jurka označit výšivkou ve tvaru srdce, protože se dozvídáme, že Jurek v Turecku znamená zastarale srdce. Toliko o Jurcích. Dostáváme chuť na kafe a chceme si uvařit svoje, tak poníženě jdeme za domácí prosit o horkou vodu. Neumí anglicky, tak raději rovnou naklusáváme s hrnečkem. Chvíli na nás kouká, ale pak jde postavit konvici s vodou. Asi v 9 večer vyrážíme směr moře, kde se koná svatba. Pozorujeme nasvícenou honosnou akci na molu z povzdálí. Když nás to přestává bavit a akce je zjevně u konce, přesouváme se do bárečku na melounovou nargile a Efes. Ve 03:00 odcházíme směr penzion do hajan.

Kluci dopisují svůj den:

Ráno se rychle sbalíme (já pomaleji než Radim:-)) a údolím kolem potůčku jdeme výš a výš. Asi pod třech hodinách zjistíme, že jsme mohli jít pohodlněji po cestě a celou dobu jsme šli pod ní, ale bohužel jsme ji neviděli. Je horko a baťohy už pěkně řežou do ramen. Už jsme poměrně dost vysoko a začínají krásné výhledy. Kolem druhé hodiny přijdeme k nádhernému  jezeru Karagol ve výšce 2.650m n.v.  a zde se rozhodneme postavit stan.

Zdolání Mt. Medetsiz necháváme na druhý den a po zbytek dne jen prolézáme okolní kopce a hledáme nejlepší nástup na zítřek. Potkáváme tu pár domorodců a ti nám radí kudy nahoru.

Na troše dříví si uděláme naše jediné teplé jídlo v horách a brzo jdeme spát. Ještě v noci nás probudí hluk a ráno zjišťujeme, že máme nové kamarády. Přijelo pár Turků a si sem nachytat ryby. My necháváme stan u nich a jen s malými baťůžky vyrážíme zdolat Mt. Medetsiz. Po pěti hodinách jsme nahoře. Nádherný pocit a v 3.500m jsme oba poprvé. Fotíme a pózujeme.

Zpátky u stanu jsme už jen za tři hodiny sestupu a po krátké poradě se rozhodneme krátce odpočinout a ještě ten den dojít co nejblíže k hlavní silnici a chytit stop. Pěšky ujdeme asi 20km a pak nám pomůže další stop kolem půlnoci dosáhnout hlavní silnice. Podaří se nám chytit další stop (tenhle bohužel placený) a ten nás doveze do města Alanya. Dolmušem se přesunem jen o pár kilometrů dále, ale pořád jsme několik stovek kilometrů od Olymposu, kde se máme s holkama potkat v poledne. Nejlepší bus jede kolem čtvrté hodiny ranní a v jednu hodinu odpoledne vysedáme v Antalyi. S holkama jsme v kontaktu přes sms  a spicha si dáváme na parkovišti dolmušů v Olymposu. Když tam asi kolem třetí hodiny dojedeme místním dolmušem, u pokladny k pláži nikde nikdo. Píšu a volám Verče, ale dočkám se jen sms: „Jste blbe! Bezte na parkoviste k mori! Nebudeme hledat zadnou vratnici. Je tady konecna dolmusu! „. Nakonec se potkáme na pláži. Holky čekaly na parkovišti dolmušů, ale   v jiné vesnici. Smějeme se té sms a jsme rádi, že jsme se konečně potkali…

Neděle 17.9. 2006

Ráno vstáváme v 10:00 a rychle pospícháme na snídani, která končí v 10:30. Pan domácí nás uviděl a očividně s námi už nepočítal, protože ze 10 minut přiklusal z obchodu s ekmekem. Poté jdeme ještě na chvíli k moři, musíme totiž brzy odjíždět směr Olympos, kde máme sraz s klukama. Poprvé, kdy jsme samy vyrazily k moři bez doprovodu. Dotěrný Turci nás vždycky chvíli pozorují z  povzdálí a pak postupně přicházejí si s námi povídat….(what is your name?, where are you from?, do you want to drink?). Každých 15 minut to zkoušejí další a další. Ještě, že po 2 hodinách musíme odejít.J V 15:00 máme sraz s Recepem, který nekompromisně trvá na tom, že nás taxíkem vyprovodí až na Olympos. Za 30 minut jízdy nás taxík doveze na parkoviště, kde máme mít sraz s Rádiem a Joshuou. Loučíme se a děkujeme za pomoc. Kluci nám posílají sms, že jsou na místě. Rozhlížíme se, ale nikoho nevidíme. Další sms od kluků, že čekají na vrátnici. Verča už naštvaně odepisuje, ať přijdou za námi na parkoviště, že žádnou vrátnici hledat nebudeme. Po 2 minutách zjišťujeme, že nečekáme v Olymposu, ale v asi kilometr vzdáleném CiraliJ (tímto se dodatečně omlouváme klukům). Bereme tedy krosny na záda a dáváme si to pěšourem do Olymposu. Další sms od kluků, že jsou na pláži, sejdeme tedy na pláž a ťapkáme. Cca po 50ti metrech vidíme človíčky s obrovskými krosnami. To nemůže být nikdo jiný. Poznáváme Joshuu a Rádia. Pískáme a křičíme na ně. Merhaba…povykujeme. Zpocení a vyčerpaní usedáme do příjemné open  restaurace, kde si objednáváme Efes a elma çay. Joshua s Verčou jdou na průzkum penzionů  a já s Rádiem si zatím vychutnáváme zralá granátová jablka, která nám donesl majitel restaurace. Olympos je v podstatě „osada“, složená jen z tzv. tree houses – stromových domečků postavených na „kuřích“ nožkách. Nejlevnější ubytování nám nabízejí v Yakamoz Pensionu za 17,5 YTL za osobu se snídaní a večeří. Jednohlasně se shodujeme, že to bereme  a také na tom, že na tomhle klidném místečku zůstaneme o den déle a víc si odpočineme. Na Chimaeru si dáme výšlap zítra. Takže se ubytujeme a usedáme si do přístřešku s matracemi a kulatým stolem uprostřed. Ve 20:00 se podává večeře…. mňam… mlaskáme si. Kluci natěšení na moře dávají noční koupačku a já s Gapi se přesunujeme do hajan.