Den, kdy je nebe otevřené

Je ráno a já se loudám uličkami Bhaktapuru. Muži vyrábějí  jakési dřevěné konstrukce, ženy je sledují a děti loudí fotku, za každým rohem slyším vysoký rozesmátý hlásek: „Helou, one foto!“ Postaví se mi do řady a já je cvaknu, znovu a znovu… Stavba pokračuje a svázané bambusové tyče jsou postupně obalovány křiklavými hadry a třpytivými mincemi a provazy. Na konstrukci ještě přibude zarámovaná fotka, legrační obrázek a na vrcholku stojí deštník. Zvláštní kombinace. Vyfotím partu prťousů a jdu dál. Zde už přivazují na ony mohylky provazy a čtyři muži si to celé položí na ramena, rodinný průvod se dává do pohybu. Pokouším se je následovat, ale ztrácí se mi v některé ze středověkých uliček.

Dnes je v Nepálu festival a já se konečně poprvé procházím městem téměř nepovšimnuta. Turistické obchody jsou zavřené, nikdo se mi nesnaží prodat koberce, flétny ani tygří mast, dokonce i vtíraví „průvodci“ na hlavním náměstí Durbar si dnes vzali volno! Dětem samozřejmě neuniknu, jsou prostě všude a pořád. Nikdy jsem neviděla tolik dětí a „bohatá bíla madam“ s fotoaparátem je pro ně snadným cílem. Fotím, jak mi přikazují, jen od některých dostanu vynadáno, když tomu prckovi nezaplatím nebo mu nedám propisku či čokoládu, o kterou si bez ostychu řekne.

Nejširší nabídku průvodců a map Nepálu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Kraví festival

Festival Gai Jatra se slaví každým srpnem (případně v září) zejména ve třech bývalých královských městech – Kathmandu, Patanu a Bhaktaburu. Vybrala jsem si Bhaktapur, protože je z nich nejkrásnější a také nejklidnější. Centrum je uzavřené pro veškerou dopravu, takže člověk unikne kathmandským přecpaným ulicím plným smogu a zmatku. Gai Jatra v překladu znamená něco jako „Kraví festival“ a je to jedna z nejoblíbenějších tamějších slavností. Každá rodina, které během roku zemřel někdo z příbuzných se účastní průvodu a vede ulicemi krávu (tu má znázorňovat ona barevná konstrukce, na které je pověšený portrét zemřelého). V ten den jsou prý dveře do nebe otevřené a kráva, pro hinduisty svaté zvíře, představuje žebříček, po kterém se duše zemřelého vyšplhá k věčnému klidu nebo k dalšímu převtělení.

Lidí přibývá, před chvílí prázdné stupňovité schody vysokého chrámu Nyatapola jsou zaplněné barvami. Za to můžou hedvábná sárí krásných Nepálek. Shora vidím teď již velké procesí „krav“, dokonce jsem i zahlédla dvě skutečně živá zvířata, jsou to ozdobené a na kost vychrtlé kravičky. Pochybuji, že odměnou za účast v průvodu dostaly nažrat. Některé oltáře jsou ještě vybaveny bubínkem a rodinka zpívá jednoduché písně, jiní vedou bohatě nazdobené a až strašidelně namalované holčičky a další mají velké ďábelské masky a snaží se o tanec, což spíše vypadá jako neorganizované točení se dokola. Ulice jsou plné lidí, smíchu a jídla. Jindy žebrající děti se cpou bílými nanuky a holubi dnes také mají svátek, protože sochy, chrámy i kameny jsou konstantně obsypávány červenou rýží a jinými obětinami.

Najednou zpozorním, protože se ke mně blíží obrovský lidský šrumec. Kluci mají dřevěné klacíky a v pravidelných intervalech jimi o buší sebe. Zdá se, že jsou v úplné extázi. Rychle je fotím a uhýbám z cesty. Nedozvěděla jsem se účel tohoto „ klackování“, možná ani žádný nebyl, ale každopádně je to velmi bavilo, protože všichni chlapci vydrželi skotačit až do večera. Možná je to dobrý návod, jak ze sebe vybít agresivitu až do příští oslavy.

Den vtipu a satiry

Festival se slaví od té doby, kdy královně zemřel syn a ona propadla velkému smutku. Král Pratap Malla se jí pokoušel rozveselit, proto přikázal každé rodině, které zemřel někdo z blízkých, vyjít do ulic a účastnit se procesí se svou krávou. Takto se podělili o svá trápení a královna viděla, že není se svou bolestí sama. Lid prý také dostal za úkol královnu rozesmát, festival se tedy stal dnem vtipu a satiry, domnívám se, že něčím jako je náš „Apríl“.

Je již pozdě odpoledne, ale průvod jde dál, všechny krávy, tanečníci, hudebníci i klackotluci stále s radostí proudí městem po mně již důvěrně známé trase. Až kolem deváté večer se shromažďují všichni obyvatelé Bhaktapuru na náměstí Taumadhi pod chrámem Nyatapola, následuji je a čekám, co se bude dít. Za chvíli tam vpluje celé kraví procesí a krouží dokola. Napočítám něco kolem dvaceti pomníčků. Snažím se pořídit poslední noční snímky, Nepálci mi koukají na fotky a smějí se…

Byl to pěkný den, v Evropě by takový festival ale asi neprošel. U nás (ačkoliv se to mnohým nezdá) je vše perfektně propracované, hudební kapely nacvičují repertoár, šermířské souboje se podobají skutečnosti a různé amatérské divadelní soubory hrají profesionálně nacvičené hry… Tak tomu není v Nepálu, zde si prostě nasadí masky, dupou nohama a dav na ně vydrží s nadšením koukat celé hodiny. Je velmi hezké, jakým způsobem vzpomínají na své zemřelé, z celé smrti se stane jeden velký barevný obraz. Ti živí oslavují, zatímco mrtví jsou již na cestě dalšímu převtělení.