Probouzíme se do těch samých podmínek jako včera. Mlha, sněžení a spousty nového, mokrého sněhu.
Pomalu tedy balíme naše věci a vyrážíme. Mlčky, není moc o čem mluvit. Jen občas prohodíme pár slov, když si ujasňujeme kudy by mohla vést naše cesta. Jdeme hrozně pomalu. Boříme se, padáme. O tom, že vlečení sledu mi připadá jako tažení obrovské ledničky přes šutry, ani nemluvím.
Po hodině se střídáme ve vedení. Chvílemi se totiž zvedá hustá mlha a je vidět kam jít. Taky je pro mě malinko lehčí táhnout sled v prošlapaných kolejích a ne čerstvě napadaným sněhem. V kopcích tohle pravidlo ale stejně neplatí. Koleje nekoleje, těžkej, mokrej sníh dělá svoje a vlečení sledu představuje pěknou dřinu. Na věci ani nic nemění malinko se lepšící počasí. Je sice už aspoň vidět, kudy zhruba můžeme jít, ale náš postup je stejně tak pomalý, že těch deset kilometrů, které potřebujeme, dnes stejně nezvládneme.
Během oběda opět probíráme naše šance a dohadujeme se na posledním zoufalém kroku. Ze sledu vyložíme prakticky všechno jídlo a necháme si jenom tři dávky na tři dny, které nám zbývají do konce akce. Je to sice pěkný risk, v případě další bouře, která by nás na několik dní uvěznila ve stanu, by nám nezbylo nic jiného než hladovět, ale nic lepšího nás nenapadá. Nakonec zjišťujeme, že jsme si stejně moc nepomohli. Vlečení sledu nějak výrazně lehčí není a do toho se opět začíná kazit počasí. Balíme to. Za takových podmínek a tímhle tempem se nikam nedostaneme a čas na to sedět ve stanu a čekat až se počasí umoudří taky nemáme. Je to prostě příšernej pech.
Cesta zpět už moc záživná nebyla. Totálně se nám rozbilo další vázání, já si málem kvůli vlastní blbosti dolámal nohy, když jsem i se sledem slítnul z cca šestimetrového srázu mezi stromy a šutry, v údolí totální obleva a bláto… už nám to bylo jedno. Dva dny jsme strávili sušením všech věcí v hostelu ve Vossu a pak se přesunuli na zbytek pobytu do Osla – autobusem – přes plato vlaky díky velkému přívalu sněhu nejezdily.
Let domů, kritické komentáře na webu… ale taky třeba obrovsky povzbudivý telefonát od Vaška Súry, ať na to kašlu a ať to nevzdávám. Proto název Děkuju, dnešního (posledního) článku o Norsku. Vašku díky!
To samé platí i pro Antonína Kusbacha z Humi týmu, za jeho krásný email se stejnou podporou jakou mi vyjádřil Vašek, firmě Humi Outdoor, internetovým serverům Českénoviny.cz, Hedvábnástezka.cz, kulturnímu portálu bavte.se a nepochybně i všem, kdo nám drželi palce.
A nakonec díky i všem, kdo mě kritizují – ať už právem nebo neprávem, někdo dokonce i z jiných pohnutek – dáváte mi důvod to znovu zkusit a být lepší.
The end.
Hlavní sponzor expedice
Partneři:
