Jednou dopoledne o velké přestávce ve sborovně nastartoval můj náramek z lýka debatu o čarodějnictví.
Jednou dopoledne o velké přestávce ve sborovně nastartoval můj náramek z lýka debatu o čarodějnictví. Několik učitelů se mě nezávisle na sobě zeptalo, jestli ho mám jako ochranu před černou magií. Tady se ozdoby z přírodnin nenosí a když jo, tak si můžete byt jisti, že je to talisman, který má nositele ochránit před čárami a kouzly. Když jsem si ten náramek pletla, tohle jsem samozřejmě netušila, jen se mi líbilo červené lýko, které se tady používá na svazování dřeva.
Začali jsme se s Tobim ptát, jak se to tady s čarodějnictvím má: věří v něj i učitelé, nebo jen nevzdělaní lidé na vesnici? Jasné odpovědi jsme se nedobrali, zato spousty poznatků, jak se pozná, že se vás někdo pokouší očarovat. Když se vám například zdá, že vás někdo krmí masem. Je to naprosto jasný signál, že vám ten někdo chce ublížit pomocí magie. Pokud se vám stane, že se ráno probudíte na zemi, není to jednoduše proto, že jste spadli z postele. To vás nějaký čaroděj ve spánku z postele sundal, aby si mohl lehnout místo vás a vyspat se s vaší ženou. Na internátních školách se taky často vyskytuje “scooner girl”, vyznačuje se tím, že chodí v noci po pokojích, děti slyší její kroky, ale nikoho nevidí. Nejlepší obrana je začít se modlit. Když se ale zeptáte: a ty na tohle osobně věříš? Následuje většinou je smích a dotazovaná osoba se nějak vyhne přímé odpovědi.
V Africe neexistuje přirozená smrt
Každé pondělí je ráno v 6:30 ve sborovně porada. Řeší se, co se bude ten týden dít výjimečného, co se musí udělat, co se mělo udělat minulý týden a proč se to neudělalo. Většinou je to celkem nuda. I minulé pondělí začala porada jako obvykle, polovina učitelů přišla pozdě, řešily se nezáživné věci. Jako poslední dorazil učitel matiky Muleja. Ředitel se už nadechoval, že ho napomene, ale Muleja mu s očima na vrch hlavy skočil do řeči a začal vyprávět něco v tonga. Učitelé mu připomněli, že oficiální jazyk školy je angličtina a on tedy přešel do angličtiny a s děsem v hlase vykládal, jak se mu zdálo, že k němu v noci někdo přišel a začal na něj tlačit. On mu přesně viděl do tváře a poznal ho, ale kdo to byl nám neřekl. Vše uzavřel tím, že pokud zítra zemře, ať se nedivíme. Několik učitelů se tomu nervózně zasmálo, bylo vidět, že většina tomu přikládá celkem velkou váhu, ale nechtějí to říct naplno, aby se náhodou neztrapnili.
O velké přestávce se ve sborovně nemluvilo o ničem jiném. Učitelé nám vysvětlili, že v Africe neexistuje přirozená smrt, pokaždé když někdo zemře, je to proto, že na něj smrt někdo přivolal. Když tedy někdo zemře, jdou jeho příbuzní konzultovat “ngangu”, což je jasnovidec nebo čaroděj, který jim řekne, kdo za smrt může. Někdo se s tou informací spokojí, někdo pak jde k dalšímu čaroději, který “vraha” začaruje, aby zemřel taky. Jak jde tohle dohromady s křesťanstvím vám nikdo nevysvětlí. Jisté je, že většina lidí věří v obojí, jen někteří víc v jedno a jiní víc v druhé.
NA návštěvě u paní čarodějnice
Když jsem se vyptávala, jestli se i v okolí Masuku praktikuje čarodějnictví, několik lidí mi shodně potvrdilo, že ta stará paní, co bydlí za klučičí ubytovnou je čarodějnice a že se jí většina učitelů bojí. Prý jednou přišla do sborovny, když tam byla nějaká porada a řekla, že jsou na ni všichni učitelé krátcí a že když se na ně podívá vidí skrz ně zeď. Nemluvila jsem ale s nikým, kdo by u toho osobně byl. Taky prý občas spí venku pod širákem, ale nikdo s kým jsem mluvila jí zase osobně neviděl. Já tuhle paní potkávám a vždycky jsem se s ní pozdravím v tonga. Myslela jsem si, že je to jedna z místních, která neumí anglicky. Nedávno jsem ale zjistila, že umí anglicky líp než někteří studenti a tak jsem se rozhodla, že se o ní musím dozvědět víc. Když umí tak dobře anglicky, nemůže to být jen obyčejná vesničanka, musí být vzdělaná. Vypadá minimálně na 70, takže určitě pamatuje koloniální časy! Začala jsem být hrozně zvědavá. Když jsem se s ní potkala zase u školy, dala jsem se s ní do řeči a dohodla jsem se s ní, že k ní přijdu na návštěvu. Na návštěvu k čarodějnici!
Seděla jsem u ní nejméně dvě hodiny. Paní “čarodějnice” je dcerou misionáře, který přišel s britskými metodisty ve dvacátých letech z Jihoafrické Republiky zakládat v Zambii kostely a školy. Když přišli do Masuku, lidé tady ještě neměli žádné oblečení a neznali mýdlo, a tak jim misionáři rozdávali bílou a černou látku, aby nechodili nazí, a vysvětlovali jim, jak se mýt. Postavili tu kostel a školu. Kostel už tu nestojí, jsou z něj vidět jen základy v sadu za ředitelnou (byla to pro mě novinka, hned jsem se tam šla podívat), některé původní budovy školy tu ještě jsou, i když notně přestavěné. Ta stará paní se vzdělávala v misijních školách a je bývalá zdravotní sestra. Jak dcera misionáře a bývalá zdravotní sestra může být čarodějnice? Ale jak se vlastně pozná čarodějnice? To my tu nikdo neřekl.
Čím víc toho vím, tím víc toho začínám kolem sebe vidět. Ty kameny složené do kroužku na chodníku před školou, hrály si tu děti, nebo to něco znamená? Ještě se mi v životě nezdálo, že by mě někdo něčím krmil, natož masem, ale jsem si jistá, že tady v Zambii se mi to určitě zdát bude, prostě abych měla o čem přemýšlet. Když jsem se vrátila z návštěvy u “čarodějnice”, měli jsme večeři a já skoro nejedla, protože mi bylo nějak špatně od žaludku. Jindy bych to přikládala tomu, že jsem splácala spoustu věcí dohromady. Teď jsem si říkala, jestli to náhodou nebylo tou návštěvou. Příště se budu modlit, než k ní půjdu.
