Po šílené noční cestě z Vientiane do Luang Prabangu se v šest ráno po částech vysypáváme z busu. Pomalu skládáme různé části těla k sobě tak, abychom zase mohli fungovat, a rozhlížíme se po setmělém autobusáku. Zkusmo nahazujeme otázku na bus do Huay Xai. Kluk za přepážkou ukáže kamsi za boudu. No jo, skutečně tam stojí bus, který ve Vientiane parkoval vedle toho našeho. Odjíždí za 5 minut.
Přeci nejsme magoři, abychom po dvanáctihodinovém natřásání chtěli pokračovat. „Dobře chlapče a v kolik hodin jede další?“ Kluk na nás nechápavě zírá a pak z něj vypadne: „Další jede v neděli.“
„Jak v neděli? Vždyť dneska je čtvrtek!“
Prostě busy do Huay Xai jezdí v úterý, ve čtvrtek a v neděli. Teď zase vyjeveně zíráme my. Chlapec na nic nečeká a běží autobus o chvíli zdržet.
„A co čluny? Kdy jezdí do Huay Xai čluny?“
Získáváme poněkud neuspokojivou, i když asi pravdivou odpověď: „Speedboat jede dnes za 30 USD na osobu. Snad.“
Na pomalé čluny se už radši ani neptáme. Kupujeme lístky a mastíme k autobusu. Ten má na střeše dvacet motorek, jakési pytle a krabice a uvnitř je zadní část zaházená dalším zbožím. Krosny nám přihodí na hromadu a my vyfasujeme místa vzadu. No potěš. Podle toho kluka to pojede dalších 12 hodin. Jedinou útěchou je, že bychom ve Huay Xai mohli být při troše štěstí ještě za světla.
Muka v autobuse
Cesta do Luang Nam Tha je více po asfaltu, ale po předchozí jízdě je to stejně nekončící utrpení. Katka alespoň na chvíli upadá do polovičního komatu, ale kluci nezamhouří ani oka a vychutnávají si svého kozla naplno. Místo okna je překližka, která se odchlipuje a bimbá Katku do hlavy. Když chytneme asi šestistoudevadesátoutřetí díru, po třistaosmdesátišesté zajišťujeme překližkové okénko a po dvěstěpatnácté měníme polohu přebrnělých nohou, máme toho už tak akorát. Cesta se ale spíš zhoršuje. Asfalt začíná místy chybět úplně a tak se na sedačkách meleme jako nudle v bandasce.
V Luang Nam Tha jsme sice ještě za světla, ale pánové řidiči nám dopřejí dvouhodinovou pauzu na místním plesnivém autobusáčku. Musí přeci vyložit těch dvacet motorek ze střechy. Když se opět konečně nalodíme, Tomáš jen lakonicky poznamená: „Těch dvanáct hodin to už asi nebude. Vyprší nám za dvacet minut.“ A my máme před sebou ještě dvě stě kilometrů.
Rezavá rachotina
Kousek za Luang Nam Tha zastavujeme. Řidič s pomocníkem spravují světla a my jen bezmocně zíráme na konec asfaltky. Dál už je cesta horší, místy žádná. Asi někdo ukradnul ceduli „Cesta uzavřena“. Stojíme tu jak před velkým rozhodnutím a sbíráme odvahu. Tiše přemýšlíme, jestli do toho čtyřicet let starého stroje dali Korejci náhon na všechna čtyři kola. Jinak jsme bez šance.
Řidič a pohůnci to ale vidí jinak. S vervou se pouští do zdolávání tratě pro offroadovou rally. Náhon 4×4 není – nevadí, my ho nepotřebujeme. Převodovka neřadí – nevadí, řadit nebudeme. Ukazatele neukazují – nevadí, koho zajímají nějaká čísla. My projedeme. Motor kvílí, plazíme se krokem, autobus se otřásá. Ale my snad projedeme. Není cesty zpět. Prostě musíme. Možná. Hm, uvidíme….
Vystupovat, tlačíme!
Po pár kilometrech začínáme věřit, že máme místo autobusu tank. Místní cesta však ještě neřekla své poslední slovo. Postavit nám do cesty třicetistupňové stoupání je docela zlomyslnost. Poháníme náš stroj silou vůle vpřed, ale stačí to jen do dvou třetin kopce. „Vystupovat panstvo. Zbytek kopce vyšlápněte po svých.“ Náš statečný stroj ale zůstává viset i bez naší zátěže jak velryba na suchu. Kluci navrhují tlačit. Zamítá se. Kdyby mu to nějak ujelo, tak není ani kam uskočit.
Řidič a pomocníci jsou ale již zasloužilí, i když neuznaní rally jezdci, takže je tahle prkotina nezaskočí. Po dvaceti minutách vyhopkají s autobusem přískoky až nahoru a můžeme pokračovat. Od vyjetí z Luang Nam Tha uběhla asi hodina a půl a ujeli jsme celých 15 kilometrů. No to bude tedy ještě jízda. Naštěstí dál už pokračuje jen standardní tankodrom a zcela normální oraniště.
Nekonečné oraniště
Cesta je dle průvodce „náročná, ale s podporou Asian Development Bank by měla být již dokončená.“ Tak to rozhodně ještě není. Zatím se na ní mohutně pracuje. Bagry, buldozery a těžké náklaďáky tu zatím vytvořily rigoly a hromady hlíny. Jednou tu bude určitě rovná dálnice, ale teď je tu takové malé cestovní předpeklí. Když zaprší, tak pár dnů neprojede vůbec nic. A když nezaprší, za každým vozidlem se zvedá obrovský oblak červeného prachu. Při pohledu na tu spoušť se modlíme, aby cestu opravovali po částech. Snad to proboha ti magoři nerozkopali po celé délce.
Bohužel ano. Veškeré naděje jsou marné. Poprvé zažíváme na vlastní zadek, co je to dvousetkilometrové staveniště. Čím více to s námi drncá, natřásá, klepe a poskakuje, tím víc je nám to už jedno. Je skoro půlnoc a my máme autobusového rallycrossu po krk a těšíme se zpět na pevnou zem. Po třiceti hodinách v busu se to nakonec podaří. Přežili jsme. Trochu nevěřícně stojíme na setmělém půlnočním autobusáčku a přemýšlíme, zda se nám za tři dny podaří přežít i cestu zpět.
