Opravdovým velikánem mezi cestovateli se stal Skot David Livingstone. Značnou část života strávil v Africe, kterou také důkladně prozkoumal. Dnes je znám zejména objevením Viktoriiných vodopádů.
LIVINGSTONE David (* 19. 3. 1813, Blantyre, Skotsko, † 1. 5. 1873, vesnice Čitambo, Zambie) – skotský cestovatel, misionář a lékař
Po dvacetiminutové plavbě z Kalai zahlédli jsme sloupy páry vystupující ve vzdálenosti asi pět nebo šest kilometrů z řeky vzhůru. Bylo jich pět; jejich bílé základny odrážely se jasně od temného pozadí zalesněného kopce, a jejich vršky zdály se splývati s mraky; a stávajíce se temnějšími, když zase padaly dolů, činily naprostý dojem kouře. Celý výjev je nevýslovně krásný; břehy řeky i ostrovy zvedají se pod vodní hladinou, jsou zdobeny lesním rostlinstvem všech barev a všech tvarů, a k tomu ještě za mé návštěvy mnohé stromy byly obaleny květy. Tam, přečnívaje vše ostatní, stojí velký rozložitý baobab, jehož každá obrovitá větev by dobře tvořila kmen mohutného stromu; a vedle něho chvěje se skupina něžných palem s jejich vějířovitými listy, odrážejícími se prstovitě proti nebi a upomínající nás svým exotickým zjevem na to, že jsme daleko od svého domova.
Pohled na „hřmící vody“, obrovské vodopády na řece Zambezi, jimž D. Livingstone dal jméno britské královny Viktorie, patřil k největším zázrakům přírody, jaké viděl skotský lékař a misionářpři svých afrických cestách.
V prosinci 1840 vstoupil někdejší přadlák David Livingstone, který s mimořádnou energií a sebezapřením nedávno skončil studia teologie a medicíny, na palubu lodi mířící přes oceán. Plavbou nejdříve k jihoamerickým a později k africkým břehům se naplňoval sen, který proměňoval v poslání – působit jako misionář v zemích, kam teprve vstupovali Evropané.
V osadě Mabotsa s ženou Mary
V Rio de Janeiru se nejprve dotkl (poprvé a naposled) jihoamerických břehů a teprve potom se loď, na které nastupující misionář cestoval, obrátila k jihu Afriky. S černým kontinentem se nejprve seznámil v Kapském městě, až konečně vystoupil v Port Elisabeth. S volským spřežením se vydal k misionářské stanici Kuruman v Bečuánsku (Botswana), kam dospěl koncem roku 1841. Na řadě výprav do širšího okolí se Livingstone seznamoval s prostředím, v němž začínal působit jako duchovní pastýř. V roce 1843 založil vlastní misii v osadě Mabotsa, kam si přivedl jako svou ženu Mary, dceru představeného kurumanské misie Moffata, jež se stala Livingstonovu neocenitelnou pomocnicí.
Setkával se s náčelníky i prostými příslušníky bečuánských kmenů, klidných chovatelů dobytka, ale i s bojovnými Zuluy. Na druhé straně fronty v nevyhlášené válce stáli bílí osadníci, afrikánští Búrové i Angličané, a Livingstonovým ideálem bylo smířit bojující strany a vytvořit ovzduší vzájemného respektování a společného soužití. Jako lékař se snažil pomoci místním obyvatelům překonávat jejich nedůvěru vůči evropským metodám léčení. Urovnání vztahů mezi Búry, anglickými kolonisty a původními obyvateli jižní Afriky měly sloužit dvě Livingstonovy výpravy do Transvaalu (1847, 1849). Idealista Livingstone však nemohl uspět a svou další činnost musel provádět v atmosféře napětí mezi jednotlivými skupinami žijícími v rodící se jihoafrické kolonii.
V první červnový den 1849 se D. Livingstone vydal na první velkou výzkumnou cestu. S dvaceti muži, stejným počtem koní a s osmdesáti tažnými voly vyjel z osady Kolombeng a po východním okraji pouště Kalahari se po cestě plné útrap dostal po dvou měsících (1. 8.) k jezeru Ngami (v dnešní Botswaně) a k řece, která svou zelení dávala na vědomí, že vnitrozemí Afriky netvoří pouze pouště.
Znovu ke kmenům v Kalahari
Cestu ke kmenům obývajícím severní okraj Kalahari zopakoval D. Livingstone v dubnu 1850, kdy se k jezeru Ngami vydal spolu se svou ženou a třemi vlastními dětmi. Chtěl pokračovat k severu, ale horečnaté onemocnění členů rodiny jej donutilo k návratu. Nevzdával se a roku 1851 zamířili Livingstonovi znovu na sever. Překonali vražednou žízeň i ataky spavé nemoci a dostali se na území obývané Makololy, které vedl náčelník Sebituane.
Zklamání z málo úspěšného misionářského působení spolu s nebezpečím, jež přinášel pobyt v Africe, vedlo Livingstona k rozhodnutí poslat rodinu do Evropy (23. 4. 1852). V Kapském městě začal sám připravovat novou výpravu. Na počátku června 1852 vyjel z nejjižnějšího města Afriky na sever – znovu do Kurumanu a na okraj Kalahari, kde tehdy žil kmen náčelníka Šešele (o dvacet let později se s ním sešel český cestoval ÚE. Holub).
V lednu 1853 opustil jeho sídlo a vydal se napříč pouští a po období dešťů se dostal k řece Čobe a do osady Linjanti, hlavního střediska Makololů (23. 5. 1853). Po měsících odpočinku u přátelsky nakloněného kmene opustil Livingstone jejich osady (23. 11.) a pokračoval do Evropany neprobádaných oblastí. Podél řeky Čobe se dostal k veletoku Zambezi. Proti jejímu proudu pronikl do portugalské kolonie Angoly (4. 4. 1854) a na pobřeží Atlantiku do Luandy, která v té době byla velkým přístavištěm využívaným obchodníky s otroky.
Objev „Hřmících vodopádů“
Pro Livingstona nebyla Luanda konečnou stanicí. Po nutném odpočinku se rozhodl pokračovat přechodem kontinentu po souši ze západu na východ. Přesunul se k ústí řeky Bengo (20. 9. 1854) a namířil k pevnosti Pango Andango, kde tehdy byly hranice portugalské moci na západě Afriky. V první den roku 1855 pokračoval se svými africkými průvodci k jihovýchodu a v srpnu 1855 se po obtížné a nebezpečné cestě dostal zpět k Makololům.
S novými průvodci vyrazil 3. listopadu 1855 na další cestu k Zambezi a podél jejího toku až k vodopádům, které místní obyvatelé nazývali „Hřmící vody“ a Livingstone je pojmenoval po britské královně Viktorii (v jejich blízkosti vzniklo roku 1905 město nazvané Livingstonovým jménem, dnešní Maramba). S početným průvodem nosičů, kteří dopravovali k Indickému oceánu slonovinu, sledoval Zambezi na východ, až 20. května 1856 dosáhl jejího ústí v Portugalci ovládaném Mosambiku. Jako první Evropan tak přešel černý kontinent napříč.
Po šestnácti letech se D. Livingstone vrátil 9. prosince 1856 do Evropy. Představil získané poznatky Královské zeměpisné společnosti a přednášel na nejrůznějších místech Anglie, kde se snažil získat finanční prostředky na novou objevitelskou cestu do Afriky. Získal postavení konzula v Quelimane (Mosambik) a zároveň jej britská vláda pověřila vedením výzkumné výpravy po východní a střední Africe. Ze všech stran dostával pocty a vyznamenání. Získal podporu ministra zahraničí a v únoru 1858 ho přijala královna Viktorie.
Do Afriky s celou rodinou
S královniným požehnáním odplul 10. března 1858 D. Livingstone znovu do Afriky. K početnému průvodu skotského cestovatele náležel i jeho bratr Charles a manželka s nejmladším Livingstonovým synem. Manželé se rozloučili po přistání v Kapském městě a setkali se teprve v roce 1860 v Tete na břehu Zambezi (Mosambik). Loď Pearl, na které Livingstone pokračoval v plavbě, zakotvila v květnu 1858 v Quelimane. Výprava, kterou vedl, se vydala kolesovým parníkem proti toku Zambezi, aby zkoumala tento veletok spolu s jeho přítoky. Na řece Shire objevila mohutné Murchisonovy vodopády a 16. září 1859 dospěla k jižnímu okraji jezera Njasa (Malawi). Po jeho prozkoumání pokračovala proti proudu Zambezi k Viktoriiným vodopádům a do střediska Sešeke.
Livingstone se vrátil do Tete a k pobřeží Indického oceánu, kde se dočkal na konci ledna 1861 nového parníku Pioneer, na němž pokračoval ve svých objevitelských cestách. Na všech stranách se setkával s projevy otrokářství. Nacházel vypálené vesnice s nezakrytými stopami po řádění otrokářů. Viděl města s trhy na otroky i transportní lodi, odvážející otroky za moře. Mnohokrát se přesvědčil o schopnostech Afričanů i o jejich přátelství, s nímž přijímali evropské cestovatele, pokud přicházeli v míru. Potýkal se s italskými a portugalskými obchodníky s lidmi i s koloniálními úředníky, kteří je podporovali. Osvobozoval otroky.
Na lodi Pioneer pokračoval skotský cestovatel v objevování afrického vnitrozemí. Po řadě týdnů, kdy členové jeho výpravy znovu zkoumali jezero Njasa (v září a říjnu 1861) se znovu vrátil koncem ledna 1862 do ústí Zambezi a s novou lodí Gorgona se vydal na výzkum řeky Ruvumy ve snaze rozřešit její souvislost s jezerem Njasa. V lednu 1863 se na další lodi (Lady Nyasa) znovu vydal k jezeru, které ho tolik přitahovalo.
Pro finanční prostředky do Londýna
Britská vláda přerušila Livingstonovy výpravy a skotský cestovatel se na Lady Nyasa vydal do Zanzibaru. Přeplavil se přes oceán do Indie a po pětačtyřicetidenní plavbě přistál v Bombaji. Zanechal zde Lady Nyasa a vypravil se do Londýna, kde přistál 20. května 1864. Znovu a ještě ve větší míře prožíval svůj triumf. Imperiální společnost přijímala skotského lékaře a misionáře jako muže, který pomáhal šířit britské koloniální panství a Královská geografická společnost oceňovala jeho bádání v oblasti jezera Njasa a řeky Zambezi. Získal však jen skromné prostředky na africkou výpravu a s nimi opustil v polovině srpna 1865 Anglii. Přes Rudé moře zamířil Indickým oceánem do Bombaje a 28. ledna 1866 přistál v Zanzibaru. Znovu se vydal k ústí Ruvumy, kde přistál v srpnu 1866 a přes potíže s průvodci pronikl k jezeru Njasa a řece Shire. Pokračoval na západ a koncem roku 1866 překročil nevysoké pohoří Mučinga.
Bez průvodců a s malými zásobami potravin Livingstone pokračoval jen s kompasem ve výpravě, jejímž cílem bylo objevit prameny Nilu. Překročil řeku Chambezi a 1. dubna 1867 došel na jižní břeh jezera Tanganjika. Pokračoval k jezeru Mweru, kde se na tři měsíce zastavil. V prvním listopadovém týdnu pokračoval s arabskými kupci jižním směrem a 18. července 1868 se octl u jezera Bangweulu. Vodní toky, které z něho vytékají, považoval za zdrojnice Bílého Nilu. S obchodní karavanou se dostal k severovýchodnímu pobřeží jezera Tanganjika. Silou vůle se nemocný a na kost vyhublý Livingstone dostal do přístavu Udžidži.
Po krátkém oddechu se skotský cestovatel vydal znovu hledat prameny Nilu. Přeplavil se na západní břeh Tanganjiky, aby se přesvědčil o směru, kterým teče Lualaba. Po dlouhém a obtížném putování dorazil v březnu 1871 do města Nyamgwe, střediska arabského obchodu s otroky. S hrůzou popisoval skotský pastor masakr, jehož se stal 15. července 1871 svědkem. O pět dní později se vydal se svým doprovodem do Udžidži, kam se vrátil po víc než čtvrt roce.
Posmrtný návrat domů
Evropa neměla zprávy o Livingstonových osudech a nevěděla ani, zda ještě skotský cestovatel žije. Vydavatel listu New York Herald J. Gordon Bennett proto vyslal svého zpravodaje H. M. Stanleye do Afriky. Americkému novináři, původem z Walesu, se podařilo po sedmi měsících (10. listopadu 1871) najít Livingstona právě v době, kdy se vrátil do Udžidži. Marně přesvědčoval Stanley Livingstona, aby se s ním vrátil do Evropy. Skotský badatel nepřestával doufat, že rozřeší otázku nilských pramenů. Společně se oba cestovatelé vydali v posledních prosincových dnech na východ. Došli až do města Tabora (v dnešní Tanzanii), kde se 14. března 1872 rozloučili.
Po dlouhém čekání, způsobeném obdobím dešťů, se Livingstone vypravil na jih, k jezeru Bangweulu. Věřil, že právě zde najde řešení problému, kterým se tak intenzivně zabýval, a domníval se, že prameny Bílého Nilu jsou mnohem jižněji, než je určil J. Speke. Přicházející nemoc, jež jej od března 1873 trápila, však skotského badatele příliš vysilovala. Přešel se svými průvodci Chambezi (21. 3.) a 27. dubna napsal naposled do svého deníku: Zcela vysílen, zůstávám, abych se občerstvil, nechám koupit kozu pro mléko. Jsme na břehu Mobilama. V první májový den 1873 dr. D. Livingstone zemřel ve vesnici Čitambo (na území Zambie).
Věrní cestovatelovi průvodci Sushi a Chuma přenesli jeho ostatky 15. února 1874 do přístavu Bagamoyo (na pobřeží Tanzanie). Odtud nastoupil britský badatel svou poslední cestu po moři do Anglie. Jeho rakev zaujala čestné místo ve Westminsterském opatství.
Encyklopedii světových cestovatelů vydalo nakladatelství Libri.
