Měl jsem na sobě rozervaný tričko a trenky, u kterejch mně upadl celej zadek, ze kterýho mně ostal jenom ten šev vprostřed. Chtěl jsem se převléci do něčeho kulturnějšího, protože jsem musel projít několika úřady v Puerto Obaldía. Sotva jsem se vlekl bahnitou stezkou, naštěstí jsem šel stále z kopce.
Ještě jsem ani nestačil dojít k prvním domkům a převléct se, když mě zadržely po zuby ozbrojený předsunutý policejní hlídky v maskáčích a pod namířenejma samopalama si mě odváděly na stanici. Z mnoha igelitů jsem unaveně vybalil pasy, zatímco jsem byl vyslýchán. Chtěl jsem, aby mě na noc zavřeli do cely, ale nebylo mně vyhověno.
Potěšila mě zpráva, že v Puerto Obaldía je Kolumbijskej konsulátní úřad, protože jsem potřeboval vízum. Policajti mě tam hnedka odvedli, byl to trochu trapas, protože jsem před paní generální konsulkou stanul s nahatou prdelí a celej zablácenej. Vždycky když jsem žádal o víza, tak jsem se převlékl do čistého trička s límečkem, které jsem si oblíkal jenom při návštěvě ambasád a konzulátů, tentokrát jsem ho měl plesnivý někde v báglu. Ale jak se zdálo, byla to docela pohodová paní, seděla zrovna v proutěným křesle na verandě před konsulátem. Říkala, ať přijdu zítra, až budu mít razítko z migración, že ona asi za půl hodiny zavírá a že mně dá vízum úplně zadarmo. Asi na ni ta moje holá zadnice udělala dost dobrej dojem.
Odpočinek mezi černochy
Puerto Obaldía je malá černošská vesnice na pobřeží Karibského moře. Jediné spojení se světem je letecky, po moři nebo stezkou džunglí, po které jsem přišel.V malém krámku jsem si koupil pečivo, banán a kokosovej ořech, kterej mně černošskej prodavač zručně mačetou zbavil slupky a podal mně bílou kokosovou kouli s ukrojenou špičkou, abych mohl vypít kokosové mlíko.
Přisedl jsem si na okraj betonového chodníku, kterej prochází vesnicí, k starejm černochům. Každej černošskej dědek měl malej vyhrávající tranzistorák, poslouchal muziku a díval se na moře. Vstřebával jsem pohodovou atmosféru a relaxoval po tom všem vypětí, co jsem měl za sebou. Žvýkal jsem kokosovej ořech a kousky plival žebravejm slepicím, které se hnedka seběhly.
Někde jsem četl, že Puerto Obaldía je nebezpečný místo, ale ani tato informace se nepotvrdila, místní černoši se zdáli bejt naprostý pohodáři. Jelikož mě poldové neubytovali, jak jsem předpokládal, tak jsem si našel místo v opuštěný ruině na pobřeží. V noci mě pořádně prohnal průjem, naštěstí jsem nemusel litovat trenek, který jsem tam nechal.
Od moře fučel silnej vítr, díky němuž mně trochu začal osychat spacák. Ráno jsem šel na migración, kde jsem dostal výstupní razítko a na Kolumbijském konzulárním úřadě vízum do Kolumbie, vše na počkání a zadarmo. Když jsem paní konzulce sdělil, že jdu pěšky do Acándí, tak zvážněla, naklonila se ke mně a šeptala, že vesnice Capurganá a Acándí jsou nebezpečná místa, která nejsou pod kontrolou kolumbijské armády a probíhají tam střety mezi armádou a guerrillou (něco jako partyzáni nebo vojenská opozice). Myslím, že se u toho rozbrečela. Nic mně však nemohlo zkazit radost z víza, které jsem dostal bez problémů a zadarmo.
Hranice Panamy a Kolumbie ( Střední a Jižní Ameriky)
Potřeboval jsem se dostat do Acándí, což je přímořské městečko s pravidelnou lodní dopravou do Turba. Z Puerto Obaldía jsem vyšel po stezce popsané v průvodci. Asi po dvou hodinách chůze po rozbahněné stezce jsem došel na kope, na jehož vrcholu byl hraniční kámen Panamy a Kolumbie jako jediná značka upozorňující cestovatele na probíhající hranici. Vychutnal jsem si ten vzrušující okamžik, kdy jsem vstoupil na další kontinent a těšil jsem se na to, co mě čeká cestou na Ohňovou zemi. Jednou půlkou jsem seděl ve Střední a druhou v Jižní Americe, co víc jsem si mohl přát?
Došel jsem do vesnice Capurganá. Bylo mně dost mizerně, přespal jsem v plesnivým mokrým spacáku pod stromem, kde mě žrali celou noc mravenci. Ráno mě svědilo celý tělo, s hrůzou jsem zjistil, že mám po sobě snad několik tisíc klíšťat, jedno klíště vedle druhého. Seškrabával jsem si je nehtama, nic jinýho jsem nemohl dělat, měl jsem z toho hodně mizernou náladu. Říkal jsem si, že kdybych dostal nějakej zánět, tak mám tři specielní, velký antibiotický pilule, který mně dala Lída, a že jsou prej na všechno. Nic jsem z toho nedostal a ty pilule mě byly k prdu, protože je mám doma ještě dnes.
Stezka vedla několika malinkejma vesničkama a krajina byla řídce obydlená. Přesto jsem zabloudil, asi proto, že jsem nedával pozor a neptal se na cestu. Noc jsem trávil v dešti pod stromem ve smradlavým spacáku, nalítávaly na mě hejna komárů. Myslel jsem si, že hůř už ani nemůže bejt, protože jsem neměl nejmenší tušení, že příští noc budu trávit ve vnitrozemí Kolumbie v horách mezi městy Turbo a Medellínem v rukou gerrilly nebo nějakýho drogovýho kartelu.
Nejširší nabídku průvodců a map Kolumbie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Ve vesničce Acándí
Ráno jsem pokračoval po pastvinách, vůbec jsem nevěděl, kde vlastně jsem, ale naštěstí jsem narazil na jezdce na koni a k mé radosti jsem se dozvěděl, že jsem 20 minut od Acándí, a naposled jsem přebrodil přes řeku. Acándí je větší vesnice s kostelem, několika krámky, pekárnou, turistickejma hospůdkama a po gerrille ani stopy. Zjistil jsem, že loďka do Turba jede za hodinu. Rozměnil jsem si pár dolarů a v pekárně jsem si koupil pár chlebů a několik sklenic mlíka.
Před jednou hospůdkou jsem se dal do řeči s Argentincema a říkal jsem jim, že cíl mojí cesty je právě Ohňová země v Argentině, a jeden Argentinec jménem Pablo mně říkal, že jezdí s kamiónem z Buenos Aires do Ushuaia (nejjižnější město na světě na Ohňové zemi). Tak jsme se domluvili, že mě nabere, jestli mě uvidí stát na cestě. Tři měsíce potom jsem se opět nacházel ve svízelné situaci, byl jsem asi 140 km před cílem mé cesty, stopoval jsem v chumelenici ve směru Ushuaia, když z opačně jedoucího kamiónu vyskočili dva chlápci, poznal jsem Pabla, bohužel jel do Buenos Aires, jinak bych se mohl svést přes 3000 km!
Plavba do divokého Turba
Když připlul otevřený člun, všimnul jsem si, že polovina cestujících blila. Při nastupování do člunu nám vojáci se samopalama kontrolovali doklady a nakukovali do zavazadel. Já jsem batoh naštěstí nemusel otvírat, všechno jsem měl plesnivý a smradlavý, v mém na cucky rozedraným batohu začínal proces, kterej měl hodně blízko ke kvašení. Ve člunu bylo několik na sebe namačkaných lavic a vzadu dva velký motory ovládaný kormidlem zepředu.
Moře bylo rozbouřené, hodně to s námi skákalo, jak jsme se velkou rychlostí hnali přes vlny. Asi v půli cesty se spustila průtrž mračen s bouřkou. Byl jsem zvědavej, jestli to v přístavním městě Turbo bude tak divoký, jak mně to popisoval kapitán nákladní lodi v Colónu, ale nikdo mě nepodřízl, tak jsem šel hledat imigrační úřad, kde jsem si nechal dát razítko do pasu.
Trochu jsem zautrácel za jídlo a vyrazil jsem na stopa směr Medellín. Po mnoha dnech jsem opět viděl jezdit auta, asfaltové silnice… Šel jsem hustým deštěm po silnici směrem na město Medellín, za chůze jsem mával na auta, provoz byl slabej, jedno auto za čtvrt hodiny. Byl jsem unavenej, nevyspalej, ale stejně jsem se pomalu ploužil směrem k nejjižnějšímu místu v Americe, tak jak jsem si to vysnil.
