Nedorozumění, které nastalo s mejma cestovníma pasama v policejní chýši ve vesničce Marraganti, nebylo vlastně prvním v Panamě.
Když jedu někam dál a vím, že budu často přejíždět přes hranice, beru si druhej nebo i více pasů. Většina víz je přes celou stránku a k tomu ještě vstupní a výstupní razítka a pasy se rychle plněj. V některejch případech je potřeba druhej pas, protože s razítkem v pasu jedný země nikoho nepustej do jiný, například Íránci a Siřani nevpustěj do země nikoho s izraelským razítkem nebo jakýmkoliv jiným důkazem o návštěvě Izraele. Před časy to taky platilo o Jihoafrické republice.
Když jsem přijížděl stopem z Kostariky do Panamy, používal jsem pas České a Slovenské federativní republiky přelepenej na Českou republiku, ale jenom v českém a anglickém jazyce, druhej pas byl čistokrevně českej a právě v něm jsem měl panamská víza. K udělení panamského víza mně pomohlo vízum USA, které jsem již měl, alespoň tak to bylo uvedeno v informacích na konzulátě v San Salvadoru v podmínkách pro udělení víza, kde jsem vízum dostal.
Všechno to je složitý a je potřeba trochu sledovat mezinárodní politickou scénu, aby člověk věděl, kdo komu strká hlavu do prdele, kdo je na ose zla a podle toho jednat. V USA jsem třeba zase nevytahoval pas, se kterým jsem prostopoval Írán a Pákistán.
Vsuvka do specielní kapitoly:
Nedorozumění, které nastalo s mejma cestovníma pasama v policejní chýši ve vesničce Marraganti, nebylo vlastně prvním v Panamě. Následuje opis z deníku o překročení hranice do Panamy:
27.1.96
Opět jsem šel dlouho pěšky a stále jsem za chůze stopoval, až mě nabral mladej chlápek v osobáku. Projížděli jsme ananasovejma lánama. Vystoupil jsem ve vesničce jménem Buenos Aires, všude kolem ve stáncích prodávali ananasy, které se právě na polích sklízely, ale já jsem měl pouze peníze na výjezdní úplatek, tak jsem si nemohl koupit.
Neuvěřitelně dlouho jsem šel pěšky, snad několik hodin, provoz byl slabší a nikdo mě nechtěl vzít. Nakonec zastavila dodávka, pohodlnej ford s texaskou licencí. Uvnitř seděl veselej a přátelskej černoch, kterej říkal, že jede z New Yorku. Mluvil newyorským slangem a byla to příjemná změna ho poslouchat. Říkal, že je původem z Kostariky. Byl zajímavou osobností a dobře jsem se jeho řečma bavil. Pamatuji se, jak říkal: „Look my gray hair. What do you think, is it from age?, no man no, it’s from knowledge.“ A rozhovor, kterej byl spíš monologem, pokračoval celou cestu podobnejma hláškama. Projížděli jsme nádhernou krajinou, bylo to jako cesta botanickou zahradou a safari zároveň. Bylo nepříjemný horko, ale když jsem seděl v autě, tak se to dalo vydržet. Přes cestu nám přebíhali ještěři, o nichž jsem si myslel, že již dávno vyhynuli. Některejm na dýlku moc do dvou metrů nechybělo.
Konečně jsme dojeli na hranici, výjezdní razítko Kostariky mně šoupli do pasu bez čekání a poplatků, všechno se zdálo bejt OK. Vízum Panamy jsem měl v druhým pasu. Panamskej celník se zeptal, kde mám výjezdní razítko Kostariky, ukázal jsem mu první pas. Říkal mě, že ho musím mít ve stejným pase jako vízum panamský, tak jsem běžel do Kostariky (na celnici), kde mně řekli, že ho nemůžu dostat do jinýho pasu, než mám vstupní razítko.
Tak to šlo několikrát kolem, asi čtyřikrát jsem běžel mezi Panamou a Kostarikou. Začínalo to vypadat beznadějně, celníci naprostý tupci, nikdo z nich samozřejmě ani nekvák anglicky, uměli jen svůj mateřskej jazyk. Bylo příšerný vedro a já jsem běhal mezi Panamou a Kostarikou, hrbil se u okýnek, za kterejma seděli ty největší idioti Panamy a Kostariky se štemplama. Nedovedli pochopit, že když se mně zaplnil jeden pas, tak jsem začal používat jinej. Zkusil jsem požádat o vstupní razítko Kostariky do nového pasu, i kdybych měl znovu platit poplatek, chtěl jsem vstupní i výstupní razítko najednou, ale to mně nechtěli dát, protože jsem neměl výstupní panamský razítko. Pouze mně anulovali výstupní razítko ve starým pase. Rozhodl jsem se strávit zbytek života na celnici.
Nakonec mně Panamci řekli, že mě pustěj, tak jsem běžel na kostarickou stranu pro výstupní razítko, naštěstí to bylo jenom 500 metrů mezi celnicema. Na panamskej straně mně vzali oba pasy a sešívačkou je sešili k sobě. Vstupní razítko jsem dostal do starýho pasu, k tomu tam připsali, že vízum mám v novým. Nakonec se mě ten celnickej idiot zeptal, jestli jsem šťastnej. Celou tu dobu na mě můj řidič čekal, když jsem se mu omlouval, tak se jenom smál. Do auta ještě nabral mladej černošskej pár, potom nám vystříkali podvozek (asi proti slintavce s kulhavkou) a byli jsme v Panamě, kde jako peníze platěj americký dolary, i když jim říkaj Balboa a mince používaj panamský a americký zároveň. …………
Na cestě z Panama city do Yaviza jsem byl často zdržován předlouhejma policejníma kontrolama, kdy si všichni policajti chtěli prohlídnout každý vízum a razítko. Naštval jsem se a pasy jsem si zase odtrhl a tím jsem ty pitomí kontroly zkrátil na polovinu.
Konec vysvětlovací kapitoly
Zítra je taky den
Začalo malé vyšetřování, kdy jsem jim dal i druhej pas a musel vysvětlit, že hodně cestuji a tudíž potřebuji více pasů, jelikož se mně rychle plněj razítkama, což ostatně dokázaly i ty pasy. Taky jsem se jim snažil vysvětlit, proč jsem Čech a proč už nejsem z Československa. Poldové se zdáli být docela chápaví. Celej Československej a pasovej problém jsme odložili na ráno, i v pralese platí „ráno moudřejší večera“.
Dostal jsem dobrej čaj a nocleh v jediné zděné budově v celé vesnici, přespal jsem v bezpečí policejní cely, pro jistotu, aby se mně opravdu nic nestalo, mě ještě hlídal samopalčík ve vedlejší komůrce, ale spolu jsme se dohodli, aby se mohl taky vyspat, že se k němu nesmím na krok přiblížit a brát za dveře, jinak střílí. V oknech bylo pletivo, takže byl od komárů trochu pokoj, zato netopejři na mě pískali celou noc.
Ráno jsem byl pozván na snídani před policejní chýší, kde již policajti smažili nějaký placky a na ohni vařili krupicovou kaši, které říkali kréma. Začali mě přesvědčovat, abych nechodil do Puerto Obaldía, jak to je nebezpečný, kolumbijská mafie, zloději, pašeráci drog, ilegální zlatý doly, banditi, partyzáni, tygři a hadi a spousty nebezpečnejch zvířat. A že už tady měli cizince, kteří to chtěli projít, ale všichni se vrátili. Ptali se mě, jestli mám nůž, na což jsem jim popravdě řekl, že jenom lžíci.
Nůž jsem zahodil v USA, protože jsem se bál poldů, který mně při každý kontrole dělali osobní prohlídku a občas to vypadalo jako v akčním filmu, když jsem ležel na zemi s roztaženejma nohama a rukama. A co budu dělat, když mě napadne tygr? Vysvětlil jsem jim, že se bojím víc lidí, a asi konečně pochopili, že se mnou nehnou. Když už jsem byl tak daleko, tak to by se mně těžko vracelo. Koupil jsem si od nich trochu čočky, kolínek, rýže a malinkou plechovku lančmitu. Jeden indián se mně nabídl, že mě někam za 10 dolarů doprovodí, což jsem odmítl. Vrátili mně cestovní pasy docela dost pomačkaný, asi jak se o ně tahali, když si večer prohlíželi razítka při světle svíček.
Přes brody dál
Při odchodu jsem zaslechl, jak si mezi sebou povídaj, že to stejně neprojdu a že se vrátím. Od vesničanů jsem si nechal ukázat první brod, ptal jsem se, kolik tam je vody, ukázali po krk. Svléknul jsem si všechny věci, doklady zabalil do igelitu a všechno strčil do batohu, na nějž jsem si taky uvázal zablácený boty. Batoh jsem si dal na hlavu, a pomalu jsem začal brodit 14 m široký koryto řeky, jejíž voda mně vystoupala až po krk. Naštěstí tam nebyl silnej proud, jednalo se o přítok do řeky Marraganti nebo slepé rameno, ale musel jsem překračovat klády a roští, které leželo na dně.
Na opačným břehu jsem se začal bořit do hlubokého bahna. Když jsem se konečně vyškrábal na břeh, s úlevou jsem shodil batoh s hlavy, ohlédnul jsem se na indiána, kterej pozoroval celou moji akci z druhého břehu. Všimnul jsem si, jak uznale pokýval hlavou. Batoh jsem měl dost těžkej, díky spoustě momentálně nepotřebného oblečení, co jsem táhnul až z Aljašky, ale které jsem později potřeboval v Jižní Americe v Andách a na Ohňové Zemi, jako teplé oblečení, rukavice a čepice, které jsou v tropech k nepotřebě, a knihy, učebnice španělštiny, kterou jsem naposled otevřel v Guatemale, kde jsem si zaplatil týdenní kurz španělštiny, což se mně teďka hodilo ke komunikaci s domorodcema.
Pokračoval jsem bos po okraji řeky až k dalšímu asi 300 metrů vzdálenému brodu. Nebyl tak hlubokej, zato voda byla prudká. Svléknul jsem si i trenky, abych měl v proudu vody co nejmenší odpor. Když mně při posledním brodění začaly nebezpečně padat a mohl jsem si je jen těžko potáhnout, protože jsem držel batoh nad hlavou, tak jsem si představil, jak mně sjedou ke kotníkům, kde se zamotaj, a bylo mně jasný, co by následovalo: pád a unášení proudem nebo čekání na dně kalný řeky s batohem, než připluje krokodýl a odkousne mě od batohu.
Přiznávám, že při tomto brodění jsem se modlil strachy, proud byl silnej a nohy mně začínaly ujíždět po ostrejch kamenech. Dál jsem pokračoval po břehu řeky nahatej v tropickým lijáku, často jsem musel přebrodit stoupající řeku, která sice nebyla tak hluboká, ale proud byl prudkej, nohy jsem mě rozedřený od kamenů. Tak to šlo až do chvíle, kdy jsem opět brodil, ale musel jsem se vrátit, protože proud byl tak silnej, že jsem se nemohl udržet na nohou.
Nejširší nabídku průvodců a map Panamy (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Útěk před řekou
Několikrát jsem se pokoušel přebrodit, ale proud mě vždycky začal strhávat. Nemyslím, že bych se utopil, kdybych spadnul, ale možná bych přišel o batoh se všema věcma, včetně peněz a dokladů, ostal bych nahatej na pomezí Kolumbie a Panamy, uprostřed džungle s indiánama.. oni stejně choděj skoro nebo úplně nahatý.
Tak jsem ostal sedět na mokrým batohu v lijáku, uprostřed pralesa na břehu řeky. A najednou jsem zpozoroval, že voda v řece neuvěřitelně rychle stoupá. Zdálo se mně, že se hladina zvedla asi o metr za čtvrt hodiny, přesnej přehled o čase jsem ale neměl, ani jsem nevěděl, kolikátého vlastně je, v pralese není potřeba. Voda se začala blížit k okraji koryta, trošku jsem zpanikařil a začal jsem se v panice prodírat džunglí, která je ale bez mačety nepropustná. Nevěděl jsem, co dělat, začal jsem si vyhlížet strom, na kterej vylezu. Snažil jsem se dostat co nejdál od řeky, i když to nemělo žádnej smysl, protože jsem byl na rovině.
Nečekané hody
Dostal jsem se až do vysekaný plantáže palem platanosů, kde jsem mezi hnijícími trsy platanosů našel pár dobrejch kusů, hned jsem je snědl, protože jsem měl hlad. Trochu jsem se uklidnil a začal jsem se vracet k řece. Zdálo se mně, že se hladina řeky zastavila na stejný úrovni, koryto bylo plné kalný vody. Sednul jsem se na batoh a začal psát deník.
Za chvíli se objevili indiáni, v rukou nesli velký oválný tropický plody, který rozsekávali mačetou a prstama z nich vyďubovali dužinu, kterou jedli a přitom vyplivovali velký jádra. Jeden plod mně taky dali a říkali, že se jdou napít, já jsem měl taky žízeň, ale bál jsem se pít, abych neměl ještě větší průjem, než jsem měl. Když se vrátili, tak mně přinesli další plody. Jedl jsem je, protože jsem měl hlad, ale moc mně nechutnaly. Měly zvláštní chuť nasládlého blití, dost mě to kopalo. Ptal jsem se, jak se ty plody jmenujou, a čekal jsem, že uslyším nějaké neznámé jméno, ale oni mně říkali, že cacao nebo cocoa. A že jich tady roste hodně, že jich můžu sníst, kolik chci, ještě jsem jich pár do sebe natlačil, ale musel jsem to vícekrát polykat a začlo mě bolet břicho.
Asi za dvě hodiny jsme uslyšeli motor, blížila se piragua, která ale už byla plná indiánů a indiánek s nákladem. Ty tři indiáni, co byli se mnou, se chtěli taky nechat převést přes řeku, ale já jsem se už nevešel. Poznal jsem kormidelníka u motoru, byl to ten indián, co mě vezl do La Penita a už tenkrát mně nebyl sympatickej. Něco na mě hulákal, ať tam počkám, a sprostě nadával. Odrazili od břehu, byl jsem v klidu a snažil strávit a udržet ve střevech co nejdéle ty dužiny z kakava.
Když přepluli řeku na druhou stranu, vrátili se pro mě. Kormidelník na mě zase něco řval, rychle jsem nastoupil do kanoe a položil jsem si batoh napříč. Loďka byla tak úzká, že mně batoh přečuhoval na obou stranách, a jak s námi řeka houpala ze strany na stranu, tak jsem se bál, že bágl spadne do řeky. Ani jsem na něj neviděl, protože přede mnou seděla indiánka s roztaženým parapletem.
Vesnice Bajo Chiquito
Myslel jsem, že mě převeze jenom přes řeku, ale k mému překvapení mě zavezl až do vesničky Bajo Chiquito asi jeden a půl kilometru proti proudu řeky . Když jsme dopluli do vesnice, opět nás na břehu čekal houf dětí, jeden malej indiánek se při pohledu na mě, dredatýho bělocha, rozplakal, ale jinak si mě lidi moc nevšímali. Bajo Chiquito je vesnička o asi 20ti chýších na bambusovejch kůlech se střechami z palmovejch listů, basketbalovým hřištěm a maličkým krámkem. Po chvíli jsem začal komunikovat s jedním indiánem, dost možná to byl náčelník, kterej mně ukázal na prázdnou chýš na kůlech a ať si tam vylezu, že voda možná ještě stoupne. Všimnul jsem si, že i slepice měly kurníky na kůlech.
Hledal jsem pitnou vodu, ale viděl jsem, že indiáni nabíraj vodu z řeky. Bylo mně jasný, že tady mě průjem nepřejde. Otevřel jsem batoh a vyvanul z něj ukrutnej smrad. Myslím, že mně začínal kvasit, měl jsem ho už se všema věcma dost dlouho mokrej. A zrovna vylezl do mý chýše nějakej indián v mokrým a rozervaným tričku, protože právě přeplaval řeku. Rychle jsem všechno sunul zpátky do báglu.
Indoch mně říkal, že to je chýše jeho otce a že tam můžu přespat, za což jsem mu poděkoval. Dole pod mojí chýší začínaly ostýchavě přešlapávat mladý indiánky a ty nejodvážnější začaly šplhat nahoru. Brzy sedělo kolem mě asi patnáct nahejch indiánek, kochal jsem se krásami přírody, ale měl jsem trochu obavy, aby se s námi ta chýše nezhroutila. Ukazoval jsem jim pohledy a obrázky, co jsem měl s sebou, většina z nich ještě nikdy nebyla ve městě.
Večer se hrál basket a indoši přišli za mnou ať si jdu taky zahrát, což jsem odmítl. Dobře jsem si pamatoval, jak jsem se dal vyhecovat v Mexiku, ještě teďka jsem nemohl pořádně ohnout naražený prsty. Basketbal v Bajo Chiquito se bere dost vážně. Před zápasem se od každýho vybralo 0.10 dolaru a pak to začlo. Ještě že jsem se nedal přemluvit, asi bych se na míč mohl jen dívat a možná by mně vylítlo do trenek trochu tý dužiny s kakava.
Nejvíc se mně v Bajo Chiquito líbily ty polonahý mladý holky, škoda že mně v Nikaragui ukradli ten foťák. Šel jsem spát bez večeře, díky čemuž jsem v noci nemusel slézat z chýše, která byla asi 3 metry nad úrovní terénu. Některý chýše byly propojeny mostem, po němž ve dne běhaly malé děti. Přestože chýše nemaj stěny, komáři moc neotravovali, divil jsem se, že neslyším brek dětí nebo chrápání, byl perfektní klid ničím nerušených vibrací pralesa.
Indiánské obecenstvo
Můj první ranní pohled byl na řeku. Přestože pršelo, byla hladina řeky asi o metr nižší. Sbalil jsem se bez snídaně, poděkoval indiánům a vyrazil hledat brod, protože moje stezka začínala na druhé straně řeky. Když jsem byl asi v třetině řeky, tak mě začal strhávat proud vody, indiáni mě zvědavě pozorovali ze břehu. Musel jsem se vrátit, ptal jsem se, jestli tam někde není lepší místo na brodění, ukázali mně dál proti proudu. Spěchal jsem, protože stále pršelo a voda opět začínala stoupat.
Podařilo se mně přebrodit, ale měl jsem nahnáno, proud byl silnej a ujížděly mně nohy, asi 10 minut jsem se zmítal v proudu. Nemohl jsem se zase vrátit, protože jsem se trochu snažil předvést před indiánským obecenstvem, ještě že ta voda nebyla studená. Na druhém břehu jsem pokračoval bahnitou stezkou a jedl jsem banány a platanosy, který jsem nacházel kolem stezky. Během třech hodin chůze jsem přešel kolem třech chýší, ale nikdo nikde nebyl, až ve čtvrtý jsem narazil na mladou rodinu a konečně jsem se mohl zeptat na stezku. Ptal jsem se, jestli jdu dobře na Puerto Obaldía, na což mně indián řekl, že né, že se musím vrátit, že jdu opačným směrem. Každou otázku jsem několikrát opakoval, abych si byl jistej, že nedošlo k dorozumění.
Myšlenky na návrat
Potom jsem začal beznadějně bloudit, cpal jsem se banánama a platanosy, kterejch bylo všude dostatek, taky jsem nacházel různý bobule a tropický plody, o kterých jsem netušil, jestli jsou jedlý. Zkoušel jsem je jíst, někdy to docela šlo, jindy jsem je musel okamžitě vyplivnout, protože se mně obracel jazyk naruby.
Prodíral jsem se křoviskama, který mě rvaly vlasy, procházel jsem okolo gigantických stromů neuvěřitelnejch rozměrů, v jejichž korunách jsem viděl velký zavěšený ptačí hnízda. Džunglí se nesly skřeky opičích stád, řev divokejch šelem a pohvizdování ptáků. V pozadí všech zvuků zněly nepřetržité, hluboké vibrace džungle způsobené máváním křídel kolibříků, bzučením tisíců druhů hmyzu. Byl jsem obklopen neuvěřitelným množstvím mně neznámejch rostlinnejch druhů, každé sebemenší místo bylo plné života.
Většinu dne jsem bloudil v začarovaných kruzích, nečekaně jsem se vracel pořád na stejné místo, kde jsem již byl. Začínalo se mně zdát, že řeka musí téct opačně a že když jdu rovně, tak stejně přijdu, odkud jsem vyšel. Začal jsem malomyslnět a nevěděl, jak z toho ven. Četl jsem, že jiní cestovatelé chodili v kruzích celé dny. Bolelo mě břicho z těch pitomejch bobulí, vody, kterou jsem pil, přicházela únava, měl jsem toho dost a začínal jsem přemýšlet, že to vzdám, vrátím se do Colónu a pokusím se sehnat nějakou loď plující kolem severního pobřeží.
Správný směr
Začal jsem hledat cestu zpátky, ale stejně jsem neměl potuchy, kde vlastně jsem. Znovu jsem prošel kolem chýše, kde jsem se naposled ptal na cestu, prošel jsem kolem, aniž bych zastavil, a pokračoval dál, tedy v opačném směru. Myslel jsem, že se vracím do Bajo Chiquito. Po hodině jsem potkal indiány a ptal jsem se na cestu. K mému překvapení jsem šel dobře, směrem Puerto Obaldía. Řekli mně, ať se držím podle řeky a pořád postupuji nahoru arriba, arriba. Začala se mně vracet energie.
Opět jsem často bloudil, šel jsem banánovejma plantážema, který byly tak zarostlý, že při letmém pohledu jsem si ani nevšiml, že džungle je prosekávaná. Stezka často končila na břehu řeky, kde domorodci při sklizni nakládaj banány. Přecházel jsem nesčetné říčky a potoky, plazil se tunely vysekanými v hustém porostu. Když jsem opět došel k řece, tak jsem konečně na obzoru spatřil v mracích zahalené hory.
Přiblížil jsem se k místu, kde byla řeka sevřená mezi skály, které vytvářely jakousi bránu, což na první pohled vypadalo jako dost obtížná překážka. Před skálou jsem uviděl chýši na kůlech, narazil jsem na sympatické indiány a získával potřebné informace. Mimo jiné jsem se ptal na všechna ta nebezpečí, ilegální zlatokopy, šelmy…..indián se smál a říkal, že za jeho života tygr nikoho nesežral a zlatokopové jsou obyčejní lidé.
