Ráno jsem dostal nabídku, že můžu pokračovat dál po řece loďkou do vesnice Marraganti za 30 dolarů, ale rozhodl jsem se jít pěšky. Ptal jsem se na stezku a indiáni mě zrazovali od úmyslu jít pěšky do Puerto Obaldía, že se o to asi před 4 lety pokoušel nějakej Mexikánec, ale že se po 4 dnech vrátil. Vysvětlili mně, že musím projít vesnice Bihia, Kaleta a Marraganti. Sešel jsem k řece, přes kterou jsem se musel přeplavit, a čekal jsem na příhodnou loďku. Bylo mně dost blbě, asi jsem měl horečku, všechno se se mnou začalo točit, musel jsem si sednout na batoh. Bylo zatažený ráno, zeptal jsem se indiána, jestli bude dneska pršet, znalecky zachmuřil oko, podíval se k obloze a zakroutil hlavou, že rozhodně né. Nechal jsem se převést na druhý břeh řeky a hned jsem vyrazil po stezce džunglí, ještě jsem viděl poslední chýše ve vesnici, když se spustil tropickej liják.
Ztracen v džungli
Cítil jsem, jak se mně vrací síla a kondice, byl jsem plnej adrenalinový radosti v očekávání nastávajícího dobrodružství. Indiáni mně radili, ať jdu stále rovně, že džungle je plná různejch stezek. Jít rovně v hustý džungli, když stezka odbočuje, je holej nesmysl, asi po 15 minutách rychlé chůze jsem se ztratil a po dvou hodinách beznadějného bloudění jsem se rozhodl vrátit zpátky do vesnice, ale už jsem nemohl najít ani tu správnou stezku nazpátek.
Nemohl jsem se zorientovat, protože jsem byl stále obklopen bujnou vegetací, v džungli bez jakýchkoliv kopečků a výhledů. Do deníku jsem si začal dělat mapky stezek, kde jsem označoval ty, ze kterých jsem se vracel, protože většinou měly slepej konec. Cestou jsem mnohokrát uvízl dredatejma vlasama v trnitejch větvích.
Potkal jsem mladý indiánský kluky, kteří hledali stejnou stezku. Pokračovali jsme společně po stezce, která se opět rozdvojovala, indoši uhnuli doprava, což se mně nezdálo, tak jsem na ně volal, čemuž nevěnovali pozornost, ale protože jsem tam byl poprvé, tak jsem si myslel, že udělám líp, když se jich budu držet.
Džungle byla tak hustá, že jsem musel chvílema lézt po kolenou, stále pršelo, byl jsem skrz mokrej. Indiáni se mně ztratili, ale když jsem je asi po 10 min našel, tak se vraceli, že dál je řeka. Vrátili jsme se na rozcestí a pokračovali po stezce, kudy jsem chtěl jít již poprvé, brzy se kluci ztratili kdesi za mnou.
Asi po hodině jsem konečně dorazil do vesnice Bihia, kde jsem si v jednom ze dvou krámečků koupil sladkou tyčku, takovej pouťovej cumel, kterej tam ocucávaj všechny indiánský děti, potom jsem si dal ještě ´bolí´, což je zmrzlá obarvená voda v maličkým igelitovým sáčku. Ve vesnici jsem ještě viděl malou školu a hřiště na košíkovou. Dva indiáni, kteří zrovna vytlačovali mezi válcema šťávu z cukrový třtiny, mně ukázali, kde začínala stezka směrem Kaleta.
Vzhůru do další vesnice
Prodíral jsem se pralesem, nepřehledným bludištěm indiánskejch stezek, a snažil jsem se jít podle rad domorodců, ale brzy jsem opět začal bloudit. Do deníku jsem si podrobně popisoval stezku, kudy jsem prošel, a maloval jsem jednoduchý náčrtky trasy. Popisoval jsem každej orientační bod, jako mravenčí dálnice, které křižovaly stezky, z nichž některé byly široké přes půl metru, chýše domorodců a domorodce samotné, tůňky s ještěrkama, co běhaj po vodní hladině, kojící ženy v bambusovejch chýších,… dnes, když to čtu, tak se těm detailním popiskám musím trochu smát.
Kolem nohou se mně omotávaly plazivý rostliny, přes stezku si pavouci napnuli pavučiny, který se mně v rychlí chůzi lepily kolem obličeje, a spolu s potem tvořily lepkavej sajrajt, který mně skapával z obličeje. Později, když jsem si konečně všimnul obrovskejch pavouků v pavučinách, tak jsem si našel kus klacku, se kterým jsem ty pavučiny s obrovskejma pavoukama strhával. Brzy jsem zjistil, že chodím v kruzích, asi po dvou hodinách rychlý chůze jsem vždycky přišel na stejný místo, často z jiného směru…
Přemýšlel jsem, jak to vyřeším, na některejch místech vedla uzoučká stezka jenom tunelem vysekaným v naprosto neprostupným porostu džungle, plazil jsem se s batohem po čtyřech, často jsem uvízl za vlasy nebo batoh. Přes chronický obligátní průjem, kterej mě provázel (proháněl) na mé pouti, jsem byl docela ve formě, dokonce jsem pociťoval stavy, které bych asi nejpřesněji popsal jako adrenalinové opojení. Byl jsem uprostřed džungle daleko všeho nervování s dostáváním víz, celníků vymáhajících úplatky, obklopen tou nejživější prapůvodní přírodou, uprostřed domorodejch mírumilovnejch indochů, kteří žijou v souladu se zákony přírody.
Zachráněn
Seděl jsem na batohu a popisoval cestu, po mnoha hodinách rychlé chůze jsem byl opět již po několikáté na stejném místě a opravdu jsem nevěděl kudy dál. Přemítal jsem, jestli si mám velký klíště, který jsem měl přisátý na stehně, vykroutit doprava nebo doleva, když se odněkud vynořil indián s mačetou a puškou. Pozdravili jsme se a posunkem jsem se zeptal přírodního muže, jestli teda mám s tím klíštětem točit doleva nebo doprava, na což ho ten chlapík chytnul, utrhnul a cvrnknul za sebe a bylo po problému.
Indián mně vysvětlil, že musím jít na místo u řeky, kde jsem již byl, a počkat, až mě někdo převeze na druhou stranu řeky. Šel jsem přesně podle rady, terén jsem po těch bludnejch kruzích, který jsem tam nachodil, měl docela zmáklej. U řeky jsem našel chatrč na kůlech, sednul jsem si a čekal, řeka byla rozvodněná, od rána se ze zataženýho nebe valily šňůry tropickýho lijáku, a tudíž jsem neměl šanci ji s batohem přeplavat a musel jsem čekat, až mě někdo převeze. V chatrči nikdo nebyl, podle indiána se domácí měli vrátit až zítra.
Dočkal jsem se
Zrovna mě proháněl průjem nebo jsem sbíral planý mandarinky, když jsem uslyšel z řeky podivné zvuky, něco jako hekaní a plácání ocasem do vody. Myslel jsem si, že se tam pářej dva krokodýli, tak jsem se rychle běžel podívat. Uviděl jsem indiána, jak se drží stromu, který byl unášen rozběsněným proudem kalný řeky, snažil se dostat ke břehu a ukrutně u toho hekal.
Asi po další hodině čekání jsem rozeznal uprostřed vibrací a zvuků džungle vrčení motoru, běžel jsem k řece a čekal, až se v zatáčce objevila piragua loďka vydlabaná z velkého kmene se vzadu zavěšeným motorem, indiánskou osádkou a policajtem v maskáčích se sapikem na přídi. Když mě uviděl, nechal přirazit ke břehu. Opět jsem z igelitů musel vybalovat doklady a odpovídat na obligátní otázky. Požádal jsem o převezení na druhej břeh valící se rozvodněné řeky. Mé prosbě bylo vyhověno, a tak jsem hned mohl bloudit na druhém břehu.
Další řeka v cestě
Tušil jsem jedno, a to že musím proti proudu řeky do hor k pramenům řek k vodnímu předělu, abych se dostal do povodí Karibského moře. Ale většinou stezky nevedou podél břehů řeky a když, tak byly neschůdný díky rozvodněné řece. Řeky v džungli se neuvěřitelně klikatí, mají slepá ramena a přítoky, o kterých jsem neměl ani tušení, protože jsem neměl mapu a ani jsem ji nikdy neviděl, neměl jsem možnost žádného rozhledu, byl jsem obklopen bujnou vegetací a to všechno mně stěžovalo orientaci. Byl jsem závislej na radách domorodého obyvatelstva, po jejichž stezkách jsem se pohyboval džunglí, v několika případech jsem si téměř jistej, že mě posílali opačným směrem.
Na druhé straně řeky jsem našel opuštěnou chýši na kůlech a snažil jsem se pokračovat stezkou v banánové džungli. Viděl jsem ledňáčky a mnoho jiných druhů ptáků, které jsem předtím ještě nikdy neviděl. Brzy jsem se ztratil a nevěděl kudy dál, narazil jsem na další chýše z bambusů a palmovejch listů, ale všechny byly zrovna prázdný, domorodci byli na lovu nebo sběru plodů.
Došel jsem k dalšímu břehu řeky a nebyl jsem si jistej, jestli se jedná o tu samou nebo přítok jiný řeky. Dnes, když sedím nad výřezem z mapy, kterou jsem si později nechal okopírovat v hlavním městě Ekvádoru Quitu v SAE (jihoamerickej cestovatelskej klub se základnou v New Yorku), tak tuším, že jsem byl dost možná u soutoku řek Tuquesa a Marragantí .
Pozván do chýše
Některý místa a chýše mně začaly připadat dost podivně a strašidelně, stačilo by pár lidskejch lebek na kůlech a už bych ucvrkával strachy. Nakonec jsem v jedný chýši zastihl indiánku s malejma indiáňatama a mohl jsem se konečně zeptat na cestu. Cestou jsem sbíral platanosy, který se válely vyhozený v džungli – měl jsem docela hlad jelikož jsem s sebou nenesl žádné jídlo. Stezka pokračovala proti proudu řeky, která se začala vylévat ze břehů a zaplavovat džungli, celej den s přestávkama lilo.
U další chýše na bambusovejch kůlech, ke který jsem dorazil, jsem si připadal jako v scéně z hororu. A bylo mně jasný, že dál pokračovat nemohu, protože stezka byla zaplavena vodou. Pod chýší jsem viděl tři prasata, z nichž jedno, to největší prase, jaký jsem kdy viděl, leželo a chcípalo. Z cukajícího zadku se mu valila krev. To prase bylo tak tlustý, hlavně ta držka, tváře tvořily ohromný laloky a oči byly tak zarostlý sádlem, že skoro nebyly vidět.
V chýši byli dva přestárlí, strašidelně vyhlížející černoši, z nichž jeden měl zákal oka či co. Pozvali mě dovnitř, abych si sednul do chýše, kam jsem vylezl po stromu, v němž byly vytesaný zářezy. Ptal jsem se na to prase. Říkali mně, že mu dělali nějakou operaci, ale že asi dodělává.
Řeka se rozlila do džungle a bylo mně jasný, že nemůžu pokračovat dál. Aby řeč nestála, tak jsem začal černošskejm dědkům vyprávět, jak cestuji, že jedu z Aljašky na Ohňovou zemi, a jaká je zrovna teď zima a sníh na Aljašce a v Evropě (bylo zrovna osmého února).
Plavba na rozvodněné řece
Asi po hodině jsme v chýši zaslechli zvuky motoru a proti proudu řeky se pomalu probíjela vydlabaná kanoe. Začali jsme společně mávat a volat: „Uno viajero aqui“. Chvíli nám to dalo, než nás zaslechli. Kánoe s pěti indiánama přirazila ke břehu. Řekl jsem jim, že se potřebuji dostat do Marraganti, a začal vyjednávat cenu. Indián, co řídil loďku, řekl:“Usted es gringo….biente dollares“ „Biente es mucho“ odpověděl jsem, nakonec indoch zlevnil na 10 dolku, ještě jsem chvíli váhal, ostatní indiáni a černoši na mě kývali, ať to vezmu, že to bude v klidu „tranquilo“, a tak jsem po chvíli váhání kývnul a vyrazili jsme do boje s rozvodněným proudem řeky, v níž plavaly větve a kmeny stromů.
Často musel indián, co řídil, vytahovat motor z vody, aby vyprostil vrtuli od zaseklejch klacků a namotanejch lián a hadů. To nás potom často začal strhávat a unášet divokej proud řeky, kterej si s náma pohrával jako s kusem klacku. Byla to naštěstí ta největší loďka, se kterou jsem se v Dariénu plavil, měli jsme skoro celejch 8 cm rezervu nad vodou a indián, co řídil, musel mít dost zkušeností, obdivoval jsem jeho bravurnost a plně jsem se odevzdal do jeho rukou. Za tmy jsme dorazili do vesnice Kaleta, dva indiáni vystoupili na rozbahněnej břeh, kde již stály houfy dětí a pokřikovaly:“Gringo, gringo, groingo…“, což patřilo mně. S příjezdem každé kánoe se tvoří na břehu zástupy dětí.
V Marraganti
Potom jsme potmě pokračovali dál proti proudu, cestou jsem chytil rybu, co skočila do loďky, daroval jsem ji indochům. Obloha se vyjasnila a za svitu hvězd jsme dorazili do vesnice Marraganti – větší vesnička klasickejch bambusovejch chýší, s basketovým hřištěm, malou školou, dvěma malejma krámkama a policejní stanicí, poslední před Puerto Obaldía.
Nějakej indián, možná náčelník, mě odvedl na policejní stanici, (ale nejdříve se mě obezřetně zeptal, jestli mám papíry), což byla opět bambusová chýše, před ní malá stříška se stolem a ohništěma, která sloužila jako kuchyně. Všichni policajti byli mladí chlápci většinou indiánského původu. Byl jsem trochu překvapenej, když jeden z nich na mě zavolal: “Hola Martin!“ Byl to ten polda, co mě nechal převést přes řeku.
Následovaly spousty otázek a do Yaviza vysílali moje údaje z pasu, ale omylem jsem jim podal druhej pas, protože jsem měl dva cestovní platný pasy a k tomu každej z jiné země. (Zatímco jsem cestoval po světě, tak se moje vlast rozdělila na dvě vlasti, a tak jsem v první hospodě, na kterou jsem narazil po návratu ani svoje první piva nemohl zaplatit, protože jsem neměl kolky na bankovkách.) Vysílačku měli uvnitř chýše, přesně jsem nerozuměl, o čem se domlouvaj s policií v Yavize, ale hned jsem věděl, že nastal problém. Z kamarádskejch policajtů se obratem staly nepříjemný benga.
