Dao Khi neboli Opičí ostrov v oblasti Can Gio

Cesta na Opičí ostrov

Pouhých padesát kilometrů jihovýchodně od Ho Chi Minhova města se nachází chráněná krajinná oblast Can Gio, která byla v roce 2000 přidána na seznam UNESCO pro svůj ekologický význam. Území slouží jako ochrana proti erozím a tajfunům, je zdrojem palivového dříví i stavebních materiálů, a především absorbuje oxid uhličitý – z toho důvodu se místu přezdívá „zelené plíce“ města.

Pokud má člověk chuť odpočinout si od městského ruchu, který v Ho Chi Minhově městě panuje, je Can Gio výbornou volbou. Cesta autem díky nové dálnici trvá přibližně hodinu a půl a mezitím se člověk ocitne v úplně jiném světě. Čím více se vzdalujete velkoměstu, tím více se okolí proměňuje do jakési starodávné podoby, kde vás místo přeplněných ulic a mrakodrapů obklopují banánovníky, rýžová pole a slaměné domy, které místu dodávají ještě větší autentičnost. Doporučuji se po dálnici neřítit, ale místo toho trochu ubrat na rychlosti a kochat se nádhernou krajinou, která potěší nejednoho milovníka přírody.

Filmová krajina

Po hodině jízdy dorazíme k přístavu Pha Binh Khanh, kde se nalodíme na trajekt, který je již zaplněn motorkami i nákladními vozy a po pouhých deseti minutách plavby se ocitneme na druhém břehu řeky Nha Be a pomalu se přibližujeme k Opičímu ostrovu, kam dojedeme asi za půl hodiny. Asfaltová cesta je lemována mangrovníky, od kterých nemohu odtrhnout oči a chvílemi si připadám jako v pohádkovém filmu od Tima Burtona.

Při vchodu na území Opičího ostrova se nás ujímá místní průvodce s doporučením, ať si koupíme několik balení arašídů ve slupce, abychom se vyvarovali nepříjemnostem se zdejšími opičími obyvateli, protože se zde ukazuje, že přirovnání „být drzý jako opice“ je více než pravdivé (v některých průvodcích se nedoporučuje mít u sebe jídlo, ale tyto opice jsou již zvyklé na lidi a požadují jakousi náhradu, např. za Váš klobouk nebo fotoaparát, než se jim jej vůbec podaří ukrást).

Být drzý jako opice

Hned na samém začátku parku v altánku sedí zbytek průvodců, jejichž doprovod doporučuji všem, kteří s opicemi ve volné přírodě ještě nemají zkušenosti. Všude podél cesty vyspávají, poskakují nebo se navzájem obírají opice, a že jich tu je opravdu hodně. Také jsou u cesty klece s krocany a slepicemi, kterým jeden drzý makak přes díru v oplocení krade potravu a tváří se u toho velmi nenápadně.

Vzhledem k tomu, že není hlavní sezóna, a tudíž je zde velmi málo návštěvníků, je nás pět okamžitě zavaleno pozorností místních chlupatých drzounů a já jsem naprosto nadšená jejich zájmem, protože sleduji, že se vůbec nezajímají o nás, ale o ty arašídy, které ještě zabalené držíme v rukou. Je jich kolem nás najednou tolik, že nestíhám fotit. Jedna odvážná opice se příliš dlouho nerozmýšlí a rovnou skáče po mém bratranci a visí mu na kalhotách do té doby, než zakročí náš průvodce v zeleném klobouku á la krotitel zdejší troufalé zvěře.

Malí človíčkové

Pomalu se procházíme parkem a mě nejvíc baví pozorovat ty malé, roztomilé potvůrky, protože mi až moc připomínají některé z mých přátel a občas i mě samotnou. Sleduji práci jejich rukou při vzájemném čištění, společné hrátky i pře, usínající jedince na kořenech mangrovníků a opičku, která v puse okusuje stéblo trávy a u toho se škrábe na prstech u nohou. Mohla bych si je prohlížet celé dny a myslím, že by mě takto strávený čas jen tak nepřestal bavit.

Po chvíli dojdeme ke krmišti krokodýlů, což pro někoho může být zábava, a pro jiného zase léčba šokem. Z cestopisných dokumentů jistě všichni znají způsob, jakým krokodýli loví – v klidu, nehnutě leží na vodě, vytrvale číhají a pak v nečekanou chvíli chňapnou po své kořisti. Vy tam tedy stojíte s masem navlečeným na prutu a očekáváte, že po něm ihned lapne, když se mu potrava sama blíží k čelistem, ale kdepak, krokodýl si počká, až vás to čekání přestane bavit a v momentu, kdy už se chystáte nakrmit jiného jedince, vyskočí z vody (v ten moment zaječíte leknutím, čímž vyplašíte ptactvo do vzdálenosti tří set metrů) a polkne maso jako olivu a vy jen děkujete, že je mezi vámi tak vysoká zeď, jinak by si pravděpodobně pochutnal i na Vás.

Opičí modelka

Pokračujeme procházkou po parku, přitom posloucháme příběh, jak tu za války byla partyzánská základna Rung Sac a že oblast byla tehdy notně poničena a odlesněna použitím defoliantu agent orange, což již naštěstí není znát. Opice mi s každým krokem připadají stále drzejší, protože po mně skáčou a zezadu mě plácají po zadku, což ve mně vyvolává záchvaty smíchu, ale krotím se, abych je nepopudila ještě více.

Při odchodu si všímám opice sedící na plotě, a tak jí začínám fotit. Po každém cvaknutí spouště se zatváří jinak a já se rozchechtávám s takovou dětskou radostí, protože vidím, že na deseti záběrech má pokaždé jiný obličej, jako by to byla již zkušená modelka (a ani ty lidské kolikrát neovládnou více než jeden bezduchý výraz).

Ať už jste milovníky přírody nebo se zajímáte o historii, Can Gio je místem, kam si určitě udělejte jednodenní výlet při svých cestách po Vietnamu, protože je to velmi příjemný a nezapomenutelný zážitek (obzvlášť pro rodiny s dětmi), který mi při vzpomínkách vždy vykouzlí úsměv na rtech.

Nejširší nabídku průvodců a map Vietnamu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz