Další mrazivá noc v Ulánbátaru

Je pozdní odpoledne a slunce rychle mizí z blankytné oblohy za blízké posvátné pohoří. Velmi rychle se ochlazuje a rtuť teploměru se z běžné zimní denní teploty -15°C vydává ještě více směrem dolů. Ulánbátar („Rudý Bojovník“) se připravuje na další mrazivou zimní noc a spolu s přibývající tmou se město rychle halí do divného šedého oblaku.

Nomádská tradice končí na předměstí

V Mongolsku žije 2,6 mil. obyvatel, z čehož třetina žije v Ulánbátaru. Oficiální statistiky udávají počet obyvatel tohoto hlavního města cca 600 tisíc, ale díky migraci venkovanů za „lepším“ životem do Města v posledních 10 letech dosáhl skutečný počet obyvatel dle střízlivých odhadů spíše k jednomu miliónu.

Tato migrace přitom není nijak regulovaná ani regulovatelná, neboť společnost založená odnepaměti na pastevectví zaručuje Mongolům možnost libovolně se přesouvat a usazovat. Navíc vzhledem k rozloze mongolských území nehraje soukromé právo na půdutakovou roli jako v „přelidněné“ Evropě. To se sice v posledních letech mění – již třeba není možné postavit si ger(mongolskou jurtu) na hlavním náměstí – ale obrovské gerové oblasti se nadále nekontrolovatelně rozrůstají.

Dýmající gerový prstenec

Ulánbátar se skládá ze starých ruských sídlišť, dále převážně nekvalitní novozástavby a tlustého prstence gerů, resp. dřevěných „domů“, rozkládajícího se kolem celého Ulánbátaru. V gerech žije obrovské množství obyvatel – počet gerů a zmíněných „budek“ dosahuje 130 000!

Přestože Mongolsko nepatří dle OSN mezi skupinu nejchudších států světa, počet lidí žijících pod hranicí chudoby (tj. 1 USD/den) zde zůstává přes značnou rozvojovou pomoc velký. Poslední oficiální údaj z roku 1998 hovoří o 36 procentech.

V chladných zimních dnech a nocích, které právě teď začínají pomalu ustupovat jaru, si obyvatelé gerového prstence vytápějí svá chudá obydlí uhlím. V Mongolsku je ho dostatek a pro chudé obyvatele je cenově nejdostupnějším zdrojem tepla. Vzhledem k obrovskému počtu gerů se však Rudý Bojovník noc co noc halí do šedého pláště štiplavého jedovatého kouře ze spalování uhlí.

Nejširší nabídku průvodců a map Mongolska (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Kudy z kouře ven?

Situace je kritická a kvalita ovzduší nezůstává bez povšimnutí. Na místní politické scéně již nějaký čas probíhá debata, jak problém vyřešit. V postkomunistickém Mongolsku ale diskuse mohou trvat ještě dlouho (revoluce zde proběhla v roce 1990). Mezitím narůstají zdravotní problémy obyvatel hlavního města, jako jsou respirační a kardiologická onemocnění. Místní tisk uvádí, že počet onemocnění bronchitidou se u dětí zvedl 15krát.

Vytápění gerů uhlím, které v nízkých vrstvách atmosféry způsobuje až 90 % znečištění, představuje v dnešním Ulanbátaru hlavní hrozbu jeho obyvatelstvu. Uhelné elektrárny totiž již mají instalovány moderní odsiřovací technologie. Kvalitu ovzduší ovlivňuje také městská hromadná doprava, která se sice skládá částečně z trolejbusů, převážně však jde o staré autobusy ruské a české provenience. A svůj podíl má i velké množství starých aut poháněných nekvalitním benzínem.

S problémy vytápění gerových oblastí se snaží pomáhat jak mezinárodní neziskové organizace, vládní rozvojové agentury vyspělých zemí, tak místní pobočka Rozvojového programu OSN (UNDP). Některé rozvojové projekty se zaměřují na izolaci gerů, která by snadno mohla přinést rychlé pozitivní výsledky. Kvalitní izolace může snížit objem spáleného uhlí až o 60 %, což by mělo pozitivní vliv jednak na kvalitu ovzduší a zdraví obyvatel, ale především by se tak skrze sníženou spotřebu uhlí snížila finanční zátěž nejchudší vrstvy obyvatel, která gery obývá. Jednorázová investice do izolace geru činící 2000 amerických dolarů je však pro bežné lidi nedosažitelná a v rámci prostředků z rozvojové pomoci nelze pomoci všem.

Šance dětí ulice

Další černou můrou jsou ztráty při přenosu tepla trubkami ústředního topení. Ty vedou ze tří uhelných elektráren do paneláků po celém městě a díky zastaralé infrastruktuře se cestou ztratí až 20 % tepla.

Na druhou stranu je to právě tato neefektivita, která umožňuje přežít několika stovkám ulánbátarských dětí ulice. I člověk, který ve městě pobude pouze několik dní, záhy narazí na sirotky nebo „odložené“ děti, které stihl krutý osud života v ulicích města. Přestože v posledních letech (zřejmě díky globálnímu oteplování) nejsou zimy tak kruté, jak bývaly, běžné noční teploty klesají k -30 až -40 °C. V takových nocích je pro tyto děti jedinou šancí na přežití schovat se do podzemních „úkrytů“ velkoryse vytápěných trubkami ústředního topení. Každá věc má prostě své pro a proti a v rozvojových zemích to platí dvojnásob.