Další dny s Mateem

Japonská jeskyně

Dolů do jeskyně vedou nové schody se zábradlím. To zde prý vybudovali Japonci, kteří se sem každý rok přijíždějí modlit. Tu pohnutou historii téhle a ještě asi dvou dalších jeskyní na ostrově jsem popisovala. Japonci tak nějak cítí vinu za ty papuánské žena a dávají sem na Biak nějaké peníze jako odškodné.

Bird Park

Z jeskyně pokračujeme naší slimáčí rychlostí do ptačího parku. Tonda je z Matea úplně na mrtvici. On totiž před jakoukoliv zatáčkou nebo kopečkem strašně zpomalí, takže my musíme skoro zastavit, a pak se rozjede na svých 40 km/hod. V jednu chvíli se motá v roští vedle cesty, z čehož Tonda usoudil, že už jel tak pomalu, že mu to chcíplo, a teď se snaží zařadit jedničku. Taky si všimnul, že svítíme, a upozornil nás, že svítit nemusíme. Přitom si ale nějak zapnul blinkr a dalších dvacet minut stále blikal doleva.

Ptačí park byl fajn. Chudáci ptáci sice mají dost ubohé podmínky, ale zase se tu volně procházejí kasuáři (pralesní pštrosi s obrovskýma nohama) a taky jsme viděli rajky a to opravdu stojí za to.

Jedeme po silnici ještě kus dál až do Bosniku. Jsou tu nádherné pláže a korálové útesy. Zítra sem pojedeme šnorchlovat a piknikovat ale nejdříve si dopoledne najmeme na hodinu motorovou loď a půjdeme šnorchlovat k vraku letadla, který je nedaleko od břehu a podle Matea je ho možné vidět z hladiny. Zase se pouštíme na tenký led Mateova programu. Mateo nám nadšeně vypráví, že jeden jeho kamarád potápěč má motorovou loď a že ví, kde to letadlo leží, a že nás tam odveze. To jsem zvědavá, co se zase stane.

Na hotel jsme dorazili už za tmy. Jsem utahaná z celodenního programu a taky z Matea. Vlastně ještě dnes ráno jsme byli na téměř opuštěném ostrově a vstávali jsme hodně brzy. Jdu spát. Tonda ještě diskutuje se dvěma doktory o zdejší katastrofické situaci s malárií. Na Papui a zvlášť tady na ostrovech je největší výskyt malárie na světě a komáři zde jsou resistentní na antimalarika. Nikdo si s tím neví rady a ročně tady umírá hodně lidí. Tihle dva doktoři jsou z Jakarty a přijeli sem dělat výzkum. Hlavně nám nesmí nalítat komáři pod moskytiéru.

26.7. pondělí Výlet lodí k vraku letadla

Mateo přichází o 20 min později a omlouvá se, že jde pozdě, protože pozdě vstal. To má logiku. Jdeme k moři. Procházíme neuvěřitelně smradlavou rybí tržnicí. Směrem od tržnice k přístavu se táhne pás domečků a chatrčí na kůlech, jeden vedle druhého, uzounké uličky plné odpadků, které ještě moře nestačilo odnést. Tady někde Mateo bydlí a sem si teď jdeme vypůjčit tu loď. Musíme chvíli čekat, a tak alespoň máme čas sníst dvě vejce natvrdo a prohlídnout si to tady zblízka.

Po asi půl hodině skutečně přichází Mateův kamarád a vede nás k lodi. Loď má dokonce i motor, takže zatím vše klape podle plánu. Mateo se uvelebil na špičce lodi a vypadá to, že nemůže nic zkazit. To jsem zvědavá, co se zase stane.

Stalo se akorát to, že jsme sice našli to místo, kde se vrak nachází, ale ukázalo se, že vidět ho může jen ten čmoud, co s námi jede a umí se potopit asi do 15 m, protože ten vrak tedy zdaleka není v 5 m a ještě k tomu je nejvyšší příliv, jak nám Mateo objasnil. Bez něj bychom to asi nepoznali. Proč jsme sem nejeli za odlivu, už vím, že nemá cenu se ptát. Takže my dva s Tondou vidíme akorát jakýsi matný obrys čehosi, což může být v podstatě cokoliv. A ještě ke všemu je ve vodě příšerně žahavý plankton a silný proud, se kterým musí člověk neustále bojovat, aby neodjel na širé moře.

Na pláže do Opiaref

Po této úžasné akci, která nás stála pouhých 100.000Rp, se jdeme do warungu najíst a pak si půjčujeme motorky a máme v plánu jet šnorchlovat a piknikovat na pláže za Bosnik do Opiaref. Mateovi jsme už ráno dali peníze, aby koupil tři ryby, pivo a led. Teď se právě přiřítil a hlásí: „Já koupit ryba“

„To znamená, že už si je koupil, nebo se pro ně teď stavíme?“ ptám se. Ta jejich bezčasová angličtina, to je tragédie. Mateo ukazuje na dvě černé igelitky a chlubí se, jak mu to pěkně vyšlo, že koupil tři ryby a pivo a za zbytek led na ty ryby a pivo.

Až do Opiaref se nestalo nic, co by stálo za zmínku. Pak ale nastává řešení, kdo půjde do vody šnorchlovat a kdo bude hlídat věci, tedy hlavně foťák, pasy a peníze. Vylosovali jsme Matea. Ten se ale brání, že tady ještě nikdy nikdo nic neukradl a že není potřeba hlídat a že chtěl jít s námi. Nakonec přeci jenom zůstal. Chvíli hlídal a když jsme byli asi 100m od břehu, tak se sebral a jel si někam koupit cigarety. Takže si kdokoliv mohl vzít cokoliv.

I tady je dost velký proud, který žene na moře. Tonda končí se šnorchlováním jako první a jde s Mateem připravovat ryby. Pak mi vypravoval, že si Mateo připravil tři dřevěné klacíky, na které chtěl napíchnout ryby, ale posléze zjistil, že v tašce má ryby jen dvě. Chvíli se upřímně divil, ale pak se začal tvářit, jako že to tak je v pořádku, že on vlastně vůbec rybu nechtěl a stejně jsou dost veliké. To má pravdu, že jsou veliké, ale stejně nechápu, jak někdo může koupit tři ryby a tu jednu prostě někde ztratit.

Ryby byly výborné a skutečně byly tak velké, že se ani nedaly sníst a tak zbytek Mateo věnoval nějakým rybářům. Do večera jsme pak ještě šnorchlovali a probírali naši příští možnou cestu do nitra Papui pod vedením Matea.

Neuvěřitelné Mateovy kousky

Šnorchlovat s Mateem není vůbec jednoduché. Je ode mne vzdálen tak maximálně 30 cm a kam se hnu, tam se hne taky. A do toho ten silný proud. V jednu chvíli si na hladině upravoval masku a přitom mu upadl šnorchl. Zatímco ho unášel proud, jsem na něj křičela, že mu upadl na dno šnorchl. Vůbec mi nerozuměl a jenom se připitoměle usmíval. Dorovnal si masku a potopil se. V tu chvíli teprve pochopil, že mu chybí šnorchl, protože se zase hned vynořil, jak si polkl vody.

Náš čas tady na Biaku pomalu končí. Už jsme zase v našem hotýlku Maju a teď sedíme venku na ulici na zídce, popíjíme pivko a vzpomínáme na náš čas strávený tady na ostrově a i na celé Papui. 

Nakonec se musím smát i tomu, jak jsme zkejsli na tom ostrově a neměli žádné jídlo a pití. Mateo je nadšený, jak se všemu smějeme, a tak nám ještě prozrazuje, že podle něj lidi, kteří jedí sýr, jsou tlustý a že jemu vůbec nechutná a že když jsme se s ním dělili na tom ostrově o naše poslední jídlo, on si ho vždycky vzal, aby neurazil, a pak to vyhodil. No to se tedy můžeme úplně potrhat smíchy. To je fakt magor.

Bavíme se dobře a když došlo pivo, šel Mateo někam pro Coca Colu a Tonda zase někde vymandelil levnou čmoudí kořalku a pokračujeme. Mateo se pouze obává, že jestli se opije, a to už je, bude se muset nějak potichu proplížit domů, protože jinak ho maminka přerazí. Takže když došla i kořalka, šli jsme spát.

27.7.úterý Odlet na Bali

Dnes letíme pryč. Pryč znamená na Bali, kde se ještě budeme čtyři dny potápět u našich Československých kamarádů (to není chyba tisku, ona totiž Radka je Češka a Adam Slovák), ale o tom už psát nebudu, a pak domů.

Tak tedy ráno balíme a po snídani vyrážíme na letiště. Mateo už na nás čekal a teď nás vyprovází. Ještě poslední cigárko před letištní budovou. Mateo říká, že se včera pěkně opil a že ho samozřejmě máma načapala, ale nějak to nechtěl moc rozvádět. Ale co prý je divné, že nikde nenašel těch 50.000Rp, poslední provizi, co dostal od Tondy, co mu večer dal. Prý je asi někde ztratil.

Tonda říká, ať mu přetlumočím, že už ví, proč se mu mezi drobnými ocitla padesátitisícovka. On totiž včera Mateo, jak šel kupovat tu Colu, mu pak vrátil nazpět drobné a mezi ně si zamíchal tu svoji bankovku.

Začínám si pomalu uvědomovat, že se sem už možná nikdy nevrátíme a Matea už možná nikdy neuvidíme. I když jsme si naplánovali na příští rok další společnou cestu, kdo ví, co bude za rok. My teď odletíme na Bali a pak domů do našeho světa a Mateo bude na letišti tak dlouho čekat, dokud zase nesežene práci v podobě pár bílých turistů, protože nějaké peníze přece domů přinést musí. A pak je vezme do Japonské jeskyně a možná na ostrov Rani a možná budou pár dní prožívat to co my a možná si pak při odletu budou taky slibovat, že sem se musí určitě ještě vrátit.