Příznivé teplotní klima, evropské služby, ale i tradiční černá Afrika. Hlavní město Senegalu – Dakar se stal multikulturním centrem. Jako své útočiště si jej volí rodiny z Evropy i Ameriky. Co vlastně v Africe hledají? A proč vlastně stěhujou své domovy přes půl světa a navíc až do Afriky?
Znám řadu Američanů, kteří se do Dakaru přestěhovali se svými rodinami, protože život v senegalském hlavním městě považovali za bezpečnější, než život ve Washingtonu nebo New Yorku. Jejich děti navštěvují prestižní americké školy, které se v Africe v posledních letech vyrojily jako houby po dešti, a dospělí si užívají mezinárodní komunity, žijící v centru města.
Prohlédněte si další fotografie k článku…
Když jste Evropan, nebo Američan, a stěhujete se do Dakaru, máte dvě možnosti, jak se s městem sžít. Můžete hledat bydlení ve středu města, v okolí náměstí Svobody, kde žijí (nejen) francouzští podnikatelé, stážisté a diplomaté, nebo se můžete pokusit proniknout mezi místní, tak jako moje přítelkyně Carola, která se stala mojí průvodkyní po městě.
Dny s Carolou po boku ubíhaly příjemně pomalým tempem. Čtvrť Pikine se nachází asi deset kilometrů od centra a Carola je jedna z mála Evropanek, které v ní žijí. Když prochází po ulici, místní na ni mávají, zpívají její jméno, nebo ji zvou, aby si s nimi zatančila za jejich nadšeného tleskotu.
Za těch několik dní, které jsme spolu strávily, se ani jednou nestalo, že by před půlnocí někdo nezaklepal na naše dveře. Senegalci žijí po večerech a na návštěvu přicházejí s plynovou bombou a konvičkou na čaj, který pak obřadně uvaří. Třínálevová atája je přeslazená a příliš silná, ale neodmyslitelně patří k místní tradici. Čaj se pije několik hodin a musí se dopít, i když hostitelky (neočekávající návštěvu), padají únavou.
Fotbal – národní zábava
Jednou z největších událostí v životě Dakařanů (a vůbec, Senegalců a Afričanů obecně) jsou fotbalové zápasy. V Dakaru proti sobě hrají jednotlivé městské čtvrtě (obrovské Pikine se dokonce dělí na několik částí). Utkání se hrávají dvě po sobě, aby se všechno stihlo na čas, a jednoho takového zápasu se účastní více než neuvěřitelných deset tisíc lidí. Místní zápasy silně prožívají a gól do špatné branky může vyvolat slzy v polovině publika.
Většina návštěvníků jsou samozřejmě muži, ačkoliv přihlíží i několik dívek – v desetitisícovém moři je to ale zanedbatelná kapka. Stejně tak, aby zde pohledal bělocha. My, které jsme jak bílé, tak ženy, jsme proto vzbuzovaly pozornost ve všech těch tisících kolem a po zápase k nám zamířili i hráči, jen tak si popovídat.
Na druhém konci města, té části, která sousedí s písečnými plážemi, se žije zcela jinak. Turisté se sem sjíždějí z celého světa a vykvetlo tu několik resortů, stejně jako řada stánků s místním uměním a pohybují se tu místní, kteří nabízejí všechno od ochranných amuletů po sexuální služby.
Evropský vliv
Senegal se stal v poslední době cílem dam ve středních letech, které si přejí ještě trochu užít a poznat svět. Místní proto rozšířili své služby a mladí muži se sami nabízejí padesátiletým Britkám a Francouzkám. Ti, kteří žijí v této části Dakaru, jsou tak snadno zaměnitelní s turisty a stávají se terčem obchodních nabídek, obtěžování a dokonce i občasné krádeže.
Naproti tomu ale centrum nabízí s Evropou srovnatelný noční život. Moderní bary, restaurace a luxusní bydlení dokáží zlákat kdekoho a člověk se tu cítí zdaleka více svobodný, než na předměstích, kde se na něj upírají oči všech místních. Komunita expatriotů pořádá večírky na střechách s výhledem na oceán a užívá si luxusu, který by měl v jejich domovech dvojnásobnou cenu.
Většina z těch, co tu žijí, má pracovní smlouvy na rok nebo na dva a potom se vrátí, nebo dostanou nabídku do další, podobně exotické země. Velké společnosti se v posledních letech snaží proniknout do co nejvíce rozvojových zemí a ti, kteří mají titul například z využívání obnovitelných zdrojů energie, mají před sebou zářnou budoucnost plnou cestování. A tak když nechají Dakar za sebou, zamíří do Maroka, Dominikánské republiky nebo Angoly, kde můžou najít podobné cizinecké komunity a podobná předměstí, jen s jinými tradicemi.
Autorka Lenka Hrabalová je věčnou cestovatelkou a dobrodruhem, který s oblibou končí někde v pustinách bez lidí a telefonního signálu. Vystudovala Arabistiku a Íránistiku na FF UK a těmto zemím zůstává duší i tělem věrná, ačkoliv občas zabrousí do nějaké jiné části světa. Své cesty si zásadně neplánuje a bere to, co se zrovna naskytne, což se jí kupodivu zatím vyplácí. |