Cyklotoulky Toskánskem

Proč do Toskánska?

Pokud patříte mezi ty, kteří rádi prostřídají prohlídku středověkého města nebo umělecké galerie s výletem hezkou přírodou nebo sportovnějším zážitkem, přímo se vám nabízí spojení cyklistiky s poznáním cizí země, kombinace v Itálii a zvláště v Toskánsku téměř ideální. Dobrá, jsme téměř rozhodnuti a můžeme vyrazit.

Do Itálie pojedeme přes Rakousko, u Brenneru přejedeme Alpy, mineme překrásné Lago di Garda a okolo Modeny a Bologne začneme opět šplhat do hor. Dálnice A1 v podstatě kopíruje starou alpskou vozovou cestu, dokončenou za vlády Marie Terezie, projíždí několika tunely a nakonec klesá dolů k Florencii. Necháme za sebou Apeniny a připojíme se k zájezdu Toskánsko v pohodě cestovní kanceláře Adventura. Průvodce právě udílí poslední radu: Toskánsko je třeba poznávat všemi smysly, nejenom pouze zrakem.

Před Davidem za Davidem nikdo nesmí stát

Asi každý, kdo Florencii zná, potvrdí, že vhodným začátkem prohlídky města je Piazzale Michelangelo. Z vyhlídky nad řekou Arno, kam turisty pohodlně doveze autobus, je celé město vidět jako na dlani. Každý cestovatel si o něm může udělat dobrou představu a promyslet si, kudy se bude při své cestě ubírat. Popisovat vhodné trasy by znamenalo opakovat turistické průvodce, takže jenom několik postřehů.

Přestože budete na Florencii připraveni, přestože místa, která uvidíte na vlastní oči, znáte z mnohokrát prohlížených fotografií v průvodcích a knížkách o historii umění, přestože si možná řeknete, že je to jenom několik významných staveb pohromadě, přestože se budete snažit dávat najevo povznesenost, Florencie vás dostane. Jistě, všude ve městě je spousta lidí, kavárny a bistra jsou drahé, takže pivo je na náměstí ve Florencii docela drahý špás, a je tu spousta snobů, kteří sem přijeli jenom proto, aby mohli říkat „byli jsme ve Florencii“. Všechno je pravda, ale navzdory tomu je Florencie nezapomenutelný zážitek. Toskánští velkovévodové moc dobře věděli, co dělají.

Procházíme městem, blíží se večer a každému nakonec dochází, že naše putování Toskánskem nemohlo začít nikde jinde. Z Florencie nám zbývá asi 100 km do kempu, kde budeme trávit dnešní noc a několik dalších. Kemp leží dva kilometry od břehu Ligurského moře poblíž známého letoviska Viaréggio. Přijíždíme do něj pozdě večer a jdeme brzy spát, protože noční jízda autobusem a celodenní prohlídka Florencie nás patřičně unavily.

Pivo malé, pivo velké

Dnes nás čeká světoznámá Pisa, do které dojedeme na kole po návštěvě zachovalého kartuziánského kláštera Certosa di Pisa. Prohlídku kláštera jsme objednali předem, a tak se bez potíží dostáváme dovnitř a napjatě nasloucháme místní průvodkyni. Dějiny této církevní stavby jsou totiž neobyčejně zajímavé. Život mnichů žijících v klauzuře podléhal velice přísným pravidlům, která jim například zakazovala mluvit s kýmkoli z vnějšího světa i mezi sebou a omezovala je i jinak, takže jídlo dostávali úzkou šikmou špehýrkou, aby nespatřili tvář toho, kdo jim pokrm přinášel. Vzájemnou komunikaci i komunikaci se světem proto obstarávala nástěnka na jedné z klášterních chodeb, do které měli přístup i ostatní obyvatelé kláštera. Na nástěnce si mniši každý den ráno přečetli své denní úkoly a víc nepotřebovali vědět. K čemu zbytečná slova, že?

Po prohlídce kláštera sedáme na kola a vyrážíme. Je jedna hodina odpoledne a někteří z nás mají před sebou sedmdesátikilometrovou cestu přes hory do Pisy a dále až do kempu, ostatní jedou do města se šikmou věží přímo a jejich cesta je daleko kratší. Horskou etapu začínáme desetikilometrovým výšlapem, po kterém ale čeká odměna. Nahoře na kopci je totiž malá příjemná hospůdka, a tak zastavujeme, protože i tohle k cyklistice v Toskánsku patří. Seznamujeme se s pravou italskou kuchyní, dáváme si těstoviny a někteří také pivo. Náš půllitr je birra media, malé pivo potom birra picolla. Posilněni se vydáváme na další cestu a ta vede pochopitelně z kopce. Projíždíme typickými italskými městečky a vesničkami a nakonec nacházíme, co jsme hledali. Najíždíme na cyklostezku a po ní jedeme podél řeky Arno až do Pisy.

Známé siluety města jsou vidět z velké dálky a neomylně nás zavedou na Náměstí zázraků, kam zamíříme stejně jako všichni ostatní, protože být v Pise a nevidět slavnou šikmou věž, baziliku a baptisterium, to snad ani nejde. Světoznámé stavby jsou připomínkou doby, kdy byla Pisa důležitým městem a významným námořním přístavem. Mluvíme o 10.–13. století, o období, kdy moc města vrcholila a kdy z přístavu na řece Arno vyplouvaly lodě za obchodem do téměř celého tehdy známého světa.

„Profláklé“ Toskánsko vás neláká kvůli tisícům turistů? Vydejte se do podobně krásného, ale mnohem méně navštěvovaného regionu Umbrie. Nezklame vás! Pokud jste spíše na drsnější cyklsitiku, vyjeďte na některou z evropských cyklotřitisícovek.

V tomto období ovládala kdysi malá rybářská vesnice části území Sardinie, Korsiky a Baleár, a také Elbu, dobyla dokonce i Palermo, podílela se na boji s Araby a zakládala své obchodní stanice v Palestině a Cařihradu. Námořní republika Pisa díky svým obchodům velice zbohatla, a tak si mohla dovolit postavit velkolepé stavby, které dnes obdivují turisté z celého světa až do pozdních večerních hodin. Také my jsme si náměstí i všechny stavby prohlédli, sedli jsme na kola a pokračovali jsme do kempu. Další toskánský den byl skoro za námi a my jsme už přemýšleli, co nás čeká zítra.

Na kole po hradbách

Druhý den míříme do Luky. Další historické město, další kostely, muzea, další památky. Je tu ale pár „drobností“, kterými je Lucca přeci jenom výjimečná. Jako cyklisty nás nejdřív zaujaly zachovalé hradby okolo celého města, po kterých vede regulérní cyklistická stezka. U každé brány lze na stezku pohodlně najet a při jízdě vychutnávat poněkud neobvyklý pohled na středověké město z výšky hradeb. Další zajímavostí jsou stromy rostoucí na střechách některých věží ve městě a náměstí oválného tvaru, postavené na půdorysu římského amfiteátru.

Z Luky se vydáváme na kole do Collodi, rodiště Carla Lorenziniho a jeho Pinocchia. Dřevěnou postavičku, kterou přivedl na svět spisovatel známý spíše pod jménem Carlo Collodi, jistě není třeba představovat, ale málokdo ví, že Pinocchio má v tomto městě zábavní park. Ten ocení hlavně děti a my si cestou užijeme další kopce a nádhernou, typicky toskánskou krajinu. Dojíždíme do Collodi, prohlížíme si městečko a autobusem se vracíme zpět do kempu. Zítra nás čeká Volterra a věžaté San Gimignano.

Svůdná krása vil a cypřišů

Dnes míříme do Volterry. Na kopci rozložené město je zajímavé nejen pro milovníky etruských dějin, ale i pro ostatní návštěvníky, kteří si zde mohou prohlédnout zříceniny římského divadla nebo muzeum alabastru a potom si v příjemných klimatizovaných bistrech plných lesknoucího se chrómu dát pravé italské capuccino. Po odpočinku v bistru nastane čas vrátit se k autobusu a dál pokračovat jako každý den. Převlékáme se do cyklistického, nasedáme na kola a vyrážíme směr San Gimignano.

Cestou do města s věžemi projíždíme typicky toskánskou krajinou, takže nás mimoděk napadá, že tady někde určitě musel Bertolluci natáčet svůj film o mladé Američance hledající v Toskánsku otce. Do San Gimignana přijíždíme docela pozdě odpoledne, přesto je plné lidí, které sem přilákalo především 14 dochovaných rodových věží. Takové věže bývaly dříve v italských městech znakem a důkazem moci soupeřících rodů a dnes vytvářejí typický pohled na město, podobně jako Volterra rozložené na kopci.

Pokud se někdy při své cestě do Itálie dostanete do jeho blízkosti, neváhejte a navštivte ho. Připravte se ovšem na hordy poznáníchtivých turistů z celého světa. Projděte se po městě, nenechejte se zlákat prodavači turistických suvenýrů a u dolní brány si dejte zmrzlinu. Říká se, že tam je nejlepší. Potom se můžete posadit na lavičku před hradby a pozorovat turisty vycházející ven z města.

Nejširší nabídku průvodců a map Itálie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Město v barvě Sieny

Celý dnešní program bude bez kol. Nastal totiž čas zvednout kotvy a přesunout se do jiného kempu, který leží o něco níž na jih a především jenom pár kroků od moře. Stačí projít borovicový hájek a ocitneme se na písečné pláži.

Cestou do kempu nás čeká zastávka v zachovalém středověkém městečku Monteriggioni a návštěva světoznámé Sieny. Prvně jmenované městečko leží na kopci, ale to nás vlastně už ani moc nepřekvapuje. Není nijak rozsáhlé – jenom pár uliček, obchůdků a jedno typické italské bistro –, takže na jeho prohlídku bohatě stačí hodina. Když jsme s prohlídkou hotovi, nasedáme znovu do autobusu a jedeme do Sieny.

Parkování je v době, kdy se nekoná slavný dostih palio, celkem bez problémů, takže můžeme hned vyrazit do města. Návštěvníka, který se prochází jeho starobylými uličkami, možná zaujme červenohnědá barva převážné většiny domů, odstín, kterému se říká siena pálená. Další zajímavostí Sieny je náměstí Piazza del Campo ve tvaru mušle, některými obyvateli města považované za nejkrásnější na světě, a když ne na světě, tak aspoň v Itálii. Pohled na náměstí a celé město lze vychutnat z radniční věže Torre del Mangia, od které zamíříme k dómu Santa Annunziata a potom k autobusu, který nás odveze do kempu na břehu Tyrhénského moře. Tady strávíme několik dalších nocí.

Vinice a Etruskové

Jako každé ráno nasedáme i dnes do autobusu. Naším cílem je Roselle, kde se nacházejí rozsáhlé vykopávky etruského osídlení. Nejimpozantnější nám asi připadají kyklopské hradby, které kdysi chránily celý areál, ale i pohled na bývalý amfiteátr nebo na fórum stojí za to. Po prohlídce sedáme na kolo a vyrážíme směrem na Grosseto. Do města přijíždíme v poledne a v moderní cihlové čtvrti na okraji města hledáme nějaké bistro.

Po obědě pokračujeme dál směrem na jih. Po zvlněné cestě, která vede mezi poli a vinicemi, dojedeme do městečka Montiano a skutečnost, že leží na kopci, nás už ani nezaujme. Ostatně jsme to poznali předem z názvu. V dálce na jihovýchodě, tam, kde občas probleskuje vodní hladina, leží městečko Talamone a právě tam míříme. Skoro všichni se scházíme v přístavní hospůdce a nad místními specialitami (Coca Cola, Heineken, sodovka) zakončujeme další toskánský den.

Koupání pod Napoleonem

Kdo chce na Elbu, jede na Elbu. Koho ještě neomrzely etruské vykopávky, jede do Populónie. Na Elbu se jezdí trajektem z Piombina. Cesta trvá asi hodinu a znepříjemňuje ji silný vítr. Na palubě trajektu si můžeme připomenout, že na Elbě se podobně jako v celé oblasti Středozemí vystřídali Féničané, Řekové, Římané, Langobardi, Arabové, Pisa, Janov a toskánské velkovévodství, ale že tento ostrov beztak nejvíc proslavil Napoleon. Možná i z toho důvodu je jeho vila v Portoferráiu prvním místem, kam návštěvník zamíří po přistání trajektu v hlavním městě ostrova.

Během prohlídky nejspíš skoro každého napadne, že nebýt tu Napoleon ve vyhnanství, žilo by se mu na krásném ostrově v přepychově zařízené vile s výhledem na moře docela slušně. Ostrov jako Elba byl ovšem člověku Napoleonova formátu záhy malý, a tak není divu, že to slavný vojevůdce příliš dlouho nevydržel a ani ne rok po příjezdu na Elbu už ostrov opouštěl, aby se vylodil v jižní Francii. Jak dopadl, je ovšem jiný příběh, a my se vrátíme zpět na Elbu. Po prohlídce vily je možné projít si staré město, sednout si do kavárny a jen tak pozorovat život, nebo sejít na některou z vyhlášených oblázkových pláží na severním pobřeží, dát si tu něco dobrého k jídlu, vykoupat se a vůbec strávit příjemné a trochu lenivé odpoledne. Po takovém dni se člověk na trajekt moc netěší.

Je to ostrov, není to ostrov

Dnes nás nečekají žádná města, středověká, renezanční ani žádná jiná. Nečekají nás muzea, galerie ani vyhlídkové věže. Nečekají nás žádné historické památky. Jenom se projedeme po Monte Argentário. Malý hornatý ostrov, který vlastně ani ostrovem v pravém smyslu není, lze objet za den – a přesně to máme v úmyslu.

Vyjíždíme z rybářského městečka Porto Santo Stéfano a proti směru hodinových ručiček se vydáváme na cestu. Míjíme upravené zahrady, vily a letní sídla. Pod nádhernými vyhlídkami spadají do moře příkré útesy, o které se rozbíjejí vlny neklidného moře. Zpočátku vede cesta po asfaltové silnici, ale neustále stoupá. Později asfalt mizí a je jasné, že dnes si užijí i ortodoxní bikeři… V Porto Ércole zamíří všichni do baru v přístavu a odpočívají zde po namáhavém výkonu. Na písečnou kosu Feniglia, která je jednou ze spojnic ostrova s pevninou, je to odtud už jenom kousek. Snažíme se najít místo, kde není tolik lidí, a nakonec se nám to zhruba v polovině kosy podaří. Koupání je báječné a dnes si ho opravdu zasloužíme.