Cyklostezka Alpe – Adria: Od Julských Alp až k moři

Alpsko-jadranská cyklostezka Alpe Adria byla v Amsterdamu vyhlášena evropskou cyklostezkou roku 2015. Její nejpůvabnější část vede po tělese zrušené železnice  Pontebbana a je nefalšovaným cyklistickým snem. Celá dálková cyklostezka Ciclovia Alpe Adria (Alpe – Adria Radweg), spojující Mozartův rakouský Salzburg s italským letoviskem Grado, měří 420 km, ale náš výlet povede po italském území, tedy vysloveně od Julských Alp k moři.

Nejkrásnější „železniční“ cyklostezka v Evropě, Pontebbana, vás provede z Tarvisia po klesajícím tělese bývalé železnice rozeklaným kaňonem Val Canale, přes horské vesnice i opevněné středověké Venzone na jih do mírného údolí řeky Tagliamento, do benátských měst Gemona a Udine a stále po rovině po historické trase Via Claudia Augusta přes „dokonalé město“ Palmanova do římské Aquileie a na závěr po 5kilometrovém náspu lagunou do překrásného rybářského města a přímořského letoviska Grado.

Dva dny u Jadranu můžete strávit cyklistikou po přímořské cyklostezce spojující Benátky s Istrií nebo toulkami uličkami středověkého Grada a relaxací u moře. Na trase vám neuniknou dvojjazyčné nápisy (italština a tradiční furlanština). Lehkost jízdy podtrhuje 800 m převýšení, které odděluje váš start v Alpách od cíle u moře.

Po stopách železniční trati

Naše cesta začíná v obci Camporosso (její nejvyšší bod má 819 m), kde Alpe – Adria najíždí na těleso zrušené železniční tratě, tedy Pontebbany. Pontebbana jako taková měří jen 47 km, vede po bývalé železniční trati, vybudované v letech 1875 až 1879 a stejný název nese i současná železnice, která prochází mezi italskými městy Tarvisio a Udine. A jestliže na oficiálních stránkách cyklostezky je celá její trasa rozdělena na osm etap, tak Pontebbana je šestou z nich.

Budeme víceméně stále klesat, navíc prakticky pořád se stejným sklonem. Dost často v protivětru, ale ten přece patří k základním pravidlům cyklistiky. Odměnou nám naopak bude perfektní asfalt (nemalá část cyklostezky je vlastně novostavbou z roku 2015), skvěle udržovaná cyklostezka, desítky tunelů a viaduktů i nádherné okolní přírodní scenérie. Užijeme si nejen nádherných pohledů na vrcholky Julských Alp nebo šumění vysokých vodopádů, ale také historických památek a skvělé italské kuchyně.

Na chvíli se zastavte nad vesnici Dogna, tady je údolí řeky Fella úzké a dramatické. Vtěsnají se do něj čtyři linie: řeka, dálnice (vesměs v tunelech), stará silnice plus železnice, tedy vaše cyklostezka. Bývalé nádraží Chiusaforte dnes slouží jako malé železniční muzeum a restaurace s výhledem, rozhodně se tu zastavte.

Na 24. kilometru přijedete do městečka Pontebba (560m n.m.) – na mostě řeky Pontebbany, přítoku Felly – vám pohnutou historii připomene hraniční kámen bývalé hranice Itálie a Rakouska. Za mostem vás čekají kavárny a restaurace. Za městem se stále jede po značení CAAR. Další sympatická hospůdka je v Resiutta napravo od stezky.

Nejširší nabídku průvodců a map Rakouska (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Udine jako malé Benátky

Pokračujete podél meandrující řeky Tagliamento a jejích ostrovů a pozvolna opustíte Julské Alpy. Samostatnou kapitolou je krásné opevněné středověké městečko Venzone. V roce 1976 jej zničilo silné zemětřesení, poté bylo postavenou podle středověké předlohy. Na každém rohu návštěvníky potěší levandulový obchůdek. Zdejší hradby, katedrála, rotundová kaple, benátská radnice a mnohé další památky však za delší zdržení rozhodně stojí.

Dále projedete historické Osoppo a Gemonu, které rovněž zasáhlo ničivé zemětřesení roku 1976. V Udine na vás již dýchne atmosféra Středomoří. V tomto nákupním a univerzitním městě s benátským centrem, renesančními a barokními paláci si vyčleňte čas na procházku. Dnes stotisícové Udine, založené v roce 1220, bylo kdysi nejvýznamnějším městem oblasti a sídlem arcibiskupství. Má za sebou bohatou historii, kterou tu máte doslova jako na dlani. Většina památek je soustředěna na malé ploše a dá se pohodlně obejít během pár hodin. Budete se tu cítit jako ve zmenšených Benátkách – to když procházíte po malých mostcích nad vodním kanálem, jímž sem místní obyvatelé kdysi uměle přivedli vodu.

Centru dominuje zvenku prostá, ale uvnitř majestátní gotická katedrála Santa Maria Maggiore barokně přestavěná v 17. století a uvnitř zdobená freskami G. Tiepola. Jen pár desítek metrů odtud se na návrší tyčí udinský hrad a na jeho úpatí věž s orlojem, na jehož zvon odbíjí dvě urostlé sochy. Obyvatelé Udine sebeironicky tvrdí, že orloj ilustruje rozdílnost národů. Muž, jenž buší do zvonu důrazně a hlasitě, je bodrý Rakušan. Jeho liknavější souputník, jenž zvon vždy jen ledabyle pohladí, aby se moc nenadřel, prý představuje typického Itala.

Kolem orloje vystoupáte k hradu na návrší, odkud se otevírá panoramatický výhled nejen na rozlehlé město v údolí, ale i okolní štíty hor. Dojmy z vyhlídky si tu můžete příjemně vychutnat v malé kavárně při popíjení chutného espressa nebo piccola, v jehož přípravě jsou Italové zkrátka nepřekonatelní.

Na kolech z Udine pokračujete po historické cestě Via Julia Augusta do středověké Palmanovy, geometricky vystavěného opevněného města. Nejjasnější republika benátská začala toto město budovat v roce 1593, původně jako pevnost proti útokům Turků. Palmanova má z obranných a vojenských důvodů tvar deviticípé hvězdy. Autorem tohoto návrhu je významný architekt Giulio Savorgnan.

Město má trojité opevnění: první dvě byla vybudována v období Benátské republiky, poslední bylo dokončeno za napoleonské doby. Každé z těchto opevnění bylo budováno s ohledem k předchozímu tak, aby vznikla navzájem symetrická devíticípá hvězda. Celé opevněné město Palmanova bylo v roce 2017 zapsáno na seznam světového kulturního dědictví UNESCO společně s dalšími lokalitami pod jednotným zápisem „Benátské obranné stavby z období 15. až 17. století: Stato da Terra – západní Stato da Mar“.

Po pádu benátské republiky se město na chvíli dostalo pod vládu habsburské monarchie, ale roku 1805 je ovládl Napoleon Bonaparte. Poté se Palmanova opět dostala do rukou Rakušanů, kteří jí vládli od 1814 do 1866, kdy město ztratili v rámci Třetí italské války za nezávislost. Během první světové války zde byly nejdříve nemocnice a skladiště, sloužící jako podpora jednotkám na řece Isonzo. Po Průlomu u Caporetta ustupující italské jednotky pevnost zapálily. V roce 1960 bylo město zapsáno jako národní památka

Bývalé centrum Římské říše

Po zcela rovinaté cyklostezce dojedeme do městečka Aquileia. Aquileia bývala druhým největším městem Římské říše – největším a nejdůležitějším hned po Římu. Aquileia byla v roce 181 př. n. l. založena Římany jako vojenská základna sloužící k obraně před případnými útoky barbarských kmenů ze severu. Z původních 3 000 kolonistů se za doby císaře Augusta rozrostl počet obyvatel stokrát, na neuvěřitelných 300 000 občanů.

Aquileia bylo založeno v 2. století před Kristem a fungovalo jako ochrana Římanů proti nájezdům barbarů. Během své dlouhé historie se z něj stalo obchodní centrum, mimo jiné také díky svému přístavu, který byl na tu dobu velmi dobře rozvinutý. Od 15. století Aquileia postupně připadla do rukou cizím silám – Benátčanům, Habsburkům apod. K regionu a k celé Itálii se připojila až po první světové válce.

Nejimpozantnější historickou památkou v Aquileie je její bazilika. Stojí na místě první křesťanské stavby v tomto městě ze 4. století, která byla po příchodu barbarů zničena. Zbytky starého chrámu byly v 11. století přestavěny na trojlodní baziliku s jednou zvonicí. Z původního chrámu zbyla na podlaze baziliky mozaika s výjevy ze Starého zákona. Kromě této baziliky můžete v Aquileie obdivovat i zbytky antického římského Fóra, podobnému tomu v Římě, které bývalo centrem dění ve městě.

Ve vzduchu již je cítit vůně moře a vás čeká posledních 10 kilometrů k moři a jako třešinka na dortu jízda po pětikilometrové hrázi přes lagunu přímo do historického Grada, ležícího na ostrově. Grado má bohatou historii. Za římských časů bylo předměstím vzkvétajícího města Aquileia, ležícího 10 km ve vnitrozemí. Byť městečko může na první pohled připomínat malé Benátky, místní obyvatelé rádi připomínají, že Grado bylo slavným přístavem již za Gaia Julia Caesara, tedy v době, kdy Benátky ještě zdaleka neexistovaly.

V 5. století, v době zániku Západořímské říše, prchla do bezpečnějšího ostrovního Grada před nájezdy barbarských kmenů z východu většina obyvatel Aquileie, včetně tamního biskupa. A právě z této doby pochází katedrála Grada, Sant´Eufemia s baptisteriem, jakož i bazilika Santa Maria delle Grazie. Od 6. století patriarcha z méí ovládal celé pobřeží Benátska, až do roku 1451 tak Benátky podléhaly z pohledu církevní hierarchie Gradu. Poté se však již Grado začalo propadat do bezvýznamnosti, odkud je znovu pozdvihl až turistický ruch spojený s lázeňstvím, který se zde začal rozvíjet během rakouské nadvlády v letech 1815 – 1918. Především v 19. století zde byly vybudovány nádherné pláže, které z Grada udělaly přímořský resort číslo 1 v tehdejší monarchii.

Staré město je udržováno v původním historickém stylu a má svou atmosféru a půvab. Úzké uličky a malá náměstíčka zvou k romantickým toulkám a laguna, která město obklopuje, je dalším tahákem, který svádí do Grada návštěvníky z celého světa. Bahno je léčivé. A vlastně je to nejbližší středisko italského Jadranu ze směru z ČR. V Gradu si můžete vychutnat pobyt u moře a v Gradu s kavárničkami nebo se vydat na kole po pobřežní cyklostezce Benátky-Poreč.