Cykloputování Tanzanií: Jak se v Africe opravují kotoučové brzdy?

Na kole jste svými pány

I když je takovou cestu potřeba naplánovat a náklady na letenku jsou kvůli přepravě kola o něco vyšší, všechno se vám vrátí jak na zážitcích, tak na financích. Na kole se nemusíte s nikým handrkovat o ceny autobusů nebo ubytování. Jednoduše sednete na kolo a posunete se o pár kilometrů dál.

A co je na cestování na kole úplně nejlepší? Vyhnete se, konkrétně v Africe, „bílým koridorům“ a dostanete se do míst, kde je turista vzácností a místní lidé se ještě úplně nenaučili, co to znamená živit se turismem. Kolo vám prostě dává absolutní svobodu. Klišé, já vím, ale ono to tak prostě je.

Nejširší nabídku průvodců a map Tanzánie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Až pod Kilimandžáro

Od pobřeží Indického oceánu z metropole Dar es Salaam jsme se vydali na severovýchod země do města Moshi. To leží nedaleko keňských hranic pod horou Kilimandžáro a je výchozím místem pro safari. Z hlavní silnice, spojující obě města, jsme trasu okořenili odbočkou přes pohoří Usambara Mountains. Po ose Bagamoyo – Msata – Mkata – Segera – Korogwe jsme po šesti dnech jízdy dorazili do vesnice Mombo, která leží na úpatí východní části pohoří.

5 dnů, 100 km, 2500 výškových metrů, 50 kg zátěže a hóóódně dětí

Pětidenní přejezd hor začal strmým stoupáním z vesnice Mombo do vysoko položené vesničky Soni. Šestnáctikilometrový kopec s převýšením kolem 850 metrů, pod nohama zátěž o váze kolem 50 kilo (včetně kola) a třicetistupňové vedro pod spalujícím africkým sluncem vytvářelo koktejl, který sliboval „parádní zábavu“.

Poprvé jsme také pořádně okusili pronásledování místními černoušky. Ve svém nadšení nás tlupy dětí nejen obklíčily a bujaře u toho pokřikovaly, navíc nám všetečně dloubaly do věcí nebo se dokonce stavěly do cesty. S přibývajícími kilometry se četnost osad snižovala a dětí ubývalo. Nakonec jsme v tom zeleném ráji plném neskutečného množství skalních stěn a věží, které lemovaly údolí, byli docela sami. A to až po Soni. Odtud bylo třeba překonat ještě 400 výškových metrů, než jsme dojeli do hlavního města Usambara Mountains – Lushoty.

Následující den nás čekalo dalších 800 metrů převýšení po nezpevněné cestě. Úmorná dřina byla odměněna náhodným setkáním s tlupou opic, které jsme pozorovali z velké blízkosti. Z nejvyššího bodu trasy ve výšce 2050 m následoval sjezd do vesničky Lukozi, kam jsme odrazili právě včas na promítání anglického fotbalu v jedné ze stodol. Tanzanci jsou do fotbalu úplně zbláznění a anglickou nejvyšší soutěž tady naladíte opravdu všude. Po předešlé dřině jsme v Lukozi uvítali den odpočinku. Na konec východní části Usambara Mountains nám zbývalo 40 km. Po jejich zdolání jsme dojeli na magické místo, vyhlídku Mambo View. Útes, který převyšuje okolní savanu o 1200 metrů, patřil bezesporu k nejhezčím místům, kde jsem zapíchnul stanový kolík.

Defektní jízda

Následující den nás čekalo už „jen“ 1300 výškových metrů sjezdu. Jak daleko jsme byli od pravdy! Neskutečná strmost, špatný terén a vysoká váha kol v kombinaci s jednou „napůl funkční“ brzdou, která zabírala tak ze 70 %, často vyústily v sestup po svých. V podvečer jsme se ocitli v polopoušti a k asfaltové cestě a civilizaci nám chybělo ještě 35 kilometrů. Kvůli všudypřítomným trnům a pokažené pumpě, která nebyla schopná dostatečně nahustit duše kol, jsme „nasbírali“ osm defektů. To nás přibrzdilo natolik, že jsme k asfaltové cestě dojeli až další den pozdě odpoledne. Podle mnoha místních jsme byli vůbec první, které viděli kompletně přejet tuto část Usambara Mountains tzv. „na těžko“, tedy s taškami. Nedělám si iluze, že by podobný podnik už někdo neuskutečnil, ale asi by se přejezdy daly spočítat na prstech pár rukou a nohou.

Nepodceňuj Afričana s kladivem v ruce

Po Usambara Mountains se nám doslova rozpadla kola. Brzdy nebrzdily, přehazovačky nepřehazovaly, pumpa nepumpovala, duše došly a lepení bylo pomálu. Bylo potřeba nutně vyhledat servis, a tak jsme i s koly dojeli stopem do nejbližšího města. V Same mi nejdřív místo opravy kotoučovky nabízejí, že mi na kolo přimontují podobnou brzdu, akorát na motorku, a to beze srandy. Vyděšeně odmítám a vysvětluju, že dám přednost opravě. Servismani po chvíli berou do rukou kladivo a šroubovák.

Až hystericky se jim to snažím rozmluvit, ale oni si nedají říct. Kolem stojí hlouček přihlížejících a se zájmem zírá na naše zoufalá gesta. Přichází chvíle pravdy: testovací kolečko kolem servisu. Světe, div se, ti kluci ušatí to spravili! Kotouč sice trochu drhnul, ale kolo bylo pojízdné a na povel zastavilo. V tu chvíli se nám všichni přihlížející začali hlasitě smát a servismani nám posílali významné pohledy ve smyslu „Mzungu, a co řekneš teď?“. S velkým uznáním jsme těmto cyklomágům zaplatili a pokračovali ke Kilimandžáru.