Ráno jsme vstali v půl osmé, nasnídali se a pak autobusem přes centrum Cuiaby odjeli k místnímu akváriu.
8.6. (čtvrtek)
Ráno jsme vstali v půl osmé, nasnídali se a pak autobusem přes centrum Cuiaby odjeli k místnímu akváriu (vstupné 1 real). Prohlédli jsme si ho (nebylo nic moc) a došli do centra, kde si Luděk koupil fotbalový míč v brazilských barvách (58 reálů). Pak jsme si za velmi dobrý kurz vyměnili peníze (1 USD za 2,3 reálů) a najedli se v kilu. Protože bylo velké vedro, rozhodli jsme se najít hotel s bazénem, abychom se okoupali. Bohužel byl v centru města jenom jeden a tam nás nechtěli pustit, protože jsme v něm nebyli ubytovaní. .
Na místo koupání jsme se tedy vydali hledat muzeum indiánů. Chvilku jsme bloudili pěšky, protože jsme neměli pořádnou mapu, a pak nám jeden anglicky mluvící místňák poradil, jak se tam dostat autobusem. Muzeum indiánů se nacházelo v campusu místní univerzity. Když jsme tam dorazili, zjistili jsme, že je tu i venkovní bazén. Řekli jsme si, že vykoupat se bude lepší a pokusili jsme se proplížit k bazénu. V recepci nás ale zastavila ostraha a portugalsky nám začala vysvětlovat, že na vstup do bazénu potřebujeme jakési povolení a že ho můžeme dostat ve sportovním středisku (alespoň tak jsme to pochopili).
Vydali jsme se tedy hledat sportovní středisko. Protože jsme ho však stále nemohli najít, poprosili jsme o pomoc skupinu studentů a náhodou jeden uměl anglicky. Ochotně se s námi vrátil k bazénu, vyzvěděl od ostrahy, co je potřeba udělat a vyhledal s námi sportovní středisko. Tam to ale ztroskotalo, protože osoba, která mohlo povolení vydat, byla kdesi mimo universitu. Student se nabídl, že nás namísto koupání zavede do galerie, kde jsou vystavené obrazy zpodobňující Cuiabu a okolí. Souhlasili jsme a vůbec jsme toho nelitovali, protože to byly docela hezké obrázky. Student studoval lesní inženýrství, což odrážely i obrazy, které zpodobňovaly různé ekosystémy státu Matto Grosso (provincie Brazílie, jejímž hlavním městem je Cuiaba). Poděkovali jsme studentovi za pomoc, a protože už bylo půl páté a na žádné muzeum indiánů jsme po tom všem neměli náladu, vrátili jsme se autobusem do centra Cuiaby.
Na náměstí tu stálo pódium a vypadalo to na muziku, ale nejdřív řečnili nějací politikové. Neúměrně se to protahovalo, tak jsme muziku vzdali a kolem sedmé jsme se vrátili autobusem do našeho hotelu. Tady jsme si chvilku oddechli a pak jsme zašli na pivo. Na jídlo jsme neměli vůbec chuť, protože bylo stále velké vedro. Spát jsme šli po desáté hodině.
9.6. (pátek)
Ráno jsme vstali v půl osmé, nasnídali se a v půl desáté odjeli autobusem do 60 km vzdáleného národního parku Chapada dos Gumaires, kde jsme chtěli navštívit vodopád Veu de Neuva. Vodopád byl 10 km před městem Chapadla dos Gumaires, ale řidič nerozuměl, že tam chceme vystoupit, takže jsme dojeli až do města. Museli jsme se tedy jiným autobusem kousek vrátit. Vodopád byl moc hezký, 86 m vysoký a padal do hluboké zalesněné soutěsky. Obešli jsme z vrchu soutěsku (dolu se nedalo sejít) a chvilku poseděli v hospůdce u návštěvnického centra národního parku, odkud byl hezký výhled. Ve tři čtvrtě na čtyři jsme potom na silnici chytli autobus nazpátek do Cuiaby. V našem hotelu jsme si chvilku oddechli, dali si večeři v bufetu na autobusovém nádraží a chvilku poseděli před hotelem a povídali si. Kolem deváté jsme šli spát.
10.6. (sobota)
V noci se nám špatně spalo, protože štípali komáři a bylo vedro. Ráno jsme vstali v půl osmé, nasnídali se a zabalili si. Pak jsme chvíli polehávali na pokoji a v jedenáct jsme zaplatili hotel. Batohy jsme si nechali v recepci a ve dvanáct jsme autobusem odjeli směrem na Chapadla dos Gumaires. Vystoupili jsme kousek před vodopádem Veu de Neuva v místě, kde pod hradbou stolových hor tekla malá říčka a kde bylo místo se stánky s občerstvením pro piknik. Až do večera jsme se tu koupali v jezírkách a vodopádech a loučili se s brazilskou přírodou. Viděli jsme pár arů zelenokřídlých a z neuvěřitelné blízkosti skupinku tří tukanů, jak se spolu hašteří na uschlém stromě.
V šest hodin jsme odjeli autobusem nazpátek do Cuiaby a dali si hamburger bacon na autobusovém nádraží. Potom jsme si v recepci hotelu Brazil vyzvedli baťohy a odjeli jsme autobusem do centra Cuiaby. Tady jsme ještě poseděli v pouliční restauraci a poslouchali místní hudebníky, kteří tu hráli brazilské písničky. V půl jedenácté jsme se zvedli a odjeli autobusem na letiště. Tam jsme podřimovali v letištní hale a čekali na let do Sao Paula, který byl naplánovaný na 4.05 ráno.
Nejširší nabídku průvodců a map Bazílie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
11.6. (nelěle)
Letadlo letělo na čas. Do Sao Paula jsme dorazili v sedm hodin (časový posun + 1 hodina oproti Cuiabě), celí rozespalí jsme si vzali baťohy a začali hledat převoz na mezinárodní letiště Guarulhos (přiletěli jsme na letiště Congonhas, které slouží pro domácí lety). Celkem rychle jsme objevili letištní autobus, který obě letiště spojoval. Za asistence jedné místní paní jsme si koupili za nekřesťanské peníze lístky (24 reálů) a přejeli na druhé letiště. Tam jsme dorazili v půl deváté a čekali, až začnou odbavovat na náš let do Madridu. .
Přepážku otevřeli v půl jedné, tak jsme si odbavili zavazadla až do Vídně a zjistili, že odletová taxa 36 USD (nebo ekvivalentní suma v reálech), kterou jsme byli hotovi zaplatit, je už zahrnutá v ceně letenky. Tím pádem nám zbyla spousta reálů, které jsme si pro tuto příležitost šetřili. Bohatýrsky jsme se najedli v letištním kilu a přešli do mezicelního prostoru, abychom utratili zbývající peníze. Tady se však ukázalo, že se tu dá platit pouze v USD. To nás dost naštvalo a všechny zbývající reály jsme si vzali domů. Snad je v Praze někde směníme. Letadlo do Madridu nám letělo v půl čtvrté. V pořádku jsme se nalodili, vzlétli a začali odpočítávat dalších deset hodin naší zpáteční cesty.
12.6. (pondělí)
V letadle jsme se moc nevyspali, protože bylo plné brazilských fanoušků, kteří letěli do Evropy na mistrovství světa ve fotbale a celou cestu náruživě oslavovali, jako by už měli titul v kapse. Do Madridu jsme dorazili v půl sedmé ráno (časový posun + 5 hodin oproti Sao Paulu). V mezicelním prostoru jsme přečkali dvě a půl hodiny a v 9.15 pokračovali dalším letadlem do Vídně, kde jsme přistáli ve 12.15. Když jsme si vyzvedli baťohy, zjistili jsme, že nám právě ujel autobus Student Agency do Prahy a další jede až v šest večer. Letištním autobusem jsme se tedy přepravili na vídeňské jižní vlakové nádraží (6 EUR), odkud jsme vlakem v 15.33 pokračovali do Prahy (44 EUR). Do Prahy jsme dorazili večer v osm hodin. Tím se skončil náš brazilský výlet.
