Z Picktonu jsme se nechali vyvést člunem k Ship Cove, kde začíná čtyřdenní Queen Charlotte Track. Celková délka je 71 km a cesta vede úzkým pásem pevniny podél zálivu stejného jména většinou kapradinovým pralesem.
Velmi často se obchází zátoky různých jmen. V té první Ship Cove několikrát kotvil James Cook, když prozkoumával tuto zemi. Stojí tu taky na jeho počest památník. Protože z tohoto místa vyrážíme až kolem třetí hodiny, stačíme pouze přejít jeden kopec a rozbíjíme tábor.
Kempování na trase
S kempováním to tady vůbec není lehké: smí se tábořit pouze ve vymezených kempech, za které se platí pár dolarů na noc. Na tomto treku jsou i další možnosti ubytování jako např. v chatkách nebo buňkách. Některé úseky cesty jsou tak vysloveně komerční. Je tu taky spousta letních rekreačních domků, ale bydlí tu lidé i trvale. Dřív se tady těžil kamenec.
V kempu je kromě nás jen starší pár německých výletníků. Němce potkáváme na cestách docela často, dokonce i hostel, ve kterém jsme v Aucklandu bydleli, byl vedený Němci. Jsem ráda, že se s nimi trochu dorozumím – angličtina mi zatím moc nejde (naštěstí je tu ještě Milan). Netušila jsem, že pokud se pustím do řeči s touto Němkou, bude to nadlouho.
Družná německá turistka
Dozvídám se, že pták, který se kolem stanů pořád motá, má být zvláštní druh kiwi. Kiwi se totiž přes den normálně neukazují – jsou činní v noci. Pokud je chcete vidět, musíte zajít do speciálně upraveného domu, kde je jejich režim řízený tak, aby je návštěvníci mohli za dne pozorovat během jejich noci. V každém případě je tento pták (až později zjistíme, že se správně jmenuje weka) podobný naší slepici velmi drzý. Chvilku jsem nedávala pozor a už mi mrcha ukradla připravenou sáčkovou polévku na večeři. Krade prý všecko, co unese. Snažil se i ukrást těžkou botu.
Paní povídá a povídá, a my netušíme, že až se v noci vzbudíme, bude paní povídat do noční tmy dál. Její muž sem tam pronese jen „hm hm“ a zase jen poslouchá. Potkáme se s nimi i v dalším kempu, ale tam bude zase další skupina Němců, se kterými se povídá určitě líp než s námi.
Nejširší nabídku průvodců a map Nového Zélandu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Prales voní po medu
Celý druhý den jdeme podél různě klikatých zátok. Prales je podobný tomu, který jsme navštívili u Wellingtonu. Voní po medu. Rostou tu muchomůrky, kobylky cvrkají, až od toho bolí uši, sem tam pípne pták, jen žádná zvířátka nevidíme. Trochu se kazí počasí. Občas lehce sprchne, ale zase není tak moc horko. Když ale večer dorazíme do dalšího kempu, začne to být s deštěm horší. Rychle stavíme stan a radujeme se, jak jsme přechytračili ostatní trampy, kteří se stavěním vyčkávali, až to zase přejde. Tento kemp uprostřed pralesa má splachovací záchod…
Cesta po hřebeni
Ráno to vypadá na pěkný den. Až do konce treku bychom neměli už jít tolik podél vody, ale spíš po hřebeni. Je to pro nás vítaná změna. Máme tak často výhledy na obě strany výběžku: tam, kde je pás země dost široký, prales ustoupil pastvinám a farmám, na druhé straně vidíme modrozelené moře, po kterém se sem tam mihne člun.
Potkáváme tu daleko více lidí než první dva dny. Většinou jdou s lehkým batůžkem na jednodenní výlet: ráno se třeba nechají vyvézt člunem na pláž, pak jdou sami pěšky a večer na ně čeká loďka o pár kilometrů dál. Pořádají se tak i gurmánské plavby s pohledem na rajskou přírodu. Někteří trampové, které potkáváme v kempech, si zaplatili službu, která si ráno vyzvedne jejich bágly a večer je člunem odveze do domluvené místo.
Zpátky do člunu
Poslední, čtvrtý den si musíme pospíšit, abychom naplánovaných 21 km ušli do půl páté. V obci Anakiwi na nás bude čekat člun, který nás odveze zpátky do Picktonu. Ač nemáme moc puchýřů, nožičky nás bolí pěkně. Nejvyšší čas si trochu od toho putování odpočinout.
