Courání po Roppongi

Z ambasády čiší úřad (už dlouho jsem ten pocit nezažil): „socialistickou“ budovu vem čert (a i když podle webu patří údajně mezi jednu z nejvýznamnějších staveb zahraničních úřadů, mně se prostě nelíbí), ale např. úřední hodiny: pondělí 9:30-12, čtvrtek 14-16, čili čtyři a půl hodiny týdně, to mi přijde v době měnícího se přístupu úřadů k lidem fakt málo. Přicházím ve 12:07 a přes okno je už nekompromisně roleta. Na vrátnici papíry radši nenechávám, protože podle zjištěných informací o tenhle formulář není na ambasádě nijak valný zájem. Radši se tedy stavím příště.

Nedá mi to a obhlížím budovu. Na straně k hlavní ulici je nástěnka s asi tak rok starejma dvěma plakátkama, barva zažloutlá, téma neurčité. Víc vevnitř je nástěnka další – tady se dává na vědomí, že po létech se ambasáda opět napojuje na tradici promítání českých filmů. Promítá se tak jednou za měsíc či dva, systém rezervace mi připadá poněkud složitý a nabídka filmů nenechává nikoho na pochybách, že by snad kulturní oddělení chtělo šlápnout vedle: Vesničko má středisková, Zítra to roztočíme, drahoušku… Takhle se tady prezentuje Česko v době Švankmajera, Zelenky, Morávka, Slámy, Najbrta, Tučka (nevzpomínám si teď hned na další).

Nejširší nabídku průvodců a map Japonska (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

O mnoho lepší aktivitu ale prezentuje České kulturní centrum, sídlící v pravé části budovy (byť snad organizačně nespadá pod ambasádu). Centrum začalo činnost sice až v říjnu 2006, ale směr je nadějnej – součástí slavnostního otevření byla vernisáž koláží Jana Švankmajera a další akce taky naznačují, kudy se asi centrum bude chtít ubírat, např. výstava fotografií Jana Reicha nebo Cílkovo dobrodružství Františka Skály.

Odcházím pak směr hřbitov Ayoama u čtvrti Roppongi. Hřbitov je dlouhej dobře přes kilometr a je tu klid. U většiny náhrobků jsou zezadu v ohrádce postavené štíhlé „laťky“ popsané japonskými znaky, vysoké asi metr a půl, do kterých se údajně stěhuje duše zemřelého. Počasí krásný podzimní a mezi náhrobkama tu a tam odkvétá kouzelnejma barvama strom. Až tady v Japonsku mě teda dostalo barevný listí… Ovšem musím přiznat, že krásný prostě je, červený javor (?) má mnohem drobnější lístky než ten náš, o barvě nemluvě. A Japonci se na to slítávaj s foťákama jak vosy.

Alejí opadávajících stromů gingko (chodník je úplně žlutý, což dovádí Japonce fotící zcela vše a čímkoliv k úplnýmu šílenství) dojdu až k ke státní galerii Meiji, budovu fotím na pozadí dramatického nebe a stavba mi pak zpětně na obrázku připadá trochu ve stylu „reich“ (pardon).

Nevím jestli z důvodů finančních (to přeháním), poznávacích (asi jo), nebo ješitných (první dny toulání po městě a zajímá mě, jak moc už se orientuju), jdu úplně do centra ke Ginze pěšky. Jde to, ale jen co se začne stmívat a zmizí mi z dohledu výraznej orientační bod, totiž osvětlená Tokyo Tower (japonská odpověď na Eiffelovku je dokonce o 13 metrů vyšší než francouzský vzor), trochu se ztrácím. Plánek mám jen orientační a jakmile nemám po ruce třeba stanici metra, můžu se jen domnívat, kde tak asi jsem (zdaleka ne všechny ulice jsou tady totiž pojmenovaný). Nakonec se zadaří.

Pár minut před desátou klepou na dveře bytu spolužáci Veroniky: Malajky Jessica a Yi Sheng (původem Číňanka), Kazaška Gulnara a Australan Jeremy, přejou Veronice k zítřejším narozkám. Čili kromě exkurzu po městě mám za sebou i seznamku.