Syrové RRR, hluboké HO, nespoutané SS. Jméno přisoudil zemi Kryštof Kolumbus, když v roce 1502 přistál u jejích břehů, protože se mu zdálo, že zdejší pobřežní vody jsou hluboké (šp. hondo=hluboký).
Mezi honduraskými významy se v zemi pohybují její z většiny bídní obyvatelé. Vzdělaná střední vrstva nemá často sil bojovat. V tom je beznaděj této země. Ti, kteří si jsou vědomi situace, vědí o rozmáhající se korupci a propadají skepsi. „Nejraději bych se odstěhoval,“ říká mladý inženýr na korbě colegia jedoucího po široké, nerovné cestě, jejíž sjízdnost za mokra je těžko představitelná. Potkali jsme jej na rozcestí uprostřed ospalé skupinky domů, kam jsme se dopravili z malinkého městečka, které nese jméno Gracias, Díky.
Den se chýlil do peřin a my doufali, že něco pojede do La Esperanzy, do Naděje, odkud se už budeme moci dostat do hlavního města Tegucigalpy. Zatím propadáme beznaději, při každém zvuku motoru nahazujeme batohy, ale vždy se auto vydá druhou cestou. Možná projede La Pazem, Mírem. Jak toužebná jména, a v jakém kontrastu s historií země! Inženýr tu v těch končinách vede stavbu mostu. V Tegucigalpě má ženu a maličké dítě. O situaci své země má jasnou představu, přesto je velmi překvapen, když se do našeho hovoru o věku, ve kterém lidé slaví svatbu, vmísí muž, místní. Tady se dívky vdávají ve třinácti. Inženýr je udiven. Tušil, že na venkově bude věk nevěst nižší než ve městě, kde se vdává a žení kolem dvacátého roku věku, ale tak propastný rozdíl nečekal. Potom si na něco nemilého vzpomněl: „Viděl jsem jednou malou devítiletou niňu s bříškem.“ A kroutí hlavou.
V obklíčení
„Buscas hotel, buscas hotel,“ dorážejí na nás v guatemalské boudě snědí mladíci drzého pohledu, ještě ani razítko v pase nemáme. Na plácku na honduraské straně na nás čeká červená toyota, jediné spojení s nejbližším městečkem. „Dvacet lempir,“ vyslovuje řidič jméno indiánského honduraského náčelníka, po kterém zdejší měnu pojmenovali. Před pár sty lety zorganizoval největší vzpouru proti španělským conquistadorům.
Sedíme na náměstí, jehož střed obtáčí promenáda, střecha spočívající na sloupech, která v slunných parných odpoledních, jako je toto, poskytuje blahodárný stín. Všude je prázdno a čisto. Náměstí tvoří koloniální kostelík, patrové bílé budovy banky, hotýlků a radnice, jejichž převislé střechy dávají další stín. Mezi nimi jako ozdobné střapečky na koktejlu ční několik vysokých palem.
„Hello Mayas“
Přidáváme se k jedné z nich, obklopující svého průvodce, který třímá ukazovátko zakončené papouščími pery, chránícími pískovcové reliéfy na stélách před podřením. „Vidíte tento sloní chobot?“ ptá se průvodce a pírkem šimrá bohatě zdobené rameno mayského pískovcového velmože. „Upozornil na něj spisovatel Däniken. Jenže tady nikdy sloni nebyli…,“ culí se tajemně pomenší halasný chlapík s výbornou angličtinou amerického přízvuku na svou skupinu posluchačů.
