Čolpon-Ata, Biškek

Pole, kde se na některých kamenech vyskytují petroglyfy z přelomu našeho letopočtu, které zde zanechal starobylý národ Saků. Chvíli se motáme mezi kameny, skutečně to zde nevypadá příliš turisticky – v Evropě by zde byla minimálně pokladna a prodejny se suvenýry, ale přestože je Čolpon-Ata jedno z nejdůležitějších rekreačních středisek v Kyrgyzstánu, nic takového se nekoná. Lidé mají momentálně jiné starosti než několik “čmáranin na kameni”. Ale alespoň máme klid, kromě několika dětí, které pozorují, co tam vlastně provádíme.

Nejširší nabídku průvodců a map Kyrgyzstánu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Usazujeme se na nádraží a rozhodujeme se, co dál. Honza s Dádou by chtěli někam pod širák, ale nakonec je přesvědčuji a za 50 somů (cca 45 Kč)se stěhujeme k jedné místní “ženščině” na zahradu, kde jsou již rozloženi naši kamarádi z Almaty. První trek končí v jedné místní restauraci šašlikem. Ještě krátká procházka k jezeru, vracíme se za tmy a do noci zní náš hovor s našimi kazašskými přáteli, kteří se vytasili s vodkou. My kontrujeme rumem a slivovicí, a tak jsme si krásy noci vzhledem k potížím s motorikou příliš nevychutnali.

Původně jsme chtěli vyrazit dále, ale protože ráno Češi i Kazaši dokonale ladíme s okolní zelení, není na přesun ani pomyšlení. Takže volíme další oddechový den u jezera a vyhlašujeme Mezinárodní den boje s alkoholismem. Alespoň můžeme v klidu vyprat a dát se vůbec trochu dohromady.

Večer máme krásný kulturní zážitek, protože nás paní Zulajka, majitelka nedalekého stánku s potravinami, zve na koncert dětského festivalu. Vystupují zde dětské folklórní soubory z celého světa – nám nejblíže byli Maďaři a Slovinci, ale především mě zaujali místní malí Kyrgyzové, kteří přednášeli zvláštním monotónním přednesem národní epos Manas. Povzbuzeni kulturním zážitkem se vracíme, moji kamarádi jdou spát a já ještě debatuji s paní Zulajkou, místní učitelkou, která si přes prázdniny vydělává ve stánku s potravinami.Uživit se – to je jen tak tak. Její syn je na vysoké škole v Turecku a všichni jsou dnes již hluboce věřící. Avšak paní Zulajka není žádný misionář, který by mě chtěl obracet na víru a je naopak velmi otevřená názorům Evropana, který sám nevěří. Můj vztah k náboženství chápe a nijak mi mou “víru” nerozmlouvá. Přesto je ráda, že se o islám někdo zajímám a mám k němu svůj osobitý pozitivní vztah.