Co to vlastně byla Hedvábná stezka?

Tento cestovatelský web byl podle Hedvábné stezky pojmenován zcela záměrně. I když se po její trase pohybovali hlavně obchodníci, museli být zároveň zdatnými cestovateli, protože Hedvábná stezka byla zřejmě nejdelší trasou, jakou se lidé kdy ubírali. Celá hlavní trasa, od Středozemního moře do srdce Číny, totiž měřila zhruba 9000 km.

Překonání takové vzdálenosti trvalo karavanám skoro tři roky a vyžadovalo jak fyzickou, tak psychickou odolnost, schopnost vyrovnat se s nepohodlím, s extrémními přírodními podmínkami a v neposlední řadě i s úředníky, zloději a podvodníky. Nepřipomíná vám to nástrahy i dnešního cestovatele? Inu, dva tisíce let jsou krátká doba.

Cesta, kterou putovaly tisíce lidí

Přestože v češtině se pro tuto obchodní trasu více vžil termín Hedvábná stezka, správnější označení by asi mělo znít Hedvábná cesta, protože jednotlivé karavany, které se po ní pohybovaly, čítaly obvykle stovky i tisíce lidí. Navíc také v ostatních jazycích se používají ekvivalenty slova „cesta“ (něm. die Seidenstrasse, angl. Silk Road, rus. Шёлковый Путь, šp. la Ruta de la Seda).

Uvádí se, že jméno odvozené od hedvábí, hlavního obchodního artiklu, poprvé použil v 19. století německý baron Ferdinand von Richthofen – znělo právě „die Seidenstrasse“ čili „Hedvábná cesta“.

Hedvábí okouzlilo celý svět

Čína vždy sama sebe považovala za střed světa a svrchovaně pohlížela na své sousedy. Jediný důvod, proč nahlížet do svého barbarského okolí, vyvolávaly mongolské kmeny, které na ni ze severu nepřetržitě útočily. Čínský císař Wu-ti, druhý velký císař sjednocené Číny (dynastie Han), proto v roce 138 př. Kr. vyslal schopného Čang-Čchiena, aby navázal spojenectví s národem Jue-ši sídlícím až za Pamírem. Čang-Čchien po velikých útrapách k Jue-ši nakonec došel, nicméně spojenectví se mu navázat nepodařilo. Když se po mnoha letech vrátil, přinesl však císaři zajímavé informace o Západě, hlavně o výtečných koních ve Fergánské kotlině, pro které císař ihned poslal armádu.

Číňané pak s pomocí nových koní Mongoly porazili a ovládli a vojensky zabezpečili celou Tarimskou pánev, což umožnilo rozběhnutí obchodu s Fergánskou kotlinou. Do Číny se pak dováželi především koně a vzácný nefrit, naopak cizí obchodníky nesmírně zaujalo čínské hedvábí.

Tato skvostná látka tak poprvé opustila hranice Číny, kde se vyráběla asi od 3. tisíciletí př. Kr., a pomalu se šířila dál na západ. Přes Kušánskou říši ve Střední Asii a Parthskou na Blízkém východě se hedvábí dostalo až do rozpínající se Římské říše (1. st. n. l.). Kdokoliv hedvábí spatřil, chtěl ho mít za každou cenu. A tak se rozběhl mezi Čínou a Středomořím obchod po trase nazývané dnes Hedvábná stezka.

Ve 2. století n. l. si zmíněné velké mocnosti navzájem vytvořily diplomatická zastoupení a podílely se na zabezpečení celé trasy proti loupeživým kmenům a banditům. V této době se také hedvábí stalo v Římě symbolem luxusu a Římská říše byla vůbec největším odběratelem zboží z Východu. Utrácení zlata a dalších cenností za hedvábí prý tehdy vedlo téměř ke krachu Římské říše, na druhé straně Číně to přinášelo obrovské zisky.

První ránu kvetoucímu obchodu představovalo až vyzrazení technologie výroby hedvábí. Například od 6. století se produkovalo už i na řeckých ostrovech, byť nedosahovalo jedinečné čínské kvality.

Vzkvétají města Hedvábné stezky

Ve stejné době začali z oblasti Altaje migrovat přes Střední Asii na západ turkické národy, které se do obchodu po Hedvábné stezce zapojily jako překupníci a vůdci karavan (stejně jako dříve Parthové a Kušáni). Jejich poplatky a mýta ovšem zvyšovaly ceny zboží, takže se rozvíjela snaha západních obchodníků obchodovat s Východem po moři. Dokonce už za dob Římské říše vznikla námořní trasa mezi Rudým mořem a přístavem v dnešním Karáčí.

V 7. století dosáhla Hedvábná stezka jednoho ze svých vrcholů, než se na scéně objevili Arabové, kteří posíleni islámskou vírou dobyli celý Blízký východ, Střední Asii a společně s Turky porazili i Čínu. Uchvácení řady čínských vynálezů a technologií (např. výroby papíru) způsobilo tehdy Hedvábné stezce velkou ránu. Po stabilizaci Blízkého a Středního východu se významně pozvedla věda a kultura. Vzkvétala legendární středoasijská města jako Buchara, Urgenč nebo Merv, která se stala nejen obchodními ale i kulturními a náboženskými metropolemi celé Asie.

Mongolská vláda obchodu prospívá

Ve 13. století se z východu vyrojily mongolské kmeny sjednocené pod vedením Čingischána a při nejničivějším tažení všech dob dobyly na více než sto let jak Čínu, tak skoro celou Asii. Zastavily je až lesy východní Evropy. Mongolové věřili, že na Zemi smí existovat pouze jeden panovník, proto všechny nepoddajné konkurenty chán likvidoval ničivou silou.

Obchodu na Hedvábné stezce však sjednocení celého území pod jednu vládu prospělo. Padly hranice a cla, byly vybudovány řetězce karavanserájů a zlikvidováni loupežníci, takže Hedvábná stezka během tohoto období tzv. „Mongolského míru“ zažila další období rozkvětu. Za nadvlády Mongolů se ke dvoru chána vydalo několik vyslanců papeže (např. Giovanni Carpini) a také bratři Polové, obchodníci z Benátek, kteří při své druhé cestě s sebou vzali i mladého Marca. Jeho knihu Milión snad není třeba představovat.

Obchod se přesouvá na moře

Po rozpadu mongolské říše ovládl koncem 14. století velkou část Asie Timur Veliký, dobyvatel sídlící v legendárním Samarkandu a krutý stejně jako jeho mongolští předci. Timurovy politické cíle však byly více než sporné, takže je často považován pouze za loupežníka. Vyplenění řady oblastí jeho rukou, společně s obsazením západní Asie Osmanskými Turky, znamenalo počátek konce Hedvábné stezky. Obchod kontrolovaný podnikavými Turky se stal nerentabilní. Ke konci přispěla i Čína, která se v 15. století svévolně uzavřela světu.

Asijští obchodníci situaci vyřešili přesunutím obchodu na moře, takže pevninská Hedvábná stezka mezi Středomořím a Dálným východem po zhruba 1600 letech své existence v podstatě zanikla. Obeplutím Afriky se na již zavedené námořní cesty nakonec napojili i Evropané, kteří tak nalezli dlouho hledanou novou cestu do Orientu. Vedlejším produktem jejich úsilí se navíc stalo objevení Ameriky.

Hlavní trasa Hedvábné stezky

I když o Hedvábné stezce hovoříme v jednotném čísle, jednalo se vlastně o mnoho cest prostupujících Asií. V této síti však lze vysledovat hlavní trasu, která Středomoří a Čínu spojovala. I tento hlavní tah ale nebyl naprosto fixní a občas se v průběhu staletí měnil podle hranic říší, politické situace, prosperity jednotlivých měst nebo přírodních vlivů.

Z přístavů východního pobřeží Středozemního moře, z Egypta a z Arábie se nejprve sbíhaly obchodní cesty do Palmyry (v dnešní Sýrii), jednoho z nejvýznamnějších měst Blízkého východu. Palmyra sloužila jako jakýsi dopravní uzel a představovala tak začátek Hedvábné stezky. Odtud se karavany vydávaly přes mezopotámský Babylon do Persie, kde se ve městě Rey (dnešní Teherán) připojovala cesta od černomořského přístavu Trabzon (v dnešním Turecku). Přes Nishapur pak Hedvábná stezka směřovala do mocného Mervu (v dnešním Turkmenistánu), kde se poprvé dělila na dvě důležité větve:

Severní (frekventovanější) větev nejprve překonávala středoasijské pouště Karakum a Kyzylkum přes legendární města-oázy Buchara a Samarkand (dnešní Uzbekistán), tehdejší střediska obchodu a vzdělanosti. Z Buchary také vedla významná odbočka do Chivy, centra obchodu s otroky, a pak dále do Ruska. Hlavní trasa pokračovala přes Pendžikent a Chodžand (v dn. Tádžikistánu) do úrodné Fergánské kotliny, kterou procházela přes města Kokand, Fergana, Andižan (dn. Uzbekistán), Oš a Uzgen (dn. Kyrgizstán), aby se nakonec probila vysokohorskými průsmyky přes pohoří Pamír.

Naopak jižní větev vedla do Baktry (Balchu, v dn. Afghánistánu) a pak rovněž zdolávala nebezpečný Pamír. V Baktře se napojovala cesta vedoucí přes pohoří Hindúkuš z Pandžábu a Indie, takže se toto město stalo jedním z nejvýznamnějších obchodních uzlů, kde se střetávalo zboží z „celého“ světa.

Obě větve Hedvábné stezky se za Pamírem opět spojovaly na západním okraji nehostinné Tarimské pánve ve slavném Kašgáru (dn. západní Čína), ležícím v polovině celé Hedvábné stezky. Do Kašgáru navíc přicházela i cesta z dnešního Kazachstánu, takže platil za velmi důležitou křižovatku. Komu se podařilo přejít velehory, mohl zde dobře vydělat nebo nabrat sil na cestu přes obrovskou zrádnou poušť Taklamakan.

Karavany tuto poušť přecházely buď po jejím severním okraji lemovaném oázami Aksu, Kuča, Korla a Turfán podél úpatí pohoří Ťan-Šan, nebo po jižním okraji přes Chótan, Čerčen a Loulan podél pohoří Kunlun. Obě cesty se nakonec zase spojovaly v Dunhuagu. Přechod pouště trval téměř rok a kvůli extrémním podmínkám zde, podobně jako v Pamíru, spousta karavan našla smrt.

Hedvábná stezka se pak v závěrečné fázi své trasy zanořila podél jižního okraje pouště Gobi do koridoru Kansu, zvaného též „ústa Číny“. Tady začínala Velká čínská zeď a také pevná moc říše Středu. Po třech letech tak zboží z Palmyry nakonec dosáhlo císařského města Šangan, kde Hedvábná stezka končila, resp. pro jiné začínala. Z Šanganu se stejně jako z Palmyry rozbíhal pavouk silnic do dalších čínských měst.

Pro úplnost dodejme, že ve stínu „naší“ středomořsko-čínské cesty existovala například i cesta středomořsko-indická, východoevropsko-čínská (přes Rusko), indicko-čínská (obcházející Himálaj ze západu) nebo tzv. Jihozápadní Hedvábná stezka (spojující Čínu a Indii přes Barmu). Všechny se opět různě větvily nebo navzájem propojovaly. Vedle těchto pevninských cest se také postupně vyvinula tzv. Mořská Hedvábná stezka vedoucí z Číny kolem Malajského poloostrova a Cejlonu k Arabskému poloostrovu a východní Africe.

Náboženství na export

Jak název cesty napovídá, hlavním obchodním artiklem na Hedvábné stezce, alespoň v prvních staletích, bylo hedvábí – ať užv podobě hotových látek nebo nití. Exportovalo se výhradně z Číny na západ do celého tehdejšího známého světa, protože Číňané si skoro do poloviny 1. tisíciletí drželi tajemství jeho výroby. Když bylo vyzrazeno, jeho transport začal probíhat oběma směry. Paradoxně se pak například perské hedvábné látky dovážely do Číny, kde byly ceněné kvůli svým vzorům.

Jako další komodity se z Číny vyvážel hlavně papír, porcelán, koření, medikamenty, barviva, parfémy nebo drahokamy. Naopak na Dálný východ putovalo zlato, stříbro, nefrit a jadeit, slonovina, sklo, tepané předměty, koberce, lněné a vlněné látky, koření, datle, víno, koně a otroci. Zejména sklo bylo Číňany považováno za zázrak, stejně jako na Západě jejich hedvábí. Dalším opravdu žádaným „platidlem“ byli v Asii evropští otroci, především Slovanky z pobřeží Jadranu a z Ruska. Ne náhodou je v mnoha jazycích slovo „otrok“ odvozeno právě od „Slovan“ (např. angl. slave, šp. esclavo).

Po Hedvábné stezce se však kromě zboží šířily i filozofické myšlenky, náboženství, vzdělanost, nové objevy a technologie. Postupně se tak stala jakýmsi kulturním mostem spojujícím naprosto odlišně kultury, které o sobě dříve často neměly ani ponětí. Provoz na Hedvábné stezce tak výrazně urychlil vývoj celé lidské civilizace.

Jak se obchodovalo ve starověku

Když přijde řeč na Hedvábnou stezku, každému se jistě vybaví velbloudí karavana. Skutečně, k transportu zboží přes pouště Blízkého východu a Střední Asie se používal velbloud jednohrbý a přes extrémně drsnou poušť Taklamakan ve východní části trasy naopak velbloud dvouhrbý. Pouze pro překonávání pletence středoasijských velehor se zboží překládalo na koně a osly.

Na obchodních trasách obvykle stávaly tzv. karavanseráje, které poskytovaly karavanám pohostinství, zábavu a ochranu. Bývaly od sebe ve vzdálenosti jednodenního pochodu, tedy asi 20-30 km. Zvlášť v odlehlejších oblastech hemžících se loupežníky nebylo radno zůstávat přes noc venku, takže si obchodníci za nocleh v karavanseráji rádi zaplatili. Ve městech navíc tyto „hostince“ sloužily jako komerční centra, kde se uzavíraly obchody. Tak jako dnes budují vlády dálnice, budovali tehdejší panovníci řetězce karavanserájů, aby skrz obchod posílili ekonomiku své země. Ze stejného důvodu se snažili i zabezpečit obchodní cesty vojensky.

Podle dostupných informací zdolávali celou trasu Hedvábné stezky pouze vyslanci a zlomek obchodníků. Většinou se totiž obchodovalo jen na kratší vzdálenosti. Zboží se tak posouvalo podle aktuální nabídky a poptávky. Ekonomická pravidla platila před dvěma tisíci let úplně stejně jako dnes. Dochovalo se dokonce několik spisů, které doporučovaly, kde lze jaké zboží výhodně nakoupit nebo prodat, a upozorňovaly i na všechna úskalí cesty(zdroje vody, loupežníci apod.). Takovým „průvodcem pro obchodníky“ byla například i první část knihy Marca Pola, o které se dnes mylně hovoří jako o cestopisu.

Hedvábná stezka znovu žije

Po šesti stoletích odmlky se dnes na určitých úsecích Hedvábné stezky opět intenzivně obchoduje. Ve Střední Asii nebo podél pouště Taklamakan dnešní silnice kopírují původní obchodní trasy, spojují totiž stále stejná prastará města. Samozřejmě i Pamír se překonává ve stále stejných sedlech. Například přes sedlo Irkeštam (hraniční přechod mezi Kyrgyzstánem a Čínou) se nedávno dokonce začala stavět nová kvalitní silnice, která za pár let efektivně spojí Fergánskou kotlinu s Kašgárem, tedy Střední Asii s Čínou.

Zatímco dávní obchodníci museli cestovat, dnešní cestovatelé musí „obchodovat“, aby se za své úspory mohli po legendami opředené Hedvábné stezce vydat. Překonání celé její trasy však ani dnes není bez problémů, hlavně kvůli komplikacím s vízy, středoasijským autokratickým režimům a extrémnímu podnebí. To vše je důvodem, proč se po původní trase Hedvábné stezky tolik cestovatelů nevydává nebo jedou raději oklikou přes Pákistán.

Její stovky let dlouhá historie, starobylé památky, pouštní krajiny, horské průsmyky a zajímavé národy však skýtají neobyčejné možnosti poznání, které za všechny ty útrapy rozhodně stojí. A existuje snad nějaká klasičtější dálková trasa než slavná Hedvábná stezka?

Mezi nemnoho cestovatelů, kterým se podařilo projet celou Hedvábnou stezku po její hlavní historické trase, patří i Lukáš a Alena Synkovi. Cesta ve stopách dávných karavan z Turecka přes Írán, Turkmenistán, Uzbekistán a Kyrgyzstán do Číny jim trvala půl roku.