Co nám říkají kvetoucí sakury?

Sakury – symboly přírody a života

Co vás napadne, když se řekne Japonsko? Mohou to být třeba sakury, jejich nádherné květy v mnoha odstínech růžové zdobí zjara i mnohé evropské parky. Zatímco mi v nich vidíme „pouze“ krásné stromy, v Japonsku kolem nich propuká hotové šílenství. Kolem poloviny května totiž vrcholí svátek Hanami. Jeho název by ve volném překladu zněl pozorování rozkvetlých květů, tedy sakur. Jako mnoho jiných i tento svátek v sobě obsahuje přípravnou fázi, která je zde vyplněna napjatým očekáváním prvních rozvíjejících se květů.

Japonci neponechávají nic náhodě, a proto, aby jim tento skoro magický okamžik neunikl, v dostatečném předstihu rozšiřují televizní předpovědi počasí o podrobné informace kdy a kde rozkvetou první stromy a jak rychle bude květinová vlna postupovat z jihu na sever země. Když se sakury, tyto příbuzné třešní, konečně obsypou květy, nadšení Japonci vyrazí pod rozkvetlé stromy piknikovat a to bez ohledu na poměrně nízké teploty (průměrně kolem deseti stupňů nad nulou) posedávají na trávnících spolu se svými přáteli, rodinami a pořádají zde i firemní večírky.

Určitě si říkáte, krásné způsob, jak se společně těšit z vítězství jara nad zimou. Ostatně i my stále dodržujeme některé tradiční a společensky oblíbené zvyky, jimiž vítáme jaro. Pro Japonce ale mají sakury ještě jinou, hlubší symboliku, která má své kořeny v jejich dlouhotrvající a bohaté kulturní historii – ztělesňují totiž křehkost a pomíjivost. Těchto vlastnosti si obyvatelé Země vycházejícího slunce velice cení. Křehká a pomíjivá je vlastně krása celé jejich země, neustále ohrožované přírodními živly. Sakura kvete pouze několik dní, během nichž dosahuje na velice krátký okamžik dokonalosti, a proto je také symbolem přírody a života.

Nejširší nabídku průvodců a map Japonska (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Kdo byli gejša a samuraj?

Podobně jako sakury si s Japonskem spojujeme také dvojici gejša a samuraj. Oba fenomény japonské historie jsou i u nás, přinejmenším podle jména, dobře známy. Ne všichni ale správně chápou, kdo to vlastně gejša a samuraj byli a jaké měli společenské postavení a už jen málokdo ví, jak ovlivňuje jejich odkaz myšlení dnešních Japonců.

Jistě neuškodí znovu připomenout, že gejša nebyla žádná prostitutka, ale spíše společnice muže, jejímž úkolem bylo jej zabavit tancem, zpěvem, básněmi nebo přípravou čaje. Ze své ženskosti pak nabízela eleganci, kultivovanost a něžnost. Aby se žena, resp. dívka stala gejšou a vstoupila tak do světa „květiny a ryby“, jak se tomu poeticky říkalo, musela podstoupit náročnou přípravu, během níž mimo jiné zdokonalovala své umělecké dovednosti. Zdaleka nestačila jen půvabná tvář, bílá šminka a složitý účes. Gejša měla představovat určitý ideál ženské krásy, vnější i vnitřní, který přetrval v představách Japonců až do dnešních dnů.

Zkuste si například vzpomenout, jak často vídáte mezi japonskými turistkami nějaké dobronzova opálené. Že si vybavíte jen jednu, která mohla být navíc ještě Číňanka? Mohou za to právě gejšy! I my máme konkrétní představy o ideálu ženské krásy, i když toto kulturně podmíněné vnímání světa, kterému se lze jen těžko ubránit, se dnes mění především vlivem globalizace podstatně rychleji než v minulosti a do jisté míry se stírají rozdíly mezi jednotlivými kulturami (např. dominance blondýn jako ideálu krásy nejen v západním světě). Podobnými změnami prochází také japonská společnost, i když pomaleji, vzhledem k silnému postavení tradic v tamější společnosti.

Co zdědili Japonci po samurajích?

Právě svoji pověstnou celoživotní oddanost k jednomu pánovi nebo, chcete-li, jedné firmě, i když popravě i sem už si pomalu nachází cestu západní trend střídat často zaměstnavatele a nabírat zkušenosti. Vraťme se ale ještě na chvíli k samurajům, o nichž i zde v Evropě koluje představa, dostatečně živená popkulturní uměleckou produkcí, jako o mravních, charakterních a zásadových mužích.

Není to tak úplně mylný obraz, stačí si pouze uvědomit, že nám ukazuje ideál, který se v reálném životě ne vždy podařilo naplnit; samurajové měli totiž svůj kodex několika základních etických pravidel zvaný bušido, kterým se jako červená nit vine požadavek takzvaně neztratit tvář, jinými slovy čest, pověst nebo zkrátka své dobré jméno. Pokud se samuraj nějakému pravidlu zpronevěřil, v očích svého okolí nenávratně ztratil svoji tvář a cesta k očištění jeho jména vedla pouze přes rituální sebevraždy harakiri (ale pozor, v Japonsku se používalo označení seppuku). Teprve když si toto uvědomíme, vnímáme najednou, že koncept „tváře“ a až úzkostná péče o její zachování je přítomna i v současné japonské společnosti a to i přesto, že samurajové, jako společenská šlechtická třida byli zrušeni v 19. století.

V podobném duchu by se dalo pokračovat ještě mnoho stránek dále, snad alespoň těch pár příkladů postačí k tomu, aby si čtenář uvědomil, že symbol kultury, národa i země se sice krásně vyjímá na upomínkových předmětech, může dobře posloužit jako námět filmu nebo všelijakými jinými způsoby nasytit věčný hlad popkultury po něčem novém, exotickém a fascinujícím. Mnohem zajímavější příběh se ale skrývá za tím vším, jde totiž hlouběji do historie a myšlení lidí.